Přejít k obsahu webu

Úvaha nad etikou

1 srpna, 2012
tags:

Mnoho slov již bylo napsáno na téma „pohanská etika v současné společnosti“ a také mnoho sporů se již vedlo na tohle téma. Většině těch, kteří neuznávají a nepřijímají morálku současné společnosti, bývá většinou doporučováno buď za a-odstěhování se do pustiny, za b-boj proti systému, za c-systém akceptovat, a nebo za d- akceptovat pouze nutně nezbytnou část systému, ale žít si po svém. Myslím, že pro většinu pohanů jsou první tři možnosti celkem extrémistické a většina si stejně žije po svém. Systému se v současné době nedá plně uniknout. Na druhou stranu jsou i pohané, kteří systém přijímají se vším všudy a řídí se jeho rádoby demokratickými a v podstatě i křesťanskými zákony a nařízeními. Zde je pak na místě otázka, zda jde ještě stále o pohanství nebo spíše o nějakou rádoby hru na něco, v podstatě o křesťanství pod pláštíkem pohanství. Protože morálka a pravidla soudobé společnosti v podstatě odporují zákonům Matky Země. Ano, někteří pohané se ještě stále řídí morálkou stáda. Morálkou, která se po staletí snažila ničit a deptat ducha starých časů a s pomocí jednoho všemohoucího boha spoutat lidského ducha a přírodu. Můžeme dnes konstatovat, že tohle dílo se velmi úspěšně zdařilo a stále ještě pokračuje. Křesťanská morálka je morálkou stáda a podřízenosti umělým autoritám. Je to morálka zotročení lidského ducha jediným pravým bohem, morálka lží a nastavování druhé tváře, morálka falešná a pokrytecká. Morálka, která totálně zničila duch kmenových svazků a klanů a vytvořila na zemi masy lidí s vymytými mozky a těly, kteří nejsou ani s to bránit svůj život, když na to přijde. Pokud by se tedy člověk měl doslovně řídit současnými pravidly, v tom případě se podle mého názoru nemůže stát vyznavačem starých zvyků a obyčejů.

Jaká by tedy měla být etika vyznavače starých obyčejů? V první řadě by měla vycházet ze zákonů Matky Země, neboť ony jsou nejvyšším řádem všech věcí. Člověk je stále pouhou součástí přírody a nikdy se nemůže stát jejím svrchovaným pánem. Měl by se přírodě přizpůsobit. Měl by poznat její zákonitosti, koloběh života a smrti, a také sebe sama v kontextu s řádem Matky Země. Příroda není ani dobrá ani špatná, ona prostě je a funguje. Vše slabé či zdegenerované nemá šanci přežít, ale stejně tak ti silní, kteří přežijí, zákonitě spějí ke svému vlastnímu konci, který může přijít v podstatě kdykoliv. Je to nekonečný a věčný koloběh zrození a zániku, jehož chápání bylo narušeno nastolením morálky lží a iluzí. Myslím, že současná přelidněnost planety je skvělým důkazem, jak chápání přírodního řádu bylo přerušeno. Vyznavač starých obyčejů by se také neměl řídit dualitou dobra a zla, ale měl by dle přírodních zákonů stát mimo tyhle pojmy. Rovnováha je samozřejmě v tomto případě velmi důležitá.

V přírodě žádná morálka nefunguje, nepanuje zde pravda ani láska, nýbrž zákon života a smrti. Panují zde pravidla progrese a regrese. Vše slabé a neužitečné je většinou potlačeno na úkor silnějšího a dravějšího a není v tom žádná ideologie ani politika, ale pouhá realita samotného života. Slabé, neužitečné a neživota schopné je potlačeno, neboť by jinak sám život zdegeneroval. Samozřejmě, že v reálném lidském životě se těmito zákony nelze řídit doslovně. Ale dá se z nich vycházet, neboť i člověk je jedním z dětí přírody.

Tato etika může být označována jako extrémní, fašistická a nenávistná. Přitom vychází přirozeně ze zákonů přírody a Matky Země a je naprosto přirozená. Je například velmi přirozené použít násilí k obraně svých práv, majetku či pouhé cti. Někdo to může nazývat primitivismem, protože od toho jsou přece v dnešní době úřady. Ovšem úřady vaše problémy ve skutečnosti nezajímají, tudíž je ani nebudou mít snahu moc řešit. Spíše nakonec budou řešit vás. Každý by měl mít právo řešit křivdu spáchanou na sobě dle svého uvážení. Což samozřejmě neznamená, že pokud mi někdo ukradne jízdní kolo, musí přijít o hlavu.

Myslím, že právě nadchází čas, kdy je potřeba začít vytvářet silné kmeny a klany. Silné ani ne ve smyslu početním, nýbrž spíše co se týče kvality jedinců. Rádoby občanská společnost v podobě v jaké se nyní nachází, stejně nefunguje a pomalu se blíží chvíle jejího totálního rozpadu. A tehdy přijde chvíle těch, kteří vyslyšeli volání starých a pravých bohů a spojili své síly k pokračování starobylých tradic.

komentářů 29 leave one →
  1. Frostík permalink
    11 srpna, 2012 10:49 am

    Dík Wolosi, teď plně chápu tvé postoje a v budoucnu si správně vyložím co napíšeš. Když nebudu vědět, přeptám se.
    S mým původem, je problém se hlásit k nějakému kmenu. Jsem typická směska středoevropského prostoru, ale Česká kotlina převažuje, takže to řeším jako Myslič. Od Fíby vím i spojitosti a tak stím nemám vnitřní problém.

    • Wolos permalink
      12 srpna, 2012 4:39 pm

      Díky za pochopení. Umět tázat se, klást dobré otázky, je víc, než dát odpověď.

      Osobně nabízím řešit dilema ke komu patřit pohrabáním se v rodokmenu (zjistit tak, co nám předkové svým příkladem odkazují, opřít se o fakta daná zrozením do určité rodové posloupnosti) a následovat tradici nepřerušené otcovské linie (v genetice Y-DNA). Byla-li christianizována nebo třeba islamizována, podívat se na prostor, odkud pochází, a na pohanskou tradici, která k němu patří.
      Mě to tak funguje, detaily mohu sdělit osobně.

  2. 10 srpna, 2012 3:01 pm

    Zde je zajímavý článek, který se věnuje i tomu, co zde probíráme:http://revolta114.blogspot.cz/2012/08/navrat-ke-korenum.html#more

    • Wolos permalink
      10 srpna, 2012 10:26 pm

      Pěkné, de Benoistovy postřehy mám velmi v oblibě. Ano, je třeba nová renesance, „návrat“ antiky. Pohanství (tento výraz je totiž římský) je jejím zvulgarizovaným (zlidovělým) vyjádřením. Koneckonců, i slovanští obrozenci u ní hledali oporu. A to mě přimělo nad ní uvažovat hlouběji.

      Antika (jih) se odvolává na své kořeny v Hyperborei (sever). Strom vzhůru kořeny (=symbol antiky? A jak do toho zapadá viselec Ódin, jehož hlava směřuje ke kořenům a na sever?). Jsou indoevropské kultury mezi nimi jejich průniky? Je slovanství, římanství nebo keltství názvem pro specifický mix prvků nordické (germánské) a řecké kultury? (pěknou ukázkou sjednocení těchto dvou pólů je Wagnerova opera Prsten Nibelungů – germánský mýtus zpracovaný podle pravidel řeckého dramatu)
      Nad tím přemýšlím stále častěji. Zda antické kulturní jádro opravdu koreluje se slovanským nebo třeba keltským, nebo zda jsou si už příliš vzdálené. Pokud korelují, jsou jednotlivé indoevropské tradice antickými mentalitami, ve specifických podobách. Pak by platilo, že indoevropanství = antika = pohanství.

      Dám příklad:

      Profláklých 300 válečníků z řecko-perských válek má svůj mýtický vzor. 3 skupiny (kasty?) o 100 jedincích. U Římanů 300 celeres již u Romula, u Řeků 300 hippeis (původně jízda, ve válce s Peršany již pěchota), u Slovanů 300 jezdců Svantovítových. Odraz společného mýtického dědictví?

      Nějaká kniha od de Benoista by si zasloužila překlad do češtiny. Je třeba do té naší zmateně-chaoticko-naivní bažiny tíhnoucí k hobby a skanzenové mentalitě přivést nový pramen idejí a zejména souvislostí, vazeb, které nám dříve unikaly. 🙂

      • 10 srpna, 2012 11:03 pm

        De Benoist by si jistě zasloužil překlad, tedy jeho CELÉ dílo. A ne jen nějaké citáty. No, snad na tom na Délském potápěči zapracují…
        K tomu Hyperborejskému modelu: Ano, myslím si, že zde můžeme najít styčné body vlastně všech Indoevropských (rád používám slovo „Árijských“-protože to politcké korektníky neskutečně točí) mytologických a náboženských systémů. Árijci se nevynořili jen tak od nikud. Vždyt‘ i ti Mykénští Protořekové odněkud přišli, stejně jako Chetité. Proto nemám problém Hromovládce označovat jednou jako Thor, jindy jako Perun a jindy to třeba může být Tešub. Tohle je to naše dědictví, ta společná TRADICE všech IE (Á). A proto je moc dobře, že se po celém kontinentě najdou lidé, kteří tyto tradice obnovují. Obnovují je vlastní gnózí, s pomocí toho, co se zachovalo. A právě v tom nám může pomoci Antika. De Benoist v tomto opravdu flákl hřebík na hlavičku. Je toho ještě hodně, co musíme dát dohromady, poskládat jednotlivé střípky. O to hezčí to puzzle nakonec bude.

  3. Wolos permalink
    9 srpna, 2012 9:31 pm

    Psal jsem Ti obšírnou odpověď, umáčkl jsem se, je to pryč. Znovu to psát nebudu.

    Napiš mi na wolos.s@seznam.cz dohodneme se, a sdělím Ti to třeba osobně.

    • Frostík permalink
      10 srpna, 2012 8:09 am

      Ahoj Wolosi, abych to upřesnil, mě spíš jde o oslovení těch pohanů co na tyhle stránky nechodí. Proto to nepočítám. Sám dobře víš, jak vás tady onálepkovali.
      Tvoje články se musí číst, nutí totiž k zamyšlení “ Jsem opravdu pohan?“ Otázka, ale pokračuje „Musí to být, jak to prezentuje Wolos?“ Někdo tak těžce zapálený pro věc, (militantní mi k tobě nejde, to si spojím s válečnictvím, ale to je jen slovíčkaření) může ostatním pomoct a o to mi jde.
      Jinak když čtu tvojí debatu s Mikym, cítím, že máte v duši to samé, jen k tomu máte jíný přístup.
      Ta nabídka byla pro mě?

      • Wolos permalink
        10 srpna, 2012 9:33 pm

        Nabídl jsi pomoc první, takže jsem zareagoval v podobném duchu. Ano, byla to nabídka.

        S oslovením „pohanů co na tyhle stránky nechodí“ mám trošku otazník. Dosud nemám vyřešené, kterou cílovou skupinu bych měl „obšťastňovat“ a „znejisťovat“ svými plky.
        Kteréhokoliv pohana? Jenom slovany? Jenom svoji rodící se linii?
        Mám vůbec jako člověk, který se hlásí k pojetí rodové linie a rodového tajemství zodpovědnost i za jiné, byť slovanské rody? Nebo dokonce pohany jiných tradic?
        Něco je diskuse zde, prezentace názorů, něco jiného je, kdyby se ke mě obrátil někdo zvenčí s žádostí o radu na závažné téma a můj názor bral jako názor autority, nikoliv kdekoho na ulici. Zatím neznám odpověď.

        Na kvantitu kašlu. Hledám kvalitu. I kdybych měl kolem sebe třeba jen 6 slovanů, co své slovanství žijí jako každodennost, stále to pro mě osobně bude více, než stovka hobbystů nebo skanzenistů. Jen tam, kde je kvalita, může být kvantita kvality. Opačně to nefunguje.

        Upozorním-li, tato a tato premisa není pohanská (např. universalismus, koncepce lidských práv, ap., kterými je mnoho údajných pohanů nasáklých – a sám se musím díky dlouhodobé výchově v těchto a jiných premisách hlídat, být vědomý, co vlastně dělám, a tak se postupně více a více od nich oprošťovat a naopak nořit do svých) vyplývá to z mých znalostí (jsem religionista), neznamená to, že si uzurpuji právo hodnotit interpretace premis, které pohanskými jsou, v jednotlivých liniích a tradicích. Do toho mi už nic není.

        Ale diskutovat, napadat nálepky a masky, emoce a jalové pocity tam, kde chybí argumenty, kde plácání se po ramenou u piva nahrazuje znalosti, kde je kryptokřesťanství, kryptobuddhovství a veškeré jiné krypto- nálepkující se jako pohanství, to budu vždy, a klidně i nepříjemně, fanaticky a nelítostně. Je to plevel, a jako s plevelem by s nimi mělo být zacházeno (stejně tak je plevelem pohanská premisa v cizí tradici). Protože převládne-li plevel tím, že jej budeme ignorovat, úroda (identita, tradice) dopadne žalostně.
        Každé sebeoznačení vyžaduje jisté jednání a um, podle toho, za co se označujeme. Kdo se označuje za programátora, měl by umět programovat. Kdo za horníka, měl by vědět jak kopat štolu, aby nebyl zával, a aby byly dobré hospodářské výsledky. Pohan by měl vědět, proč je pohanem, proč ctí svoje bohy, předky a proč dodržuje tradici. A měl by se tak i chovat, mělo by to z něj BÝT POZNAT, že je JINÝ.
        Když programátor neumí programovat, nebo horník razit štolu, šéf je vyhodí.
        Nechová-li se deklarovaný pohan podle pohanských premis, může očekávat, že jej božstvo neopustí nebo hlava rodu nevyobcuje, nebo nedistancují se od něj jeho nejbližší? Je pohanem, nebo pozérem? Jakou hodnotu má jeho „pohanství“?

        Na nálepky kašlu. Na chleba tu nikomu nikdo z těch, kdo nálepkují, nedává, z našich linií ať duchovních či pokrevních není, a nic pro nás tedy neznamená. Neobohacuje nás ani statky, ani neprohlubuje naši vazbu s bohy či předky.
        Psi a kojoti vyjí, karavana jede dál. Vytí brzy utichne, ale karavana vytrvá a dojede do cíle. Co je důležité – vytí, nebo cíl cesty?

        Ad militantní, zapálený:
        „Abys mohl zapálit druhé, musíš sám hořet.“
        Nejsem militantní ve smyslu útoku, nýbrž hájení svého. Pes hlídající si svoji misku, který pokouše každého, kdo by se k ní snažil dostat.
        Tím bych chtěl odpovědět i Mysličovi, kdy je fanatismus zdravý a kdy ne.

        Nezdravý je v okamžiku, kdy překročí autochtonní prostor (v teorii partyzána C. Schmitta je to okamžik, kdy se partyzán začne přesouvat ze svého rodného na cizí území), rod nebo okruh lidí, kteří jej uznávají a vyznávají. V okamžiku, kdy se stane misií, kdy se začne vnucovat k jinověrcům, k držitelům jiných mýtů a etik…
        Kdežto směřuje-li dovnitř, a nedovoluje-li ale zároveň archetypům (božstvům), aby se trvale zmocnily duší svých vyznavačů (zničení nebo výrazné narušení vědomí jedince a trvalé posednutí božstvem – v psychologii např. schizofrenie, mnohočetná osobnost, ap.), je v pořádku. Rituál posednutí umožňuje, a je pak i hlubší prožitek, ale jen na ohraničenou dobu, právě z výše zmíněných důvodů.
        Je to jako si dovolit se „napít silného vína“, umocnit tak prožitek, ale nestat se „alkoholikem“. Nepít toto „víno“ nebo příliš málo (= kde je posvátno? kde je tradice?), ani příliš hodně (= posvátno tě rozdrtí).
        V rovině etické však jde o to, držet se etiky vyplývající z rodového mýtu (MÝTUS JE ÚSTAVOU KMENE a jednání bohů je vzorem k opakování v lidském životě) každodenně, s naprostou samozřejmostí. Bez pocitu exotičnosti, výjimečnosti. Naopak, etika by měla zevšednět, zobyčejnět. Obyčejní lidé = ti kteří se drží obyčejů.
        Není však od věci, aby věděli, proč se jich drží, z čeho pramení. V tom by žrecové měli svoje linie vzdělávat. Nedržet si monopol na informace. Ano, jsou specialisty, ale minimálně základy by měl znát každý. Tradice tak bude bohatší a odolnější dovnitř i navenek.

        Ad Miky – ano, přístupy se liší. A eklektický (vyzobávající) přístup mi nesedí. Jinak považuji Mikyho za rovného chlapa, co si stojí za svým a svojí rodinou, a to převažuje, jakkoliv bývám v diskusi vůči němu někdy ostrý, zřejmě kvůli tomu vyzobávání a asi i ochotě „slevovat“ pod tlakem okolní společnosti.
        Tomu se však nakonec nevyhnu ani já, žádná růže nekvete celý rok. Nicméně, „slevit“ ani zdaleka neznamená rezignovat na ideál. Prohraný „zákop“ je dobré dobít zpět a usilovat opět o postup. Celý život.

  4. Frostík permalink
    9 srpna, 2012 7:55 pm

    Ahoj Wolosi, to co Ty většinou popisuješ, jako správné konání pohana, mi spíš připomíná každodenní rutinu náboženských vůdců. Jelikož se hlásíš k Žrecům, pak to i vysvětluje tvůj postoj. Ale co ti ostatní? Dělný lid tak možná ráno pozdravil slunce, dědky, hospodáříčka a na bohy si vzpoměl jen při určité situaci. Pokud něco potřeboval, šel právě za někým znalým (druidem, žrecem, knězem…) a mimo pravidelné svátky to svoje pohanství neřešili. Oltář taky v každé zemnici nebyl.
    A jen tak pro zajínavost, co jsi ty zorganizoval pro předvedení správného pohanství? Tvoje literální činost zde se nepočítá. Napíšeš snad příručku „Cesta životem pohana české kotliny“ ? Uvítám jí. Nebo uskutečníš hromadnou oslavu nějakého svátku? V tom případě se budu hlásit do služby a pomůžu.
    Jinak o tom, že to, co předáme svým dětem, bude v nich žít dál, jsme zajedno. V tom vidím svojí pohanskou cestu a pracuji na tom.

    • 9 srpna, 2012 8:12 pm

      Tedy, že do toho rýpu, ale nýsledující mi připadá poněkud podivné: „Tvoje literální činost zde se nepočítá. Napíšeš snad příručku „Cesta životem pohana české kotliny“ ? Uvítám jí.“ Říkáš, že literární činnost se nepočítá a doporučíš literární činnost? :-O
      Jinak si myslím, že Mikyho literární činnost se počítá převelice, protože mapuje každodenní život současné rodiny hlásící se k pohanství, což je minimálně stejně hodnotné, jako teoretické rozpravy o pohanské etice. Za neméně podstatný pokládám fakt, že Miky skutečně předává dětem sympatickou a nenásilnou (tj. nikoli brutálně indoktrinační) cestou pohanství, čímž se myslím dosud mnoho současných českých novopohanů pochlubit nemůže. Tím pádem, protože není po materiální stránce „za vodou“, dělá to, co je z hlediska jakékoli etiky nejdůležitější: Investuje čas a zdroje do své rodiny a tudíž nemá tolik času a prostředků, aby se předváděl na kdejaké pohanské pitce či rituálu.

      • 9 srpna, 2012 8:14 pm

        Ach, ach, jsem já to ale ostuda! Omlouvám se, jak jsem projížděl komentáře, zaregistroval jsem Mikyho a pak mi to splynulo s komentářem určeným Wolosovi. Omlouvám se. Nicméně ten rozpor ve větách o literární činnosti stále platí, zbytek samozřejmě nikoli.

      • Wolos permalink
        9 srpna, 2012 10:47 pm

        „Za neméně podstatný pokládám fakt, že Miky skutečně předává dětem sympatickou a nenásilnou (tj. nikoli brutálně indoktrinační) cestou pohanství, čímž se myslím dosud mnoho současných českých novopohanů pochlubit nemůže.“

        A čím by se chlubili a komu? Neopohané nezávisejí na vnějších měřítkách kohokoliv zvenčí, tím méně někoho, kdo pohanem ani není. Mají svá vlastní měřítka, a nemají se komu chlubit, leda mezi sebou. Protože chlubit se lze jen těm, kteří jsou na stejné vlně. Těm, s kterými se lze srovnávat, tam, kde je nějaká možnost komparace.

  5. Wolos permalink
    6 srpna, 2012 7:41 am

    „Pokud tím rozumíš absolutní svévoli, která nic nerespektuje, tak souhlasím, tohle by pohanství být nemělo.“

    Tak zde se shodneme.

    „Moje chápání pohanství zřejmě není tak vypjatě militantní“

    Vypjatě militantní? V čem? Že trvám na určitých premisách? Víš co znamená jednou krok zpět?
    Znamená to, že jakmile si člověk zvykne ustupovat, slevovat z premis svojí tradice ve prospěch jiných tradic, jeho tradice během maximálně několika generací zahyne. Nasákne vším tím mainsteamovým duchovním balastem prostituujících se cizích duchovních směrů, které lze získat na základě pouhé koupě kurzu nebo knihy, a zapomene pak na to, co mu předkové vlastně odkazují. Mě nejde jen o to, abych danou tradici žil jen já, ale abych ji udržel, rozvinul interpretace jejích premis a předal životaschopnou a pokud možno silnější dále.
    U některých jedinců si pak všímám jejich přístupu „po mě potopa“, kdy sice do pohanství „dělají“, ale bez jakékoliv zodpovědnosti za to, co a jak dělají (pak je to zdaleka nejvíc nálepka bez validního obsahu), natož, aby pomýšleli, zda pochodeň co nesou, někdy nabídnou svým potomkům jako dědictví, a v jakém stavu toto dědictví předají. Proto na to vytrvale poukazuji, protože pokud tento model přístupu naše pohanská komunita (bez ohledu na konkrétní tradici) vezme za svůj, končíme. Bez pardonu. Pak už to skutečně bude jen ta nálepka, ale obsah bude úplně jiný.
    Mě jde o ten obsah. Nepotřebuji se prsit nálepkami.

    „ale za svoji ženu a děti bych život dal.“

    To je dobrý základ, a za to si Tě v tomto ohledu vážím.

    „Nejsem členem tradice žádného konkrétního pohanského společenství a jsem zavázán pouze tím, k čemu jsem se dobrovolně zavázal svým bohům a přátelům. “

    Jde jít dál, blíže k jádru věcí, ale asi by Ti to připadalo „vypjatě militantní“. Studna pohanství je mnohem hlubší, než by se zdálo.

    „To myslíš jako moje konkrétní zkušenost? Děláš si legraci? S temným pólem života se setkáváme všichni od svého narození.“

    Měl jsem na mysli duchovní praxi. Osobní zážitky „ze života“ má asi skutečně každý.

    „Co se týče duchovní praxe, ani zde se nezaměřuji pouze na dnes tak populární “světelné bytosti” a tzv. “Vysoké učitele”, ale obracím se často k duchům mrtvých a podsvětním božstvům jako je Hel, nebo Veles.“

    Rozumím 🙂

    • Myslič permalink
      6 srpna, 2012 1:14 pm

      Otázka skutečně je, kdy bude mít pohanství nějakou váhu v dnešní společnosti, aby mohlo něco změnit. Viz nedávné dohady o založenínáboženské společnosti. Pokud se pohané nedokáží dohodnout a ni na tom, zda církev (samozřejmě jen zastřešující) ano nebo ne, tak tu budeme mít mnoho různých morálek a etik. Ta moje je holt trochu „predátoří“ směrem ven, ale snad i „hodná“ směrem dovnitř 🙂

    • 6 srpna, 2012 9:13 pm

      Wolosi, ještě bych možná k našemu tématu řekl toto. Mluvíš o tradici, která zavazuje a za kterou bychom měli být ochotni třeba i položit život. Je ale třeba si uvědomit, že se u nás dnes nikdo do nějaké fungující tradice s dlouhou kontinuitou nerodí. A pokud ano, pak je to tradice sekulární a postkřesťanská. Většina dnešních pohanů má za sebou dlouhou cestu hledání, plnou omylů, sbírání střípků starých tradic a zdokonalování. Proto mi tvoje slova zní tak vypjatě a přehnaně kategoricky. Slova o housce na krámě jsem neslyšel poprvé u tebe, ale u kazatele v kostele, který mluvil o křesťanské víře. Kdybych si tenkrát nezachoval trochu kritického rozumu, zřejmě bych byl až dodnes radikálním křesťanem, který o své víře nepochybuje, ale drží se jediného pravého Boha a své církevní tradice. Později jsem zaslechl volání předků a začal jsem se věnovat eklektické wicce. Kdybych si nedovolil dále přemýšlet a držel se pevně toho, co jsem se naučil z knih Scotta Cunnighama a spol., asi bych nikdy nepokročil k té podobě pohanské víry, kterou praktikuji dnes. Cesta po které kráčím se vyvíjí, skládám jí postupně z malých kousků jako puzzle a bude se určitě rozvíjet ještě dál. Nezdědil jsem nic hotového, nebyli tu žádní stařešinové, kteří by mě vedli a zasvěcovali. Přemýšlím, pátrám a praktikuji. Máš pravdu, studna pohanství je opravdu hluboká, pořád objevuji nové a nové věci.
      Ty jsi radikál a tvoje rétorika mi opravdu leckdy připomíná rétoriku, islámského nebo křesťanského fundamentalisty. Tobě to asi nevadí a myslíš si, že takhle má správný pohan vypadat. V tomhle se zřejmě nikdy neshodneme, ale svět se kvůli tomu nezboří. Já tě budu jen asi vždycky považovat tak trochu za fanatika a ty mě zase za hobbystu.

      • Wolos permalink
        6 srpna, 2012 11:05 pm

        „Tobě to asi nevadí a myslíš si, že takhle má správný pohan vypadat.“

        Rétorika se může podobat, protože stát si za svým bych očekával od vyznavače kterékoliv tradice, ať pohanské, či jiné. Chci od lidí opravdovost v tom, co o sobě říkají, že jsou.
        Sám se o to pochopitelně také snažím, ale netvrdím, že jsem ideál. Prostě jen žrec, který se snaží vidět i za horu, zatímco pohané se kupí v údolí a někteří z nich dají při přípitku na počest bohů důraz nikoliv na „počest bohů“, nýbrž na „přípitek“.

        Fanatik se odvozuje od slova fanum, tj. „posvátný“, nebo „chrám“. Fanaticus znamená člověka horlivého, inspirovaného bohem, šíleného (což nad jiné cením, neboť v tomto stavu je psýché k archetypu-bohu zatraceně blízko a nejsem si jist, zda by tuto zkušenost byl schopen zprostředkovat sebelépe strukturovaný rituál). Ze stejného slova je také odvozeno slovo fanoušek.
        Pro mě je označení fanatik pochvala, potvrzení, že co dělám, míří vhodným směrem. Fandím své tradici, svým předkům i svým bohům. Chci, aby vyhrávali a chci se na jejich úspěších podílet, jak to bude možné. Chci, aby tento můj oblíbený klub sílil, rozhojňoval se, a byl odolným jak vůči zubu času, tak různým vnějším i vnitřním hrozbám. Jsou pilířem mojí identity stejně, jako je pro jiné pilířem identity jejich víra, nebo třeba způsob života. A nenechám si to vzít, protože jsem s tímto klubem spojen nejen „fanděním“, ale především vlastní krví, kterou dědím.
        Velmi to zapadá do mého oblíbeného citátu, který jsem našel na Délském potápeči:

        „O fanatismu řeknu tři věci; zaprvé: pokud je pravda, že fanatik má sílu deseti mužů, je to nezbytné, neboť ostatních devět se nehodlá obtěžovat; zadruhé: není pokaždé pravdou, že by fanatik nepředvídal dopady svých činů; stal jsem se fanatikem, jelikož jsem se nebyl schopen smířit s důsledky neaktivity. Zatřetí: k tomu, aby Wales přežil a jeho kultura vzkvétala, je nutné mu být zuřivě a neochvějně oddán a dát mu přednost před čímkoli jiným včetně rodiny, osobních vyhlídek, kariéry, zdraví nebo svobody. Věřím, respektive vím, že ve Walesu existuje živná půda pro zrod tohoto fanatismu, jenž se stane katalyzátorem nezbytným k vyburcování většiny.“

        John Barnard Jenkins

        Vyburcuji-li byť jen jediného pohana, aby se z hobbysty přetavil v tradicionalistu, který ví, co a proč dělá, a přitom na to byl v hloubi svého nitra oprávněně hrdý, a svým předkům vděčný, není moje snaha marná.
        Je to jako se stromem. Ten odolává mrazům, vedrům, povodním i suchu. Je také svého druhu fanatikem – jeho rod je pro něj posvátný a udělá pro něj maximum. Ani o tom nepřemýšlí, je to pro něj samozřejmost i kdyby přitom měl zahynout.

        Aby předal svoje dědictví – plody, a z nich mohli vyrůst jeho potomci. Stejného druhu jako on. Tak jako se z jabloně nikdy nevysemení hrušeň nebo třeba slivoň, tak chci udělat dostatek pro to, aby ze mě slovana mohl vysemenit opět slovan.
        Protože ctím odkaz, který se nedá odpárat, vydestilovat – krev předků, kteří žili v symbióze s konkrétními božstvy v konkrétním prostoru a čase.
        Bohové si tu krev pamatují. Uctívala je kdysi, uctívá je i dnes.
        Byť s nepříjemnou mezerou, která z dlouhodobé perspektivy zmizí až za několik generací, stane se marginální.
        To je pak úplně jiná liga, jiná kvalita vazeb a vztahů s konkrétním božstvem, než eklektické vyzobávání cizích božstev z katalogu.

        Nicméně, buď čím chceš být, dle své vůle. V tom jsem Tvým fanouškem, protože ctím soulad přesvědčení a jednání. Na jisté polohy v myšlení a přesvědčení se nedá dostat skokem, ale postupným vývojem, jak jsi mi to pěkně ve svém příspěvku popsal.
        Mnohem hůř by u mě dopadl pohan (jednáním), označující se za křesťana. Protože bych po něm nechtěl, aby byl pohanem, ale křesťanem – tím, za co se vydává, do čeho se stylizuje. Aby žil v souladu sám se sebou a byl tím tedy pro mě důvěryhodným.

        „Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů, jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Na to Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Ve společnosti, která se skládala stejně tak z živých jako jejich mrtvých předků, to bylo vskutku něčím nepředstavitelným. “

        http://www.vesmir.cz/clanek/christianizace-slovanu

      • 7 srpna, 2012 2:05 pm

        Tak jistá míra, řekněme, „zdravého fanatismu“ může být přínosná. Období Jakobínského teroru ve Francii dodnes zosobňují fanatici jako Robespierre a Saint Juste. A by tento teror byl ukončen, musel přijít Bonaparte a to byl taky svého druhu fanatik… No, toto není možná dobrý případ, ale třeba Jeroným Pražský byl taky fanatik, který pro svou pravdu položil život. Nebo Giordano Bruno. Všichni naši legionáři, co bojovali za samostatný stát v První světové, byli fanatici. Ale je skutečně otázka, co je ještě ten „zdravý fanatismus“. Jinak s tím Jenkinsem Wolos uhodil hřebík na hlavičku. Jenže málokterý Angličan by mu to podepsal 🙂

  6. 2 srpna, 2012 2:13 pm

    “Za prvé – pro nás neexistuje dualismus dobro-zlo. Tedy není v naší logice stavět proti míru válku, proti lásce nenávist atd. To je logika křesťanství (!).”

    – Ano, vidím to také tak. Mír i boj, láska i nenávist, to všechno patří k životu a v něm své místo.

    “Za druhé – pohanství není anarchie (!)”

    – Tady bychom si asi museli ujasnit, co rozumíme pod pojmem anarchie. Pokud tím rozumíš absolutní svévoli, která nic nerespektuje, tak souhlasím, tohle by pohanství být nemělo. Já anarchii chápu jako maximální možnou míru osobní svobody, omezenou ovšem svobodami ostatních a úctou ke kolektivním dohodám a místním tradicím, a to mi s pohanstvím nijak nekoliduje.

    “každá jeho tradice má své vlastní premisy, které vyžaduje, dodržuje a brání i za cenu života”

    -Ano, ale to, za co bych položil život já, se může od toho za co bys byl ochoten položit život ty lišit. Moje chápání pohanství zřejmě není tak vypjatě militantní jako tvoje, ale za svoji ženu a děti bych život dal.

    “tradice ZAVAZUJE”

    – Nejsem členem tradice žádného konkrétního pohanského společenství a jsem zavázán pouze tím, k čemu jsem se dobrovolně zavázal svým bohům a přátelům. Držet slovo a dostát závazkům je ctnost, které přikládám velký význam.

    “Konkrétní praktická zkušenost s “temným” pólem?”

    – To myslíš jako moje konkrétní zkušenost? Děláš si legraci? S temným pólem života se setkáváme všichni od svého narození. Jsou to všechny ty temnoty duše se kterými bojujeme a učíme se s nimi žít, jsou to i různé nemoci a ztráty. Hodně mě například změnilo, když naše dcera proděla dvě těžké operace jícnu a srdce a když se nám ve dvou letech přidusila polévkou a byla letecky převezena do okresní nemocnice. Zpracovat a přijmout tyto temné zážitky nebylo snadné. Přesto věřím, že tyto věci patří k životu a rozhodně nemám pocit, že život by měl být jen samé sluníčko, andělíčci a kytičky.
    Co se týče duchovní praxe, ani zde se nezaměřuji pouze na dnes tak populární “světelné bytosti” a tzv. “Vysoké učitele”, ale obracím se často k duchům mrtvých a podsvětním božstvům jako je Hel, nebo Veles. Neupřednostňuji ani jeden z obou pólů, ale oba ctím chápu význam obou.

  7. Wolos permalink
    2 srpna, 2012 8:24 am

    Velmi pěkný článek Tomasi. V mých očích jde k podstatě věci. A za pohana nepovažuji jedince, který uctívá jen přírodní bohy, ale i dodržuje etiku, pramenící z jejich vzoru a ctí také svoje předky. Bylo by podivné někoho navenek uctívat, a přitom se řídit etikou (vzorem, nařízeními) někoho jiného (biblických či křesťanských teologických premis v sekularizované verzi občanské etiky). To je pak úcta k bohům naoko, povrchní a falešná.

    Rody a klany je skutečně třeba zakládat, protože pohanství se nedá koupit jako houska na krámě, ale prožívá jako každodennost se ve skupině. Místem teofanie (projevení se bohů) je komunita, komunitní psýché. Důležitá je také dlouhodobá udržitelnost, životaschopnost a rovněž jedinci, kteří ponesou pochodeň tradice dál. Potomci.

    Individualisté bez ochoty podřídit se kmenovému zákonu vázanému na konkrétní božstva a mít děti (nebo alespoň se o nějaké starat, adoptovat,…), těžko mohou být pohany. Protože jde i kontinuitu.

    mám tu dva pěkné citáty od Tomislava Suniće:

    „Ačkoliv sekulární město bylo dosud netečné vůči židokřesťanské teologii, principy, které se odvozují z židokřesťanské etiky, jako je „mír“, „láska“ a „univerzální bratrství“, stále projevují známky života. V sekulárním městě mnoho liberálních a socialistických myslitelů, opouštějících víru v židokřesťanskou teologii, neshledalo moudrým opustit etiku vyučovanou Biblí“.

    „V pohanské kosmogonii má každý lid povinnost přisoudit si v historii svou roli, což v praxi znamená, že nemohou existovat samozvané národy zajímající v historii ústřední pozici. Podobně, jak je mylné mluvit o jediné pravdě, je stejně tak nesprávné zastávat názor, že celé lidstvo musí sledovat tentýž jedinečný směr, jak to předkládá židokřesťanský universalismus a jeho sekulární odnož „globální demokracie“.“

    viz

    Marx, Mojžíš a pohané v sekulárním městě (část 1.)

    Marx, Mojžíš a pohané v sekulárním městě (část 2.)

    a také od Ileany:

    „Ten, kdo si myslí, že je možné praktikovat pohanské rituály a zároveň přijmout ony společností respektované křesťanské hodnoty, ke kterým jsme masově vychováváni, se mýlí a zjevně není praktikujícím skutečně věřícím pohanem, ale oním svátečním “hobbystou”,…“

    viz
    http://davnyobycej.cz/co-znamena-byt-pohanem/

    a Johna J. Coughlina:

    „Ti, kdo v sobě potlačují temnou stránku přírody a sebe sama, často spějí k tomu, co jsem slyšel nazývat “Světlým pohanstvím”. Pohané, kteří si myslí, že život je jen o štěstí a radosti a v okamžiku, kdy dosáhnou souznění s přírodou, život bude jako ten nejkrásnější sen. Tomuto zjednodušenému pohledu podléhají zejména vyznavači hnutí New Age. Pro ně je příroda jen dobrá a spořádaná.

    Takhle to ovšem nefunguje. Zkuste vzít takového člověka a vysadit ho v divočině jen s jeho krystaly. Do konce týdne se z něj stane kořist nějaké šelmy. Příroda je nemilosrdná. Neodpouští. Slabí umřou nebo jsou rovnou zabiti silnějšími. Život lze zachovat jen za cenu života.“

    viz
    http://davnyobycej.cz/temne-pohanstvi/

    • 2 srpna, 2012 9:56 am

      Přehnaný důraz na světlou stránku žití je stejně škodlivý, jako přehnaný důraz na stránku temnou. Pohanství chápu jako duchovní směr, který pracuje s oběma póly a hledá rovnováhu.
      Lidé jsou samozřejmě různí a mají rozdílné povahy. V každé lidské společnosti najdeme jedince, kteří mají tendenci vše řešit s horkou hlavou, i jedince, kteří všechno dlouze rozmýšlí. Dobře to ilustrují například dějiny indiánských válek v Severní Americe. Uprostřed jediného kmene tu vždy byli náčelníci a jejich stoupenci, kteří upřednostňovali mírové dohody i náčelníci a jejich stoupenci, kteří upřednostňovali boj. Můžeme jistě diskutovat nad postoji a důsledky postojů těchto skupin, nemůže ale říci, že mírový náčelník byl méně indiánem než ten válečný.
      Jako pohané nejsme samozřejmě vázáni křesťanským principem milovat své nepřátelé, ale budu-li chtít někomu odpustit místo toho abych mu rozbil hubu, je to moje věc. Láska k nepřátelům se ale popravdě řečeno moc nedaří ani křesťanům. Pojmy jako “mír”, “láska” a “univerzální bratrství” jsou jistě dost zprofanované, ale já se ptám, patří tyto termíny opravdu pouze křesťanům? A co proti tomu jako pohané postavíme? “Válku”, “nenávist” a “univerzální nepřátelství”? To je přece nesmysl. Snaha být za každou cenu temným je stejně trapná, jako všeobjímající new age láska.
      Bylo by jistě podivné někoho navenek uctívat, a přitom se řídit etikou (vzorem, nařízeními) někoho jiného. Pohanských bohů je ale spousta a každý z nich má na své následovníky jiné nároky. Jinou etikou a jinými tabu se bude určitě řídit léčitelka vzývající bohyni Eir, a jiné principy bude ctít válečník vzývající Ódina. Proto mi prosím netvrďte, že jako správný pohan musím dělat to, to a to, musel bych si tu totiž připadat jako na hodině katechismu.

      • Wolos permalink
        2 srpna, 2012 11:03 am

        „Pojmy jako “mír”, “láska” a “univerzální bratrství” jsou jistě dost zprofanované, ale já se ptám, patří tyto termíny opravdu pouze křesťanům? A co proti tomu jako pohané postavíme? “Válku”, “nenávist” a “univerzální nepřátelství”?“

        Za prvé – pro nás neexistuje dualismus dobro-zlo. Tedy není v naší logice stavět proti míru válku, proti lásce nenávist atd. To je logika křesťanství (!).

        Pouze bychom si neměli nechat vnutit, že budeme všechny povinně milovat, ke všem se povinně chovat hezky, atd. Opakem „univerzálního přátelství“ u pohana není „univerzální nepřátelství“, ale „lokální přátelství“ s možností „lokálního nepřátelství“, budou-li zájmy pohana zvenčí ohrožovány. Pohan spočívá v lokálně definovaném prostoru, opírá se o svůj vlastní střed světa (Yggdrassil, Drzewo swiata, Irminsul,…) aniž by tím popíral jiné středy světa (= soubor mýtů, božstev, předků a z nich pramenících etických kodexů), nikoliv o univerzální kodex některého z monoteismů, které jiné středy světa vylučují.

        „Proto mi prosím netvrďte, že jako správný pohan musím dělat to, to a to, musel bych si tu totiž připadat jako na hodině katechismu.“

        Za druhé – pohanství není anarchie (!), ale každá jeho tradice má své vlastní premisy, které vyžaduje, dodržuje a brání i za cenu života (úplně stejně jako např. křesťan ty svoje – a ten v případě mučednictví za to bývá pak i svatořečen, že si stál na svém).
        Dohromady se projevují jako tradice a zvyky, které nelze svévolně rušit nebo porušovat, jsou považovány za posvátné.
        Pokud tomu tak není, a jedinec v případě setkání se dvou protichůdných premis (pohanské a „občanské“) uposlechne „občanskou“ (postkřesťanskou), tak jde o víkendovou hobby hru, ustupování cizímu konceptu, kultuře („kultura“ souvisí se slovem „kult“).

        Kde je hobby, tam není posvátno.

        Opakuji, že pohanská tradice není houska na krámě ani střídání názorů jako ponožek. A také, že tradice ZAVAZUJE, což je od slova závazek, což souvisí se svázáním. Jen ten, kdo se nechá svázat (u seveřanů tak učinil např. sám Ódin a objevil díky tomu tajemství run), tím může získat něco dalšího.
        Jako hříbě, které přijme uzdu, aby se stalo jezdeckým nebo tažným koněm. Nepřijme-li, bude sice svobodné, ale samo a bez užitku pro druhé. Mystéria se prožívají právě díky tomuto svázání.

        Tam kde není sebeomezení, nemůže být ani sebepřesah. (na tomto principu fungují např. iniciace, rituály přechodu)

        Stejně funguje princip povinností, a z nich vyplývajících práv. Dnešek však hoví tomu, požadovat práva, a odmítat povinnosti.
        I indičtí guruové nejprve pošlou žáka zametat a nosit vodu ze studny. Neokřesané (nezkrocené) ego a mystérium se totiž vzájemně vylučují. Protože ego zdůrazňuje sebe, a proto pak u sebestředného jedince není prostor pro druhé (bohy, předky, komunitu, tradici,…).

        „který pracuje s oběma póly a hledá rovnováhu.“

        Konkrétní praktická zkušenost s „temným“ pólem?

  8. 2 srpna, 2012 6:22 am

    Budu se asi opakovat, už jsem to psal na více místech několikrát, ale mám za to, že něco jako obecně platná pohanská etika, vlastně neexistuje. Křesťané mají své desatero přikázání a pak ještě spoustu konkrétních pokynů Krista a apoštolů, jak se v které situaci zachovat. Pohan díky bohům nic takového nemá a musí se rozhodovat sám za sebe, podle svého svědomí a ne podle toho, jak mu to někdo nadiktoval. Proto budeme jako pohané nahlížet etické otázky, každý jinak a já myslím, že je to dobře a o vytvoření nějakého pohanského kodexu chování nestojím. Pokud má naše etika vycházet z přírody, pak bych připomněl zejména její rozmanitost. Byla zde zmiňována morálka stáda, ale i pro tu bychom v přírodě, jak sám pojem “stádo” napovídá, našli řadu vzorů. Pokud se tedy někdo rozhodne slepě důvěřovat svému vůdci, není to nic, co by příroda neznala. Jinému bude zase bližší morálka predátora. Tak to prostě je a vždycky to tak bylo. Pohanem byl bohatý halštatský velmož i chudý rolník, který se mu podřizoval. Těžko bychom v přírodě také hledali například nějaký jasný etický princip pro partnerské soužití nebo výchovu potomstva. Některé živočišné druhy jsou přísně monogamní, jiné polygamní a některé udržují svazky pouze v době páření. Někde pečuje o potomstvo samička i sameček, někde pouze jeden z nich a některé druhy opustí svá mláďata ihned po narození.
    Přimlouval bych se za to, abychom obecně platnou pohanskou etiku nehledali. Jediným principem by nám měla být svoboda svědomí. Buďme rádi, že nemusíme své svědomí rovnat do latě podle nějakých totalitních principů jediného diktátorského Boha. Neposuzujme, zda-li je méně nebo více pohanem ten, kdo pro sebe přijal principy současné společnosti, nebo ten, kdo se jim protiví. Ani v dávných dobách jistě nebyli všichni pohani, stateční, sebevědomí a štědří, ale byli mezi nimi i hajzlové, lakomci a zbabělci. Nechme každému svobodu být takovým, jakým je. Pro mě je pohanem každý, kdo uctívá staré bohy, jestli se s takovým člověkem shodnu i v otázkách morálky, to je věc jiná. Rozhodně ale nehodlám komukoli podsouvat, že pokud nemá ty samé postoje, jako já, tak si na pohanství pouze hraje. Právě to mi totiž hrozně připomíná dogmatické myšlení křesťanů.

  9. Kaj permalink
    1 srpna, 2012 9:01 pm

    Já se to celé snažím otočit, i když v tom nejsem moc úspěšný. Předně by asi mělo být úplně jedno, jestli se mám stěhovat do pustiny, bojovat proti systému či systém akceptovat. To jsou marginálie, v podstatě světské záležitosti. Daleko víc mi záleží na jakémsi nadpřírodním, metafyzickém (?) hledisku, které mě učí jinak myslet. Morálka a etika jsou pak už jen výstupy tohoto procesu. Tedy si myslím, že bychom od těchto výstupů začínat neměli. Pokud to i přesto budeme činit, pak jsme pohané v pravém smyslu a jimi i zůstaneme. A je potom otázka, zda jsme tohle opravdu chtěli, jestli toto byl ten důvod, proč jsme se distancovali od židokřesťanství. 🙂 Jako první krok to bylo dobré, ale co bude dál ? Zamrzneme na tom a budeme si v tom už jen libovat ?

    Ještě drobné doplnění týkající se etiky- árijská etika to byl především soulad v myšlení, mluvení a jednání. Tedy ano, propaguji-li rody a klany, mám je v první řadě zakládat. „To NEJLEPŠÍ (aristoi) vždy přijímá výzvy bytí“.

  10. 1 srpna, 2012 8:01 pm

    Byly nalezeny kostry neandrtálců, které vykazovaly zranění, jež tomu jedinci znemožnila být produktivním členem skupiny. A ta zranění byla zhojená, postižení žili ještě dlouhou dobu a ostatní je museli živit. Ale kdo ví, možná byli nakažení křesťanskou motrálkou a ztratili kontakt se zákony matky země…

    • Tomas permalink
      1 srpna, 2012 8:18 pm

      No tuhle Vaši reakci po pravdě nechápu. V článku není nikde nic o nějakém utrácení neproduktivních členů, a myslím, že to není ani skryto mezi řádky. To co popisujete, je občas běžné i u vlčích smeček. Pokud byl daný člen před tím produktivní, pak je přímo povinností jej i nadále živit. Jinak, do nějaké filozofičtější debaty ohledně toho co jste vyčetl, nebo jak článek chápete, se s Vámi pouštět nebudu. Váš náhled na svět za dobu, co čtu Vaše blogy,prodělal jistý vývoj a je zcela jiný než třeba ten můj. Prostě se zřejmě nemůžeme pochopit, tudíž nemá cenu se dohadovat o nějakých svých pravdách.

      • 1 srpna, 2012 9:52 pm

        Myslel jsem to tak, že zvíře, které v přírodě neobstojí, protože utrpí zranění, z hlediska zákonů přírody obvykle umírá. Ale máte pravdu, že nejen lidoopi včetně lidí, ale i jiná skupinově žijící zvířata se starají o své handicapované druhy. Tolik doplnění k mé reakci, nicméně chápu, že to myslíte asi v eugenickém smyslu, nikoli jako „péči o hrdiny“.
        Jinak respektuji přání, abych zde již nekomentoval, jen mi prosím upřesněte, zda máte na mysli tento článek, nebo tento web. Obojí budu respektovat, nejsem troll.

      • Gryf permalink
        1 srpna, 2012 11:10 pm

        Jsou tací lidé, které znám, kteří soudí, že s postiženými by se mělo zacházet úplně stejně jako se zdravými lidmi.

        Ostatně, nevšiml jsem si, že by Vás Tomas výše vyzýval, abyste tu přestal přispívat.

      • 2 srpna, 2012 1:13 am

        Gryfovi: Já tak závěr jeho komentáře pochopil a myslím, že správně. Sám také občas komentátorům napíši, že fakt nemá cenu dále diskutovat, protože by ta diskuse byla neplodná. To je v pořádku, vyžaduji takové věci u druhých a respektuji, když je někdo na svém blogu vyžaduje ode mě.

        Jinak jasně, lidi mají různé názory na to, jak se chovat k postiženým, můj názor je, že člověk je extrémně společenský živočich a měl by okruh své solidarity spíše rozšiřovat, než zužovat (tudíž že křesťanský universalismus je duchovní pokrok), ale asi je pravda, že se v tomto neshodneme a nemá příliš význam tím ztrácet čas. Nechme to u poukazu na fakt, že je nám vlastní nejen pud sebezáchovy a přežití, ale také morální instinkty, kooperativnost a soucit (byl prokázán i u opic). A pak už je jen otázka, jak široce si člověk vytyčí své „morální pole“. Já si myslím že čím širší, tím lepší, zde zřejmě panuje opačný názor, rozejděme se tedy v míru.

    • 2 srpna, 2012 12:58 pm

      Ale samozřejmě, že i ti neandrtálci se starali o své zraněné… Je přece chválihodné a hlavně rozumné a naprosto logické, když se i ta válečnická společnost (například mnou tolik nesnášená Sparta)stará o zmrzačené veterány. Vždyt‘ i Caesar, když musel do penze poslat legionáře kvůli zmrzačení předčasně-před ukončením řádné služby, vymohl proti vůli Senátu to, že tito invalidé dostali odpovídající penzi, pozemek a další požitky! Tito lidé ve svém „aktivním“ životě dobře sloužili komunitě (v tomto případě Římu) a komunita se o ně tedy postarala. Pravda, ne všichni nástupci velkého Julia se takto chovali (a právě o tom je ta morálka a vztah ke „klanu“. Naprosto jiná otázka by se dala položit o vztahu komunity (státu) a řekněme „handicapovaných“ od narození… Opět říkám narovinu, že se Spartou a shazováním tělesně postižených novorozenců ze skály nesouhlasím. Sparta se díky tomu připravila o filosofy (o užitečnosti „filosofů“ se dá ovšem diskutovat 🙂 ), umělce a vůbec „tvůrčí“ duchy. Co ovšem má dělat „klan“ s neužitečnými jedinci, jejihž přínos společnosti je nulový, protože nejsou invalidé, ale akorát slintají do peřin a jejich stav je dlouhodobý…. Tak do diskuse o tomto se zatáhnout rozhodně nenenechám…. 🙂

Zanechat odpověď na Miky Zrušit odpověď na komentář