Skip to content

Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku

Červenec 18, 2012
tags:

V loňském roce nakladatelství Argo vydalo tuto velmi pěknou záležitost, která skvěle doplňuje již dříve vydané staroislandské klenoty Snorriho „Eddu a Ságu o Ynglinzích“ (2003) a „Starší Eddu“ (2003), ale také anglosaský epos „Béowulf“, který vyšel u nakladatelství Torst (2003). Knihu přeložila Helena Kadečková (které stále nemohu odpustit cenzurování a překroucení „Písně o Rígovi“ ze „Starší Eddy“, která v jejím podání má úplně jiný význam a poselství než v překladu Hegerově) a Veronika Dudková.

Samotná kniha je rozdělena na tři vlastně samostatné ságy, které se však vzájemně doplňují a někteří jejich hrdinové jsou stejné pokrevní linie. „Sága o Völsunzích“ líčí velice detailně příběh o Sigurðu Drakobijci a prokletém zlatu, které nakonec zničí celý jeho rod. Jedná se o základ stejné látky, která se nám zachovala i ve středověkém německém eposu „Prsten Nibelungů“ (Nibelungové jsou německý výraz pro Völsungy). Když slavný Richard Wagner skládal svou nesmrtelnou čtyřdílnou operu „Píseň Nibelungů“, sáhl právě po severské variantě, protože německý epos se mu zdál příliš nedokonalý, zkratkovitý a asi i málo krvavý. V „Sáze o Völsunzích“, sepsané na Islandu asi ve 13. století, se krví skutečně nešetří. Völsungův potomek Sigurð, německý Siegfried, zažívá nelehké dětství, a když na něj kovář Regin ušije slavnou boudu se zabitím draka Fáfniho, přejde spolu s dračím pokladem na hrdinu i jeho strašlivá kletba, která zničí nakonec celý jeho rod. Zamiluje se do Valkýry Bryhild, ale jejich lásce není přáno, neboť čarodějnice z burgundského královského rodu mu namixuje kouzelný lektvar, po jehož vypití Sigurð na Bryhild zapomene a ožení se s dcerou oné čarodějnice Guðrún. Kletba začíná působit a všichni hlavní aktéři ságy se navzájem povraždí. V sáze se objevují i Hunové a jejich král Atli, což není nikdo jiný, než legendární Attila. Právě v jeho paláci dojde k finálnímu boji všech proti všem kvůli prokletému zlatu. Atliho přítomnost dává příběhu jisté historické věrohodnosti a dokazuje, že i když byla „Sága o Völsunzích“ sepsána asi až ve 13. století, původní verze legendy musí být mnohem starší a sahá až do období Stěhování národů. Touto ságou se prý inspiroval i J.R.R. Tolkien při sepisování „Pána prstenů“. No, já mám spíše za to ,že jde o vytunelování, ale to si necháme na jindy.

Druhou ságou v knize je „Sága o Ragnaru Huňaté nohavici“. I ta vychází z historické skutečnosti, neboť Ragnar Loðbrok doopravdy existoval. Tento proslavený Viking dokonce v 9. století vydrancoval Paříž.

I on je, podle ságy, potomkem nejvyššího boha severského pantheonu Odina. V příběhu Ragnara a jeho synů je také spousta krve a bojů, protože staří Islanďané to tak prostě milovali. Chvílemi je té krve pro látky neznalého čtenáře možná až příliš, ale doba byla prostě taková. Podívejme se třeba na konec Ragnarův: Anglický král Ella jednou polapil proslaveného nájezdníka, ve kterém poznal právě Ragnara. Vynašel pro něho moc pěkné mučeníčko. Hodil ho do takzvané Hadí jámy, plné jedovatých plazů. Jenže Ragnar měl na sobě svůj oblíbený oděv z kozí kůže s chlupy, kterou hadi nedokázali prokousnout, a tak se mu nic nestalo. Ella přikázal, aby Vikingovi sebrali jeho apartní oblek. No a na naháče v jámě už plazové bez problému jedu nešetřily. Umírající Ragnar ještě ale stačil pronést proroctví: „I selata by teď zachrochtala, kdyby věděla, co starý samec snáší!“. A hádejte, jak to celé pokračovalo. „Selata“ nebyl nikdo jiný, než synové Ragnara. Smrt starého otce je řádně nakrkla a tak sebrali vojsko, přepluli do Anglie, Ellu porazili v bitvě a zajali ho. Naložili s ním opravdu pěkně. Vysekali mu do zad takzvaného „Krvavého orla“. Ptáte se, co to je? Inu, vezmete zajatého nepřítele, rozříznete ho podél páteře a vypáčíte mu žebra tak, že připomínají perutě orla. A samozřejmě to musíte udělat tak, že zajatec bude ještě nějakou dobu žít. Pěkné, což?

Třetí částí knihy je „Sága o Bósim a Herrauðovi“. Ta vznikla nejspíše až ve 14. století a je velice vtipná a místy dokonce značně pornografická. Bósi je vesnický ťulpas, který podobně jako český Honza v našich pohádkách, ke štěstí přišel. Zabije syna krále Hringa Sjóða (i oni jsou potomky Odina) a musí proto zmizet ze země. Pomáhá mu druhý králův syn Herrauð, nevlastní bratr kovář Smið a macecha Busla, což je vyhlášená čarodějnice. Aby se Bósi vykoupil z krevní msty, musí Hringovi přinést z dalekého Bjarmalandu vejce ptáka Gamma. To je zajímavý prvek, který u jiných germánských legend nenajdeme, půjde patrně o slovanský import. Podobnou látku najdeme například v ruských mýtech o Kostěji Nesmrtelném. Bjarmaland je území okolo dnešního Murmansku, kde podle Vikingů žilo velké množství ugrofinských čarodějů. Hrdinové vejce nakonec získají a osvobodí i princeznu Hleið, se kterou se ožení Herrauð. V druhé části ságy se dozvíme o únosu Hleið, který zosnuje král Bjarmalandu. Hrdinové ji ale získají zpět, přičemž si sám Bósi najde nevěstu a příběh vrcholí bitvou s Bjarmaland’any, které naši hrdinové totálně zmasakrují. Za zmínku stojí i to, jak čarodějnice Busla sesílá kletbu na krále Hringa:

 „Ať trolové a skřítci

i slídivé norny,

s nimi horští obři

upálí tvé palce

a mrazivých obrů

udolá tě nenávist,

koně tě ušlapou,

upíchá strniště,

v bouři ať bloudíš,

bídně ti budiž,

jestli se vůli mé vzpouzet budeš.“

Pokud vás zajímají nějaké prasečinky, tak v této sáze rozhodně jsou. Pokud Snorri Sturluson v „Sáze o Ynglinzích“ nic takového nemá, věřte, že je to proto, že „Sága o Bósim a Herrauðovi“ je psána pro plebs a nikoliv pro aristokracii, jako psal Snorri. A prostý člověk se chtěl především bavit:

 „Chci u tebe zakalit svůj dřík“, řekl Bósi.

„Jaký dřík?“

„Mladý, ještě nikdy nebyl v kovářské výhni. A mladý, nezatvrzelý dřík je třeba zakalit“.

 „…dívka se zeptala, kde má ten dřík. Bósi ji vyzval, ať mu sáhne mezi nohy, ale dívka ucukla a prý ať ten dřík vezme čert. Chtěla vědět, proč sebou nosí takovou ohavu, tvrdou jako špalek. Upokojil ji, že mu v tmavé jeskyňce změkne. Nenacházel se tam příliš rozměrný otvor, on se však přesto dostal, kam měl namířeno.“

 A takových pasáží je tam povícero 🙂 .

V knize je poměrně obsáhlý úvod, který Vás uvede do problematiky. Na závěr se chci ještě zmínit o ilustracích Petra Sládka. Nevím, zda mistr takto kreslí vždy nebo jde o záměr, ale jeho obrázky vypadají hodně dětsky a mě se vůbec nelíbí. Škoda, že Argo nezvolilo dobové ilustrace jak o v případě „Eddy a Ságy o Ynglinzích“ nebo klasika jako Matouše Přikryla u „Starší Eddy“. Pokud tedy máte rádi příběhy ze Severu a život drsných Vikingů, zajděte do knihovny a tuto záležitost si půjčete. Nebo ještě lépe, kupte si ji. Protože by jste ji asi nejspíš už nechtěli vrátit 🙂 .

„Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku.“  Přeložily Helena Kadečková a Veronika Dudková. Ilustrace: Petr Sládek. Argo, 2011.

Reklamy
komentářů 5 leave one →
  1. Červenec 19, 2012 12:53 pm

    Tenhle druh literatury mám moc rád, ono toho z tohoto ranku je mnohem více, třeba „Sága o Svatém Olavu“, která vyšla někdy v šedesátých letech minulého století (!) a „Sága o Hervaře“, která vyšla poměrně nedávno, ale tu ještě nemám…. Naši vydavatelé nám toho docela dost dluží 🙂

  2. Flash permalink
    Červenec 19, 2012 11:42 am

    Parádní kniha, dostal jsem jako dárek k narozeninám 🙂

  3. Červenec 19, 2012 6:06 am

    Měl jsem knihu půjčenou z knihovny a vracet se mi jí opravdu nechtělo. 🙂 Je v ní spousta zajímavých věcí. Sága o Ragnarovi je skvělá sonda do myšlení Vikingských válečníků. pochopil jsem z té četby, že mladý Viking, chtě-li si vysloužit slávu a uznání svého kmene, musel podniknout nějakou válečnou výpravu. Bylo to vlastně podobné jako u indiánů, kteří kradli sousedním kmenům koně. Čím byl podnik riskantnější, tím větší borec to samozřejmě byl. Dobře to ilustruje scéna, kdy se pokouší Ragnarovi jeho žena rozmluvit napadení Anglie s tím, že nemá proti početnějšímu nepříteli šanci a Ragnar odpovídá : „Dobýt zem s mnoha loděmi si nezaslouží chválu, ale že by někdo dobyl zem, jako je Anglie, se dvěma loděmi, to se ještě nestalo.“
    Kromě toho jsou v knize zajímavé popisy svatyně s posvátným býkem, čarovných kleteb a také velice zajímavé detaily ohledně přípravy kouzelných nápojů : „A tak jí Grímhild podala zlomocný nápoj, Gudrún jej musela vypít a od té chvíle na všechno obviňování zapomněla. V nápoji se skrývala síla země i moře a krev jejího syna a v picím rohu byly vyryty všelijaké znaky zbarvené krví, jak se říká zde : V roh byly vryty různé runy v červené barvě, nesnadné k čtení, ryba vřesu (had), rostliny mořské z Haddingovy země a zvířecí droby. V nápoj byly namíchány zrádně početné byliny a pražené žaludy, útroby obětí, kančí játra ku konejšení hněvu.“
    Prostě pro pohana, nebo čaroděje zdroj mnohé inspirace. 🙂
    Na rozdíl od Mysliče, já byl nadšený i z těch ilustrací. 🙂

  4. Červenec 18, 2012 6:35 pm

    Oprava: Wagnerovo stěžejní dílo se jmenuje „Prsten Nibelungů“.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: