Etnické pohanství dnes

Často se můžeme setkat s názorem, že pohanství je čímsi archaickým, přežitou formou duchovna, která nemá současnému člověku co říci. V tomto článku bych chtěl rozebrat důvody, jež mne vedou k tomu, že s tímto názorem nejen nesouhlasím, ba se odvažuji tvrdit, že podstata pohanství má obecně k člověku blíže, než je tomu u zavedených světových náboženství.Elementární podstata pohanství se odvíjí od tohoto světa, konkrétně od prostředí, které nás bezprostředně ovlivňuje – přírody, v níž žijeme, a lidí, s nimiž tvoříme komunitu (ať už jde o rodinu, rod, národ). Tyto vazby nahlížely starověké kultury a na jejich základě vytvořily duchovní směr, pro který se používá vžitý a občas hanlivě vnímaný termín pohanství. V pohanské praxi se projevují  např. vyznáváním bohů ztělesňujících síly přírody, ale i vyjadřující naturel konkrétního lidu, slavením svátků kopírujících přírodní cyklus, uctíváním předků apod.

Ony primární vazby můžeme zkoumat i my dnes a vzhledem k jejich neměnnosti a  platnosti, je pravděpodobně budeme vnímat stejně či podobně jako původní pohané. Důležitým faktorem je i to, že se jednalo o naše předky, kteří žili na stejném území jako my dnes, tudíž nás s nimi pojí i pouto etnické a geografické. Tento princip, jenž bychom mohli nazvat (bohůmžel nacismem zprofanovaným)  poutem  krve a země, tvoří samotnou podstatu pohanství. Lze jej vysledovat v  podstatě ve všech původních náboženstvích světa, jež byla svou podstatou etnická, než došlo k jejich vykořenění během nesmiřitelného tažení ve jménu jediného, univerzálního a tedy „pravého“ Boha. Dodnes můžeme vidět, k jakým koncům vede, když misionáři nějakému domorodému kmenu přinesou evropskou civilizaci, jinými slovy, zbaví jej jeho původního duchovního dědictví – náboženství a kultury.  Multikulturalisté však nad takovým prolnutím civilizací patrně nadšeně tleskají. Vedle domorodých náboženství si však etnickou formu dodnes udrželo i pohanství, a to v zemích, jako je např. Island či Litva, kde nedošlo k přerušení tradice rušivými vlivy či původní víra s nimi existovala souběžně. Naproti tomu pohanství založené na míšení různých kultur, jakým  je např. Wicca, čerpající učení z různých kultur a mísící je se středověkou magií, je až zcela novodobým, ve 20. století vytvořeným konstruktem, jehož charakter se od původního pohanství poněkud liší. Jedná se však o koncept oblíbený zvláště u vyznavačů multikulturalismu.

Právě z jejich strany někdy směřuje kritika ohledně neopodstatněnosti etnického pohanství, protože etnická čistota neexistuje. Ano, neexistuje 100% Čech, Němec ani Rus, vědecké výzkumy však dokládají, kolik toho máme dodnes společného se svými předky, obývajícími tento kontinent již v době kamenné. Jak uvádí profesor Bryan Sykes ve své knize The Seven Daughters of Eve, která vyšla v českém překladu roku 2004, 95% dnešních Evropanů má za společnou matku jednu ze sedmi žen, evropských pramatek, které zde žily před 10 000 – 45 000 lety. Z toho vyplývá, že obyvatelstvo Evropy je dodnes geneticky konzistentní a nejedná se jen o nějakou divokou směsku. Ať už tedy vyznáváte jakoukoli linii evropského pohanství,  napojujete se na duchovní proud víry svých předků. Díky této vazbě má pohanství potenciál skýtat hlubší duchovní prožitek, než v případě víry zvolené náhodně či bez ohledu na její původ. Vodítkem v tom, jakou linii evropského pohanství si zvolit, může být znalost svého rodokmenu, výsledek genetického rozboru nebo jen pouhá intuice či náklonnost k panteonu a mytologii konkrétního  lidu. Vzhledem k promíšení evropských národů se v tomto smyslu při výběru prakticky nelze splést. Navíc indoevropské pohanství vykazuje hodně podobných rysů, tudíž lze jeho jednotlivé formy vnímat jako různé větve jednoho stromu. Tuto podobnost si patrně uvědomovali už dávní pohané. Např. Tacitus ve své Germanii na základě podobných kompetencí bohů římských a germánských ztotožňuje Tiwaze s Martem, Wotana s Merkurem, Donara s Jupiterem a Frigg s Venuší.

Vedle pouta etnického však nelze podceňovat ani důležitost pouta geografického. Když čteme dávné mýty, dýchne na nás nejen něco z naturelu daného lidu, ale i z  prostředí, které jejich tvůrce obklopovalo a otisklo se v jejich nitru. Mýty ze Skandinávie,  země chladnějšího klimatu a trvalé vlhkosti, se tak nesou v poněkud temnější atmosféře než příběhy olympských bohů ze sluncem prozářeného Řecka. Toto spříznění s přírodním cyklem daného území se samozřejmě odráží i ve formě a načasování pohanských obřadů, které naši předkové vytvořili a mají samozřejmě dodnes souvislost s místem svého  vzniku. Můžete se tedy považovat za sebevětšího slovanského pohana, ale pokud žijete např. v Brazílii, bude v tam panujících klimatických podmínkách působit poněkud nepatřičně, když budete v březnu v souladu s tradicí vynášet Morenu. Jednak tamní „zima“ trvá od června do srpna, kdy teploty klesnou max. na 13-18 C, přičemž sníh je samozřejmě vzácností. Vynášet tam tedy na konci takové „zimy“ obrazně ze svého bydliště mráz, smrt a noc v podobě Moreny, se prostě jeví jako nesmysl. Osobně se domnívám, že uctívat božstvo spjaté s určitým územím např. na jiném světadílu, může  být projevem neúcty nejen ke geografickému charakteru oné bytosti, ale i k původním bohům daného místa a tamního lidu.

Ať se nám to tedy líbí či ne, pohanské ideje a jejich božstva jsou  vázány etnicky i geograficky. Ignorace těchto dvou základních principů tak může v praxi vyznívat v lepším případě směšně, v horším trapně. Jakožto vyznavači etnického pohanství se domníváme, že tato idea krve a země je neodmyslitelnou podstatou pohanství, a měla by jí být i dnes o to více, kdy je světovým trendem platnost etnického konceptu popírat či jej dokonce diskreditovat. Setkat se tak lze s názory, že etnický pohled obecně v sobě nese zárodek rasismu a xenofobie, které z něj mohou kdykoliv vyklíčit, či dokonce, že i zaměření se na tradici pouze jednoho lidu může podobným tendencím poskytovat  pasivní podporu, tudíž je etnický koncept třeba zavrhnout ve prospěch syntézy. Takové vnímání pohanství je nejen v rozporu s jeho již zmíněným základním kořeny, ale navíc chápe etnicitu obecně jako potenciální hrozbu, zatímco ideál míšení nekriticky glorifikuje, přehlížeje negativní důsledky takového procesu, jímž je např. ztráta etnické a kulturní identity či rozklad původních tradic.

Etnický koncept a priori  neznamená hlásat jakoukoliv nadřazenost, a pokud je vyrovnaný, tj. prost šovinismu, je v každém případě přínosem. Taková náklonnost k lidem, kteří člověka od narození obklopují a s nimiž sdílí stejný původ, jazyk a kulturu,  je člověku zcela přirozené. Považovat takový pohled za negativní je stejně pošetilé jako tvrdit, že ctěním rodinných vazeb se projevuje netolerance či xenofobie, protože všichni lidé si jsou přece rovni a je třeba je ctít rovnostářsky, aniž by kdokoliv z nich měl požívat nějaký statut výlučnosti. Absurdnost podobného smýšlení je snad evidentní, pokud však tuto přirozenou platnost pokrevní  spřízněnosti posuneme jen o stupeň výše na úroveň národnostní, už je téměř jisté, že narazíme na protiargumenty o propagaci etnické nesnášenlivosti, xenofobii, rasismu, fašismu a kdoví čeho ještě.

Smutnou realitou dnešní doby je tedy ignorace etnického pohledu i na duchovní úrovni, projevující se mj. tím, že Evropané dávají přednost např. exotickým  náboženstvím  indiánským či asijským, a naopak lidé neevropského původu jsou zváni k uctívání bohů evropských. Stejně jako by si jedinec měl v první řadě osvojit svůj mateřský jazyk a umět ho správně používat, měl by se snad snažit poznat a ctít především kulturu svého lidu, jejíž součástí je i duchovní rozměr. Pokud totiž nebudou kulturu svého lidu ctít a rozvíjet jeho příslušníci, nikdo jiný je v tomto procesu plnohodnotně zastoupit nemůže a taková kultura pak čelí reálné hrozbě, že dopadne stejně jako ta zmíněných domorodců  – bude „obohacena“ zvnějšku a její výjimečnost se rozplyne v šedivém mraku multikulturní stejnosti. Evropská kultura celá staletí expandovala, dnes však nejen pasivně vstřebává vnější vlivy, přičemž hlasy, které volají po zachování jejího původního ducha, zůstávají nevyslyšeny či ještě hůře diskreditovány a perzekuovány. Samotná multikulturnost naproti tomu bývá zcela mylně vydávána za projev tolerance a oceňování rozmanitosti, protože v praxi se tato tolerance projevuje v podstatě neúctou k jednotlivým vírám světa jakožto tradičním celkům, které jsou dle libosti vykrádány, a ona rozmanitost právě bere za své tím, jak se z jednotlivých náboženství vypreparované aspekty uměle mísí v nesourodou kaši, která je vším a zároveň ničím konkrétním. Takto spíše něco vzácného nenávratně zaniká, než se vytváří. Ona rozmanitost, kvůli níž lidé rádi cestují po světě, když chtějí poznávat různé civilizace,  kultury, národy a tradice, jež, jak očekávají,  se budou lišit, a nebudou stejné v Orientu, jako u nich v doma.

Co tuto jedinečnost stírá je právě multikulturalismem prosazované míšení ras,  národů, civilizací, kultur a tradic. Naopak v praxi můžeme vidět, že oni „netolerantní“ či „xenofobní“  etničtí pohané nemají problém s akceptací jedinečnosti jiných kultur a vyznavači různých linií spolu vycházejí většinou bez problémů,  nepřou se o nějakou nadřazenost svých bohů či nadřazenost etnickou, protože vyznávají stejný pohled na svět a mají v unifikaci společného nepřítele. Stejně tomu bylo i v minulosti, kdy by se možná logicky spíše očekávaly náboženské sváry mezi pohany vyznávajícími různé bohy, nicméně čistě náboženská válka přišla až s příchodem náboženství jediného Boha. Uvědomme si však, že pohanství není světonázor, který má universální platnost pro všechny a všude, jak tomu bývá u náboženstvích monoteistických, a není ani New Age slepencem různých nauk, nicméně slíváním nesourodých tradic v rámci pohanství se z něj v podstatě něco takového vytváří, čímž se popírá jeho původní charakter. Pohanství vzniklo a fungovalo jako náboženství etnické, opomíjet či dokonce tento jeho základ i etnický aspekt popírat, znamená přetvářet ho v něco, čím nebylo, a dle mého názoru by být nemělo ani dnes.

Pokud tedy evropští etničtí pohané přistupují zdrženlivě k přijímání neevropských členů do svého středu, není to z důvodu rasových či xenofobních, ale proto, že od jedince primárně očekávají náklonnost ke kultuře vlastní, duchovní vyznání z toho nevyjímaje. Jsou to tedy oni, ne multikulturalisté, kdo SKUTEČNE toleruje a oceňuje rozmanitost pohanského fenoménu, tvořenému jednotlivými a svébytnými tradicemi. Ptají se snad multikulturalisté vyznavačů domorodých náboženství, zda souhlasí s tím, aby jejich tradici volně přebírali lidé napříč světadíly?  Ne. Jedná se o stále tentýž pohled postrádající úctu k víře původního lidu a ignorující etnický koncept, ať jde o pohanství evropské či původní náboženství  kdekoliv na světě. Přitom právě domorodci jsou na své tradice často velmi citliví a považují je výlučně své dědictví po předcích. Multikulturalisté tak v podstatě po evropských pohanech chtějí, aby svou víru zředili s vírami jiných etnik a přijali mezi sebe její příslušníky, kteří však často vyznávají vlastní původní etnickou víru a  kteří ani nestojí o to, aby jejich tradici někdo zvnějšku sdílel.

Přemýšlejme tedy o těchto otázkách hlouběji a nenechme se zmást líbivým obalem, zaštiťujícím se pozitivními frázemi o toleranci a vzájemném obohacování kultur, které však v důsledku znamenají opak. Na závěr se vrátím na začátek tohoto článku a shrnu v jedné větě, proč se domnívám, že  má pohanství, jímž mám na mysli zvláště jeho etnickou podobu, i dnes potenciál nalézat své stoupence. Vzhledem k tomu, že pohanství se opírá o nadčasový koncept zakotvený v realitě a řádu tohoto světa, vytvářený s námi pokrevně a územně spřízněnými lidmi, jedná se o duchovní směr i pro dnešního člověka aktuálnější a přirozenější, než náboženství založená na dogmatických svatých knihách, psaných před tisíci lety, na druhém konci světa, lidmi cizího etnika a jiných potřeb, vycházejících z odlišných životních podmínek, kteří výchozí bod své víry umisťovali mimo člověka, přírodu  a tento svět.

Právě návrat k přírodě, středobodu pohanského světonázoru, od níž nás moderní civilizace vytrvale vzdaluje, může být jedním z hlavních důvodů, proč v současnosti roste zájem duchovně orientovaných lidí o pohanský fenomén, zatímco čistě ideologické formy duchovna přírodu  a vůbec přirozenost spíše popírající, ale zato se opírající o dogmatické články víry a totalitární formu, své příznivce dlouhodobě ztrácí.

Jako by historie člověka probíhala v kruhu a navzdory hmotařské orientaci dnešní civilizace se konzumem neuspokojení lidé stále častěji  vydávají na duchovní cestu. Ta je někdy přivádí k původní víře jejich předků a, stejně jako oni kdysi, navazují vztah s jejich bohy. Vztah založený na partnerské rovnocennosti božstva a jeho vyznavače,  o níž si zvláště přívrženci monoteistické víry mohou jen zdát. Ano, zdá se až neuvěřitelné, že po tolika staletích vznikají stále nová posvátná místa pohanů a přírodou se znovu rozléhá chvála dávným bohů. Čekali dlouho, ne však marně. Živoucím dokladem toho jste mnozí z vás, kteří právě dočítáte tento článek.