Rozhovor Michaela F. Strmisky pro Pohanský kruh (část druhá)

Předkládáme vám druhý díl rozhovoru s amerických religionistou Michaelem F. Strmiskou. V něm, dle vlastních slov, předkládá silné názory, které mohou na jedné straně vyvolat uznání, na druhé straně hněv a nenávist. Možná budou překvapivými i pro ty, kteří se s ním nedávno sešli v Brně a Praze. Ačkoliv se vidění pohanství a vůbec světonázor p. profesora se  zaměřením Pohanského kruhu spíše rozchází, než aby sdílelo společné body, rozhovor zveřejňujeme, protože se domníváme, že spíše stojaté vody  českého pohanství je třeba občas rozvířit diskusí. Osobně mne rozhovor inspiroval k mnoha myšlenkám, které zde v dohledné době zpracuji ve formě  úvahy. Věříme, že v tomto smyslu bude rozhovor přínosným i pro další z vás. 

W.

Ve střední Evropě se lze někdy setkat se striktně rekonstrukcionistickou podobou pohanství. Pokud někdo přijde na pohanský obřad, nemusí být připuštěn kvůli svému modernímu oděvu. Jaká je v tomto ohledu situace v Severní Americe?

Nenavštívil jse mnoho různých shromáždění, nicméně bych řekl, že mezi americkými pohany neexistuje  striktně předepsaný oděv. Staré, tradiční či středověce vypadající oblečení může být vnímáno jako „cool“ , není však vyžadováno.

Domnívám se, že důraz na aspekt oblečení souvisí spíše s akademickým kopírováním historie, než se zkušeností s živoucí vírou. Jakými neduhy obecně dle Vás současné pohanství trpí?

Myslím, že jsem své vidění dostatečně osvětlil v předchozích odpovědích. Starosti mi dělá hlavně rasismus, xenofobie, lidé využívající pohanství k úniku před tlaky moderního světa, aby se uchýlili do pohádky, která nikdy neexistovala, a z některých variant pohanství, tendence dělat idoly z bojovníků a vojska, což dle mého názoru zavání fašismem a nacismem. Rád bych viděl více důrazu na přírodu a ekologii.

Pokud jde o živoucí víru, zaujala mě vaše informace v úvodu ke knize Modern Paganism in World Cultures: Comparative Perspectives, že indo-evropské náboženství lze přivést od čistě akademického bádání k moderní zkušenosti a aktivitě spoluprací s hinduisty. Jakou podobu by mohla mít tato spolupráce v praxi?

To nelze přesně předvídat, protože se jedná o tvořivý proces. Uvažoval bych, že pohané by mohli nalézt inspiraci v pokročilejší náboženské filosofii, již lze v hinduismu nalézt. Toto by mohlo napomoci pohanům sofistikovaněji rozvíjet své myšlenky. Hindské formy uctívání a náboženského umění by možná také obsahovaly elementy, které by pohané rádi převzali. Bude se jednat o proces experimentování. Některé elementy vypůjčené z hinduismu či jimi inspirované by se mohly ukázat nevhodnými či nefunkčními, ale takové byly odloženy. Některé výpůjčky či přizpůsobení by se mohly ukázat oblíbené a stát se zavedenými a akceptovanými. Neměli bychom zapomínat na to, že tradice se stále vyvíjí a mění. Dávní Evropané uctívali v různých dobách různými způsoby různé bohy,  jak  dosvědčuje archeologie, a my bychom měli přijmout, že naše způsoby uctívání, víry a koncepty atd. se také  s časem  měnit a lišit. Potřebujeme  mít dobré podklady a podporovat pokračující výzkum historických pohanských tradic, abychom rozuměli počátkům našich tradic, neměli bychom se však cítit otroky tradic minulosti. Vnímám minulost jako něco, k čemuž bychom měli mít respekt a s čím bychom měli vést dialog, bez toho, abychom si tím nechali uzavřít své mysli a představy. Inspirováni minulostí, ale otevřeni budoucnosti – toto je dobrý princip, jímž by se měli pohané řídit. Je dobré chodit do muzea, ale nechtěli byste tam žít, že? Myslím si, že pohanství by měl být jako strom s kořeny sahajicími hluboko, hluboko do černozemě, ale také se tyčící k obloze.

Když už se bavíme o jiných náboženstvích, ve stejné knize zmiňujete také křesťanské nepřátelství vůči pohanství. Sledujete genocidní povahu tohoto náboženství až ke Starému zákonu a uvádíte příklady takového nepřátelství v křesťanské literatuře a běžném životě i dnes. Pohané jsou někdy kritizováni za snahy křísit „mrtvé“ pohanství místo toho, aby podporovali stávající křesťanské náboženství, jež absorbovalo mnohé tradice z pohanské víry.  Dovedete si představit, že by taková spolupráce mohla být vůbec reálná?

Mé názory na křesťanství během let trochu změkla. Samozřejmě, stárnu a všechno mi měkne: mozek, žaludek i jiné věci, takže ze mě možná mluví počínající stáří, nicméně mě to pohanské nadávání na křesťanství trochu unavuje. Ano, křesťané nás v minulosti utlačovali a kradli od nás, ale teď jsme v pozici, kdy můžeme usilovat o uznání a získat rovnocenný statut, jaký mají křesťanské církve a jiná zavedená náboženství jako judaismus, islám, budhismus atd. K tomu přirozeně dojde, pokud se prokážeme dobrými občany, budeme se dobře chovat a ukážeme, že jsme hodni respektu. Hnutí Hare Kršna se velmi zdařilo zlepšit svou pozici ve společnosti opatřováním jídla pro chudé a podobnými aktivitami. To s sebou přináší vděk a respekt. V rozporu s tím, norští idioti, kteří před lety zapalovali kostely, udělali pohanům velké problémy. Vím, že ve státech, jako je Řecko či Rusko, má církev velkou politickou moc a může být pohanům zdrojem velkého útlaku. Způsobem, jak se bránit, je nicméně lepší organizace, pozitivní veřejné akce a inteligentní používání legálních postupů, ne  uchylování se k násilí, které pouze dává anti-pohanům více síly pohanství utlačovat jako „nebezpečné“ náboženství či kult.

Pokud jde o spolupráci s křesťany, je proto dobrým polem oblast charity.  Pokud pohané vyjádří ochotu pracovat s křesťany při zajišťování  služeb pro chudé,  potřebné, nezaměstnané atd., bude pro křesťanské autority obtížné to odmítnout, i když někteří by mohli. Dalším příkladem by byly ekologicky zaměřené projekty jako čištění parků  či znečištěných řek. Nalézáním způsobům, jak trávit čas společně s křesťany bez dohadování se o náboženství, jim můžeme dokázat, že nejsme zlí lidé, a  můžeme dokonce získat i nějaké sympatie či se spřátelit. Ne všichni křesťané jsou netolerantní zealoti, i když někteří skutečně ano. Měli bychom se soustředit na získávání přátel a spojenců, na snižování nedůvěry a podezíravosti, které vůči nám mnozí možná pociťují. Nepotřebujeme si dělat více nepřátel, když jich máme víc než dostatečnou zásobu!

Od práce na společných projektech a vytváření osobních vazeb by bylo možné pokročit k intelektuálnějším a teologickým diskusím. Je nepravděpodobné, že by někdy velká část křesťanů  přiznala pohanství náboženskou validitu, ale alespoň bychom je mohli přimět redukovat jejich odhad, jak zlé a  scestné pohanství je,  což by byl dobrý krok k toleranci a vzájemnému respektu. Samozřejmě musíme opustit ideu, že křesťané jsou hloupí, zlí a podlí. Nemůžete žádat lidi, aby vám otevřeli svou mysl, pokud sami nechcete rozšířit svou slušnost i na ně.

Váš osobní blog má název The political Pagan.  Zjevně nemáte obavu komentovat politické události z pohanského pohledu, zatímco mnoho pohanských skupin striktně prosazuje apolitičnost. Dle mého názoru by se pohané, jakožto lidé se zájmem o historii svého lidu, měli o to více zajímat o přítomnost a budoucnost. Jak vnímáte spojitost duchovního a politického přesvědčení?        

Mnoho lidí nerado přemýšlí o politice a možná se jim líbí využívat duchovno či náboženství jako oblast bez politiky, v níž se zotaví z bolestných pocitů a zkušeností a dosáhnou inspirovanějšího stavu mysli. Je mi to sympatické, protože není špatný nápad zklidnit se a dosáhnout vyšších stavů mysli, nicméně se domnívám, že duchovno, které se izoluje od jiných lidí a širšího světa,  není v nejlepším případě schopno umožnit nám dosáhnout svého nejvyššího potenciálu, protože jsme součástí světa, ne od něj odděleni. V nejhorším případě se takové náboženství může stát způsobem, jak se před světem skrýt jako dítě, které se natolik cítí v teple a dobře v děloze, že nechce pryč.

Pokud nás má náboženství vést k myšlení i cítění, a já si myslím, že takto by pohanství mělo fungovat, pak naše náboženství musí v jistém bodě zahrnout stav světa a to, co s ním můžeme udělat. To znamená určitý stupeň zájmu o politiku. V tuto chvíli se zdá, že pohanská politika přitahuje buď pravicový, nebo levicový pohled. Je možná snažší vnímat a pochopit  hledisko pravicového pohanství, protože do jisté míry recykluje myšlenkové formy konce 19. a počátku 20. století, které také poskytly oporu hnutím, jako je fašismus a nacismus. To znamená, že pravicový pohled se týká ochrany a zachování idealizované verze předmoderního zemědělského života, s pohanstvím převážně zaměřeným na venkovský folklór a etnické tradice. Moderní svět  a zvláště míšení národů a etnik je vnímáno jako  zapeklitý problém či dokonce nebezpečná hrozba. Nacisté to přivedli do příšerného extrému, a já tím nechci říct, že pravicoví pohané dneška jsou stejní jako nacisté. V tomto jsem byl v minulosti nepochopen při svých diskusích s přívrženci Ásatrú, tudíž musím vyjádřit tuto věc docela opatrně. Nemyslím si, že dnes existuje mnoho pravicových pohanů, Ásatrú či jiných, kteří skutečně chtějí užít násilí proti etnicky či nábožensky „jiným“. Problém je, že jejich idealizace venkovského či středověkého života směřuje k představám společnosti, kde nemají etnicky odlišní místo, což pro změnu nechává otevřené dveře nepřátelství a brutalitě vůči Jiným, což se v dobách společenského tlaku může stát něčím skutečně hrozivým, přesto ale velmi oblíbeným, což je ještě větší hrůza. Naléhavě žádám své pravicové pohanské přátele, prosím, zavřete a zatlučte hřeby ony dveře, jako by šlo o víko rakve upíra. Ukažte prosím světu, že se skutečně vážně chcete vyhnout minulosti brutálního nepřátelství tím, že oznámíte, jak se tomuto vyhnete a proč. Pak lidé jako já nebudou cítit potřebu vás již obtěžovat s takovými protivnými otázkami.

Jak to vidím, levicový přístup k pohanství se zaměřuje na odlišné záležitosti. Týká se respektování a pokračování starých tradic z předmoderních dob, bohů, rituálů, lidových zvyků, vzorů atd., avšak s uvolněnějším vztahem  k modernímu světu míšení a rozmanitosti, který není vnímán jako cizí či hrůzné místo, ale náš domov,  jenž musíme co nejlépe využít. Z tohoto pohledu nejsou největším problémem etnické míšení a ztráta kulturní či rasové čistoty, ale ekologické ničení a sociální a ekonomické bezpráví. Levicoví pohané se nechtějí od světa separovat a vytvářet oázy etnické čistoty, ale aplikovat svou náboženské hledisko a duchovní energii k tvoření lepší společnosti pro všechny, ne pouze pro příslušníky té či oné etnické identity.

Protože mnoho starých pohanských tradic sahá zpět do dřívějších a jednodušších dob a homogennějších společností, levičáci mají za úkol vytvořit interpretace a nástavby starých pohanských tradic, které zahrnou celý svět, ne pouze ten či onen jeho kus. Abych uvedl jeden příklad.  Zdá se, že mnoho pohanských bohů minulosti bylo místními bohy, bohy konkrétních vesnic a malých komunit. Pravicový pohan se na to podívá a řekne: „Ano! Přesně! Vidíte, nemáme žít ve velkých komunitách jako Praha či Budapešť! Jenom vesničky, hurááá!“ Levicový pohan se na to podívá a řekne: „Dobrá, svět se změnil. Toto musíme aktualizovat. Podívejme se na to, co tito bohové představují, a pak vytvoříme verze, které jsou v souladu s realitou dnešních dnů: bohy pro města, pro velké oblasti, pro celý svět.“ To by mohlo také znamenat prolnutí či překrytí bohů či jiných tradic, afrických, asijských, původních amerických či nevím jakých. Pokud mám boha hromu z evropské tradice a vy máte boha hromu z tradice africké, můžeme jim snad projevovat úctu oběma, uznávat jejich  zřetelně odlišnou minulost a kulturní původ, ale vzdávat jim hold jakožto odrazu  podobné duchovní reality. Samozřejmě, k tomu je potřeba být flexibilní ve svém smýšlení o bozích. Pokud zastáváte druh fundamentalistického názoru, že bůh může být pojímán pouze v liniích dávných pramenů či folklorních sbírek 19. století, může být trochu obtížné představit si bohy různých regionů jako sobě navzájem alternativní verze. Pokud věříte, že bohové jsou rasisté a vztahují se pouze na tu či onu rasovou či etnickou skupinu, pak je to poněkud obtížné. Pokud vnímáte bohy mýtů a folklóru jako představitele vyššího lidského potenciálu – čehosi v našem nitru – či vyšší duchovní reality – čehosi mimo nás – pak je to mnohem jednodušší.

Obecně vzato, lze říci, že Severoameričané určité politické orientace mají k pohanství blíže?

Myslím si, že v různých obdobích převládaly v severoamerickém  pohanství různá politická hlediska. Nejprve byly hlavním vlivem v 70. a 90. letech minulého století pohané typu wiccanů či uctívačů bohyní. Velmi feminističtí, velmi ekologicky zaměření, velmi antirasističtí a antimilitarističtí. V nedávné době začala růst důležitost Ásatrú a jiných rekonstrukcionistických hnutí, která jsou více pravicová , militaristická, méně ekologicky zaměřená a ne tolik feministická.

Tyto postoje skutečně odpovídají širším trendům v americké společnosti. Jsem dost starý, abych si pamatoval konec 70. let, kdy si většina Američanů opravdu myslela, že vietnamská válka je chyba a chtěla, aby naše země přestala být válečným štváčem. Nyní se postoj posunul a mnoho, jestli ne většina Američanů vojsko miluje a nestará se o to, kolik lidí zabijeme našimi invazemi, zbraněmi atd. Čekám, až se kyvadlo zase zhoupne na druhou stranu, ale uvědumuji si, že za mého života k tomu možná už nedojde.

Před několika týdny jste završil svou cestu po Evropě. Jak ji hodnotíte a co vás nejvíce překvapilo?

Opravdu na mne zapůsobila rozmanitost forem pohanského rozvoje v České republice. Sešel jsem se s pohany u piva v Brně a Praze a ohromilo mnevidět tak živou scénu. Tolik experimentování a zkoumání. Je to báječné! Věřím, že z toho vzejde něco ohromného. Naposledy jsem byl v Česku v roce 2004 a tehdy se toho v pohanství moc nedělo. Přátelím se s profesorem Giuseppem Maielloem již od roku 1998, kdy jsme se poprvé potkali na Světovém kongresu etnických náboženství v litevském Vilniusu. Když jsem ho viděl v Praze, oba jsme se zmiňovali o této explozi pohanské aktivity.

Největší zklamání se netýkalo konkrétně pohanství. Kvůli knize, kterou nyní píši o nekřesťanských národech a náboženstvích východní Evropy, jsem se začal zajímat o historii Romů, a tak jsem se párkrát sešel s romskými aktivisty a vzdělanci. Také jsem diskutoval s pohanskými přáteli a badateli pohanství. Překvapilo mne nepřátelství vůči Romům a ohromilo mne, že tolik negativních myšlenek, které mají Češi o Romech, jsou přesně ty, které říkají a myslí si rasističtí bílí Američané o barevných či Afroameričanech.  „Jsou líní… hloupí… beznadějní… zazlívám vládě, že na ně utrácí peníze.“ To mne přivedlo k přemýšlení nad tím, že v lidské společnosti a psychologii spočívá nějaký problém, slabost či choroba, kdy se zdá, že lidé vždy rádi vytvoří či potřebují vytvořit nějakou podřadnou či negativní skupinu lidí. Pak se stane přijatelným či dokonce radost přinášejícím je nenávidět, zesměšňovat, ponižovat anavěky zachovat situaci, kdy „podřadní“ jsou nuceni zůstat na dně společnosti, což samozřejmě „dokazuje“, kam patří. Je to, jako když někomu palicí zlomíte nohu a pak řeknete: „Co je s tebou? Proč nemůžeš chodit jako normální člověk? Ty hloupej kriple, já vždycky věděl, že lidi jako ty neumí chodit. Vlastně si ani nezasloužíš chodit, tak ti přerazím taky druhou nohu. A když se odvážíš stežovat si, tak ti zpřerážím i ruce.“ Všiml jsem si téhož postoje i v Maďarsku.

Je zde také specifický vztah mezi pohanstvím a situací Romů. Nejranější pohanské tradice, jména, bohové, rituály mají analogie k dávným tradicím hindské Indie. Pohanství není výlučně evropské: je na indo-evropské bázi. A odkudže to Romové přišli? Odkud pochází jejich tmavší pokožka, jejich způsob oblékání, barva, hudba? Z Indie, můj příteli. Z Indie. A doufal bych, že každý hloubavý pohan, který přemýšlí o původu pohanství dospěje k většímu ocěňování Romů a jejich pochopení, a bude je vnímat jako příbuzné, ne cizáky či nepřátele.

Také proto, že pohané byly často oběťmi předsudků a netolerance, by si člověk myslel, že budeme mít soucit s vážnou situací Romů. Nicméně, lidská hloubost a krutost zřejmě nezná hranic a pohané se v tomto ohledu od ostatních neliší.

Většina běžných lidí si pravděpodobně myslí, že pohanství je cosi staromódního a pro dnešek neaktuálního. Jak dle vašeho názoru může pohanství zapůsobit na moderního člověka a co mu může nabídnout?

Domnívám se, že nejlepším způsobem, jak mohou pohané vytvořit u veřejnosti pozitivnější obraz, je zapojit se do ekologických záležitostí. Uctíváme Zemi, uctíváme přírodu. My bychom měli vést po cestě ochrany přírody a zachování této křehké pavučiny života, na níž všichni závisíme. Pak lidé uvidí, že naše duchovnost stojí za víc než jen źa tancování ve starých kostýmech a opíjení se o slunovratu.

Na závěr tohoto rozhovoru bych se vás rád zeptal, na jakých tématech nyní pracujete. 

Jak jsem zmínil výše, pracuji na dvou knihách. První se jmenuje Unchristian Eastern Europe: Pagans, Jews, and Gypsies [Nekřesťanská východní Evropa: pohané, židé a cikáni] a pravděpodobně bude zahrnovat i diskusi o muslimech, Tatarech, Karaimech a Chazarech. Půjde o historickou a zároveň soudobou studii o tom, jak v evropské historii i moderní době nekřesťané výrazně přispěli k evropské kultuře, zvláště ve východní Evropě. V jiném smyslu se jedná o historii východoevropské náboženské rozmanitosti. Takže, pokud jste pravicoví či etnicky orientovaný pohan, může vám tato kniha způsobit trochu starosti, protože nemluví pouze o pohanech, ale zaujímá širší pohled na  mnoho různých náboženských anebo etnických skupin, tvořících východoevropskou kulturu kombinací všech svých snah, tradic a střetů. Objeví se v ní mnoho o Litevském velkovévodství a polsko-litevské unii jakožto multietnických, multináboženských státech, které skutečně předběhly svou dobu. Nicméně v ní pravděpodobně bude i pár slov o Čěších, Maďarech a dalších! Také nějaká diskuse o Rusku, ale hlavně o raném státě Kyjevská Rus.

Dalším projektem je studium pohanské víry v posmrtný život. Z pohledu badatele je na moderním  pohanství  jednou z nejzajímavějších věcí to, že zahrnuje snahu oživit víru a tradice, které se odvozují z velmi odlišné, starověké či středověké sociální reality, a snahu přizpůsobit je modernímu životu ve zcela odlišné sociání realitě. Kniha se zaměří na různé evropské etnické pohanské tradice ohledně smrti a životu  po ní, víru i rituály. Nejprve se zaměřím na starověké víry a praktiky původních předkřesťanských pohanů. Jedna kapitola o posmrtných vírách a praktikách starověkých Řeků, jedna kapitola o starověkých Keltech, jedna o Germánech, jedna o Baltech, jedna o Slovanech atd., a možná budou mít další podkapitoly. Pak v ní budou kapitoly, které se zabývají moderními slovanskými, keltskými, řeckými a dalšími pohany, kteří dnes vytvářejí nové víry o posmrtném životu a příslušné praktiky, které jsou ovlivněny starými tradicemi, avšak obsahují rovněž nové ideje. Myslím, že se titul bude znít The Afterlife in Paganism, Past and Present[Posmrtný život v pohanství, minulosti a současnost]. Kniha bude také zahrnovat část věnovanou pozadí  indo-evropského pohanství, v níž ukážu, že mnoho pohanských věr o posmrtném životu a příslušných  praktik vykazuje podobnosti s raným hinduismem. Tato kniha je návratem k tomu, na čem jsem pracoval při mé doktorské disertaci, tudíž jsem velmi rád, že jsem nalezl cestu, jak ji aktualizovat a přivést k životu v podobě knihy.

Také budu žádat o Fullbright Fellowship stipendium, americkou vládou podporovaný program výuky na Masarykově universitě v akademickém roku podzim 2013-jaro 2014. Pokud stipendium získám, budu se těšit na strávení mnoha nocí v mnoha hospodách s mnoha českými pohany!

Díky za vaše laskavé odpovědi a váš drahocenný čas. Na samotný závěr nyní můžete něco vzkázat svým českým čtenářům.

Je mi potěšením využít tuto šanci ke komunikaci a věřím, že budu mít v budoucnu ještě více příležitostí o těchto záležitostech diskutovat. Vím, že mnoho lidí možná nebude souhlasit s tím, co jsem v tomto rozhovoru vyjádřil, ale to je v pořádku. Je dobré vést širokou diskusi, souhlasit, nesouhlasit, analyzovat, syntetizovat a pak se posunout dál povzbuzen novými a jinými myšlenkami. Vždy celý život je experiment, že?