Skip to content

Křesťanství: Falešná historie falešného náboženství – 10

Květen 20, 2012

„Každá duše má v sobě část toho, co je dole, zaměřené k tělu, a toho, co je nahoře, zaměřené k duchu.“ (Plótínos, pohanský myslitel)

 „Kdyby někdo z řecké školy, kterou si dobře osvojil, přešel k nám, ten nejen usoudí, že je pravdou, co věříme, ale bude se snažit nauku lépe poznat a doplnit si, co nám zdánlivě chybí, a tím po způsobu řeckých škol dokáže pravdivost křesťanství. Co se týče křesťanů, toto: Římský senát, vládci různých dob, vojáci, lidé i příbuzní těch, kteří uvěřili, vyhlásili křesťanům boj. Křesťanství by bylo přemoženo tolika nepřátelskými nástrahami, kdyby nad ně nevynikalo v síle Boží moci. Ono však zvítězilo nad celým světem, který se proti němu stavěl.“ (Órigénes, křesťanský myslitel: Proti Celsovi)

 „Naše přenešťastná doba nás vehnala do sáhodlouhých debat s osly.“ (Eunapios ze Sard, pohan)

 Původně se měl tento díl seriálu zabývat abdikací císaře Diokleciána a převratnými událostmi, které v římském impériu následovaly bezprostředně po ní. Abychom si ale udělali bližší představu o kulturním a náboženském světě v tomto pozdně antickém, bouřlivém období, odsuneme zamýšlený popis do dílů budoucích. Onen počátek epochy, jíž jsme si navykli nazývat „Pozdní antika“, spadá zhruba do roku 300 n. l., přičemž údobí samotné končí justiniánskou érou v VI. století n. l. (Někteří historikové konec antiky a začátek vlastního středověku posunují k roku 641, kdy zemřel východořímský císař Herakleios, přičemž původní východní impérium vlivem nájezdů Langobardů, Avarů, Slovanů a zejména Arabů ztratilo cca 60% své rozlohy a příjmů.Vznikla tak raně středověká, po všech stránkách již křesťanská Byzantská říše – ačkoli se nadále nazývala Římským císařstvím:  Βασιλεία Ῥωμαίων).

S čím konkrétně tedy bylo postupující křesťanství konfrontováno v nesmírné oblasti, sahající od Skotska, přes Středozemí, Dunaj a Afriku až do Egypta a k řece Tigris? Čeká nás pouť napříč hlubinami času, při níž si popíšeme duchovní život v pozdní antice a procestujeme římské provincie

Začněme na Východě, třeba v Egyptě, (http://zkracovatko.cz/gVHT2J) prastaré zemi na Nilu, která byla tehdy již přes tři století pod vládou Říma: Jeho hlavním městem byla samozřejmě Alexandrie, výstavná, miliónová metropole, centrum kultury, učenosti a obchodu celého západního světa. Zde končila Hedvábná stezka, začínající v daleké, mýty opředené Sériké (říše Západní Ťin), vedoucí skrze kašgárský průsmyk, přes pouště Persie, úrodnou nížinu Mezopotámie a římský Orient až do Egypta. Časy, kdy měla být jejím cílem Konstantinopol ležely ještě v budoucnosti, byť nepříliš vzdálené. Ale i po moři proudilo do Alexandrie nejrůznější zboží – z Indie, ba i z ostrovů koření. Archeologické nálezy na indickém subkontinentu potvrzují existenci několika římských obchodních kolonií (http://zkracovatko.cz/2CPOAl).

Jen nemnoho císařů bylo starým egyptským kněžstvem oficiálně korunováno faraónem, všichni při svých návštěvách, potažmo dobyvačných vpádech do země: této pocty se tak dostalo určitě Oktaviánovi (http://zkracovatko.cz/JRa6j9 císařova socha z Karnaku), Trajánovi, či Hadriánovi (Cestou po provincii se při lovu nilských hrochů utopil Hadriánův milenec, hoch Antinoos. Zatímco ještě před 170-ti léty konzervatívní římská společnost odmítala uznat diktátora Caesara bohem, v Hadriánových časech si již nikdo hlavu nelámal s tím, že žalem zmožený císař vyhlásil bohem svého předčasně zemřelého homosexuálního oblíbence. Zde je Antinoos zpodobněn jako egyptské božstvo: http://zkracovatko.cz/ZdBZL0). I Dioklecián při svém tažení proti usurpátorům Domitianovi a Achillovi byl původním kněžstvem v Memfidě prohlášen faraónem, králem Horní a Dolní říše – samozřejmě, pouze symbolicky.

Inebuhedž, “Bílé zdi”, prastaré sídelní město Staré říše tehdy ještě stále existovalo, ač mu již táhlo jistě na 37 století, byť se z valné části nacházelo v troskách, máme zprávy o tom, že tamní slavný a uctívaný Ptahův chrám pořád stál a fungoval (poslední záznamy o něm pocházejí z roku 362, z doby vlády císaře Juliána, jemuž křesťané přezdili Odpadlík).

Na sklonku Staré říše faraon Pepi vystavěl v blízkosti sídelního města pyramidový komplex Men nefer Pepi = “Trvalá je krása Pepiho”, přičemž v následujícím období Střední říše, tak vznikl název celého města Mennefer, řecky Memfis. Mimochodem právě podle egyptského jména tohoto chrámu získala země na Nilu své jméno: Hut ka Ptah = Palác Ptahova ducha, v pozdní době vyslovováno jako Hykupta, což Řekové zkomolili na Aigyptós, z čehož Římané odvodili svůj Aegyptus. Za jednu z posvátných podob boha Ptaha byl považován býk Ápis. Ten rovněž symbolizoval slunce a býval často vyobrazován se slunečním kotoučem mezi rohy. Jeho manželkou byla Sechmet (řec. Sachmís), původně thériomorfní lví božstvo, později ochránce panovníka Dolní říše, a bohyně napomáhající vítězstvím ve válkách. Jejich synem byl pak Nefertum (řec. Nefyrthés), lotosový bůh vůní a světla. Již v archaické, předdynastické době tak vznikla posvátná trojice, uctívaná neméně než Usire s Esetou a Hórem.

Uvnitř chrámového komplexu v Memfidě se chovali po tisíciletí posvátní býci Ápidové, o nichž informuje veleučený otec historie Hérodótos takto: „Tohoto mladého býčka, který je nazýván Ápis, lze rozeznat podle několika znaků. Má černou srst, na čele má bílé trojúhelníkové znamení, na hřbetě postavu orla, pod jazykem skaraba a na ocase dvojité chlupy“. Býci bývali po smrti nabalzamováni a obřadně pohřbíváni v sakkárském a později alexandrijském Serapeiónu. Poté kněží putovali po celém Egyptě a hledali nástupce zemřelého posvátného zvířete. Poslední takové pátrání proběhlo za vlády císaře Juliána a píše o něm Ammianus Marcellinus: “Když pak odtud Julianus po dokončení posvátného obřadu odešel, bylo mu doručeno psaní, v němž správce Egypta oznamoval, že se po čase (jeho předchůdce Constantius II. jako křesťan pohanské obřady zakazoval) konečně podařilo s pracnou námahou nalézt hledaného býka Ápise, kterážto šťastná událost předznamenává – jak se obyvatelé těch oblastí domnívají – hojnost plodů i jiná rozmanitá dobra. O té věci se sluší něco málo vyložit. Mezi zvířaty podle starobylé náboženské úcty posvátnými jsou nejznámnější Mnévis a Ápis. Mnévis je zasvěcen Slunci, ale neříká se o něm nic pozoruhodného. Druhý je zasvěcen Měsíci. Ápis je totiž býk vyznačující se rozmanitými rodovými znaky a nejvíce ze všeho je nápadný obrazcem půlměsíce na pravém boku. Po předem určené době života je ponořen do posvátného pramene, a když uhyne – není totiž dovoleno déle mu prodlužovat věk, jejž předepisuje tajemná autorita mystických knih -, je stejným obřadem zabita i kráva, která k němu, vyskytne-li se s určitými znaky, bývá připouštěna. Po jeho záhubě se za státního smutku hledá druhý Ápis, a podaří-li se ho, dokonale vybaveného všemi znameními, nalézt, je veden do Memfidy, města známého častou přítomností boha Asklépia. (Říman Ammianus má na mysli staroegyptského mudrce, Imhotepa, údajně syna faraona Necericheta /Džósera/, který za helénismu splynul s řeckým bohem Asklépiem, ale nechme jej pokračovat): Tam býka zasvěcuje stovka kněží, a když po uvedení do svého příbytku začne být posvátný, ukazuje prý zjevnými nápovědmi budoucnost. Zdá se také, že se s nápadnou přezíravostí odvrací od některých příchozích, jako se kdysi – jak jsme četli – odvrátil od Caesara Germanika nabízejícího mu pokrm, a tak mu předpověděl, co se mělo krátce nato přihodit. (Nero Claudius Germanicus byl římský vojevůdce z I. století n. l. a vnuk Augustovy ženy Livie, bratr císaře Claudia. Byl po návštěvě Egypta otráven v Sýrii guvernérem Pisonem.) Zajímavé – vzpomeňme na Hadriánova milce Antinoa – i jemu prý Ápis věštil nechutí brzkou smrt. Ze zpráv dvou dějepisců si můžeme udělat představu o nesmírném stáří býčího kultu a vlastně i staroegyptské civilizace. Vězte totiž, že od Hérodóta po Ammiana uplynulo celkem asi 820 let. Nyní k tomuto číslu připočtěme asi tři tisíciletí, neboť takový časový úsek dělil Hérodóta od legendárních počátků memfiského Ptahova chrámu za panování bájemi opředeného sjednotitele země, faraóna Meniho.

I za soumraku antické epochy, během vlády císaře Diokleciána a jeho bezprostředních nástupců až po posledního pohana na trůně – Juliána, přinášeli Egypťané oběti Amonovi. Tedy, abychom použili tehdejší přesné jméno nejvyššího egyptského boha: Diu Amonovi, či Hamonasontherovi (pořečtěná forma jmen Amon Ra, Amenré). Od krize římského impéria ve III. století však zdroje, z nichž kněží čerpali vysychaly. Důchody chrámu (nejen toho karnackého) se krátily, neboť provinciální vláda posílala neustále zvyšující se daňové a naturální výtěžky vládě centrální (kolem r. 300 šlo egyptské obilí stále do nenasytného Říma, peníze však do císařského fisku v Mediolanu a v Nikomédii). Klesající počet kněží, vesměs Koptů (tehdy toto slovo nebylo ještě synonymem pro egyptské křesťany, Helénové tak nazývali původní Egypťany), z nichž mnozí konvertovali na novou, rychle se šířící víru – křesťanství, nestačil největší chrámový komplex světa udržovat. http://dlib.etc.ucla.edu/projects/Karnak Chrám chátral, na jeho okolí a posléze vlastní stavby zaútočila poušť. Ovšem nebýt příspěvků právě pouštních nomádů, jejichž náčelníci a kmeny zůstaly starému egyptskému a helénskému náboženství nejdéle věrné, mnohé chrámy a svatyně diokleciánského Egypta by již neexistovaly. Isidin chrám na ostrově Philae, na jihu Egypta, pod 1. kataraktem, se díky kočovníkům, kteří za měsíčních nocí přicházeli ze Západního ergu k Nilu a přeplouvali v rákosových člunech na ostrov, aby vykonali prastaré obřady, udržel dokonce až do VI. století. Byl to také poslední starověký chrám který křesťané v Egyptě zničili. Roku 535 (někdy bývá uváděn r. 551) císař Justinián nařídil jeho uzavření. Následně sem vtrhli mniši a roztřískali co se dalo. Vrcholem všeho bylo vysvěcení samotné Isidiny svatyně v troskách chrámu biskupem Theodorem na kostel sv. Štěpána. Podobný osud stihl většinu staroegyptských sakrálních staveb již na konci století předminulého (IV.). V únoru r. 380 vydal Theodosius I., fanatický křesťan ovládaný biskupy, edikt Cunctos populos, jímž křesťanství povýšil na státní náboženství impéria. V létech 391 – 392 došlo ke konečnému zákazu všech forem pohanských kultů a obřadů a pod trestem žaláře, později i smrti bylo zakázáno staré chrámy navštěvovat, ba dokonce jenom na ně pohlédnout. Ale k tomu se ještě dostaneme. Zkrátka, když do Egypta r. 640 vtrhla vojska Chálifátu, vedená vojevůdci Ámrem ibn-al-Ásem a al-Zubaidou, bylo pohanství v této obdivuhodné, dávné zemi mrtvé, hieroglyfické písmo zapomenuté a sám jazyk domorodců změněn k nepoznání (koptština). Půlměsíc tehdy vítal kříž.

Pořád jsme ale v roce 6 diokleciánské éry, v roce 300 n. l. Je to teprve dva roky, co Dioklecián, vítěz nad usurpátory Domitianem a Achillem, opustil provincii. Navštívil většinu egyptských chrámů a plavil se až ke 2. kataraktu do Núbie, kde osobně sjednal mír s kmeny Blemmyů a Nobateů a setkal se s vyslanci říše Aksúm. Doprovázen guvernérem Pompeiem, zúčastnil se obětí v Karnaku, poklonil se Diu Amonovi ve starobylých Thébách, jimž staří Egypťané říkali Neb Vaset a Řekové Diospolis, Město Diovo. Údajně také putoval do Amonovy věštírny v oáze Síwa, kterou před ním navštívili tací velikáni jako Thutmóse III., Ramesse II., perský král Kambýsés, Alexandr Veliký, nebo Oktavián Augustus. Při této příležitosti se zřejmě setkal s poustevníky, jimiž se tehdy Egypt (zvláště pouštní jeskyně podél břehů jezera Moeris http://zkracovatko.cz/Q4Rnq5 – toto jezero původní Egypťané nazývali Tahóne en Miwér a bylo zasvěceno Usírovi) jenom hemžil. Nešlo však pouze o askety křesťanské, které sem (později, za Velkého pronásledování se mimo poustevnictví značně rozšířil klášterní život) vyhnala touha po poznání pravdy a kteří se inspirovali Ježíšovými 40-ti dny na Poušti. Své komunity tady měli gnostikové, hermetikové, Mithrovi zasvěcenci, radikální novoplatonikové odcházející do samoty pod vlivem tehdy populárního Jamblicha z Chalkidy, novopythágorejci, ba i buddhisté, jejichž misie se nacházela v Alexandrii již od Ptolemaia II. Filadelfa. Ti všichni zde pod hvězdami kolébky civilizace hledali smysl existence a díla některých k nám hovoří skrze propast času.

Roku 300 patřila Alexandrie stále mezi největší města na světě. V rámci římské říše jí rozhodně patřila druhá příčka, hned za Římem. Jestliže pak Řím patřil právu, Antiochie hříchu a Nikomédie politice, Alexandrie byla zaslíbena vědění, umění, obchodu a… náboženským třenicím.

Zmiňme se přece o přeslavné Knihovně, snad nejznámnější budově všech dob zasvěcené psanému slovu (http://zkracovatko.cz/TF1xX2), ačkoli sama byla pouze součástí komplexu zvaného Músaión, jemuž položil základy král Ptolemaios I. Knihovna, jak všichni víme, obsahovala až 700 000 pergamenových svitků, na nichž byly zaznamenány veškeré znalosti tehdejšího lidstva. Poznatky z oborů historie, astronomie, fyziky, teologie, filosofie, matematiky, lékařství, vojenství a umění. Budova zčásti vyhořela r. 47 př. n. l., kdy byla zapálena římskými legionáři Julia Caesara při vojenských operacích uvnitř městských hradeb. Málokdo již ale ví, že Caesar spolu s Kleopatrou vlastními náklady dali Knihovnu znovu vystavět a ztráty nahradili dvěma sty tisíci svitky knihovny z Pergamonu. Další stovky a tisíce přidal poradce císaře Augusta pro věci kulturní Clinius Maecenas a po něm někteří vzdělánímilovní císaři, jako např. Marcus Aurelius, ale i významní civilisté a přední občané metropole. Samotné Músaión bylo rájem badatelů všemožného druhu. Zde Aristarchos ze Samu kolem roku 270 př. n. l. formuloval  teorii heliocentrismu. Zde o sto let později působil jeho kolega v oboru astronomie Hipparchos. Músaion proslavil matematika Eukleida, jenž položil základy geometrii. Fyziku tu vyučoval např. i Archimédés. Konstruktér Hérón zde poprvé v historii sestrojil jednoduchý parní stroj, 1700 let před Thomasem Newcomem. Z geografů jmenujme Eratosthena a z doby křesťanské Claudia Ptolemaia, který proslul jako autor poměrně přesné mapy antického světa (http://zkracovatko.cz/FlEqAi). Ve III. století n. l. byl však Músaión zničen při pouličních řežích mezi Řeky, Židy a křesťany. Výzkum se přesunul do Serapeiónu, jehož posledním představeným byl matematik Theón (cca 330 – 405 n. l.), otec legendární Hypatie, pohanské mučednice, brutálně zavražděné křesťanskými mnichy z popudu biskupa Kyrilla. O těchto pohnutých a strašných událostech, které zamenaly také konec Knihovny, Serapeiónu a dalších pohanských staveb, bude ještě v našem seriálu řeč.

Velcí filosofové nepřednášeli jenom v Athénách, Pergamonu, či ve výše uvedeném Músaiónu. Na přelomu II. a III. století n. l. žil v Alexandrii jistý Ammónios, zvaný současníky Sakkás, což je řecký výraz pro nosiče pytlů v přístavu – zkrátka pro nádeníka. Tento Ammónios ve volném čase brouzdal Knihovnou a zajímal se hlavně o spisy platoniků. Zajímal se o filosofii tak vehementně, že se skrze svého žáka Plótína stal zakladatelem nového filosofického směru: novoplatónismu. Jeho další žáci patřili rovněž k významným osobnostem doby: např. křesťanský spisovatel a uznávaný církevní otec Órigénes, nebo filosof Cassius Longinus – tajemník odbojné palmýrské královny Zenóbie. Ammónios prý vyučoval na molech západního přístavu Eunostós, pod holým nebem, na čerstvém, mořském vzduchu.

V Alexandrii žila také velmi početná komunita Židů – tenkrát největší na světě, vždyť v Židovské čtvrti Iúdaión kómé se tísnilo na 250 000 synů a dcer Abrahámových. Zde byl přeložen Starý Zákon do řečtiny, zde patrně vznikla v prvních staletích po Kristu některá synoptická a většina apokryfních evangelií křesťanů.

Původní egyptětí domorodci, nejchudší občané kosmopolitní megapole, živořili v západní čtvrti zvané Rhakótis. Ostatní čtvrti, plné výstavných budov, paláců a chrámů patřil řeckořímskému živlu.

Z chrámů jmenujme ty největší a nejslavnější: Poseidónův chrám nedaleko královského paláce, zdobený sochami Néreoven a Tritónů, s kolosální sochou boha Poseidóna ve voze taženém delfíny; chrám Caesareum, zasvěcený božskému Juliovi Kleopatrou a později Caesarovým prasynovcem a adoptivním synem Oktaviánem;  obrovský a nádherný chrám boha Sarápida – Serapeión, (175 x 75 metrů) s hrobkou Alexandra Makedonského a od dynastie Ptolemaiovců pohřebištěm posvátných býků.

Bůh Serapis, či Sarápis, vznikl syntézou tří bohů: Usira, Hapiho (personifikace Nilu – onen Ápis) a Dia. První Ptolemaiovci tím chtěli dosáhnout lehčího prolnutí helénské kultury s egyptskou. Původní řecké jméno znělo Osorápis. Serapis se stal patronem Alexandrie a později, v římském období i celého Egypta. Jeho nejvýznamnější chrám se nalézal v Memfidě a byl rozbořen až roku 389 na příkaz křesťana Theodosia. Alexandrijské Serapeión vypálili mniši o dva roky později. Spisovatel Plútarchos, ze II. stol. n. l. o Sarápidovi píše:

Osirida je lépe ztotožnit s Dionýsem a pak s Osiridem Sarápida, který získal toto jméno poté, co změnil svou podstatu. Sarápis je totiž bůh společný všem, stejně tak jako to vědí o Osiridovi ti, kdo se zúčastnili svatých obřadů.“

Alexandr Veliký odpočíval nejprve v rakvi z ryzího zlata, avšak tu ukradl Ptolemaios Keraunos, nejstarší syn Ptolemaia I., černá ovce rodiny. Ptolemaiův druhorozený, král Ptolemaios II. Filadelfos záhy nahradil zlatou rakev křišťálovým sarkofágem, který vyhlížel, jakoby byl vyroben z čirého skla. Osudy Alexandrovy mumie stojí za zmínku:

Sotva veliký vojevůdce a král 11. června 323 př. n.l. vydechl v Babylónu naposledy, začali se diadochové (nástupci) přetahovat o jeho tělo, uložené ve zlatém sarkofágu. Komu by totiž připadlo, ten by mezi nimi dosáhl největšího vlivu. Hádali se šest dní, než ostatní souhlasili s regentem Perdikkou, aby byl Alexandr pohřben v makedonské nekropoli Aigai, kde byl pochován též jeho otec Filip II. Teprve poté byl mrtvý konečně nabalzamován. Dva roky pak trvala stavba a úprava velkolepého pohřebního vozu, než r. 321 zesnulý dobyvatel opustil Babylón a vydal se na cestu do Evropy. Ovšem v Sýrii vykuk Ptolemaios, jenž si již tajně nějaký čas budoval svou pozici v Egyptě, nasměroval průvod – rovnou do Egypta, kde se záhy prohlásil králem a byl kněžstvem korunován faraónem. Nejdříve byl prý Alexandr pohřben v Memfidě, nedaleko zádušního chrámu posledního domorodého panovníka Nachthareheba (řecky Nektanebós II.), který vlastně nebyl nikdy pohřben, neboť se před více než dvaceti lety ztratil na útěku před Peršany v Núbii, kdesi pod 2. kataraktem a nikdo nevěděl jak a kde zemřel.

Do Alexandrie byl Alexandr převezen až za Ptolemaia II. Filadelfa. Když Julius Caesar otevřel v I. stol. př. n. l. hrobku i sarkofág, stál před mumií dlouho v zamyšlení a poté se údajně rozplakal, když si uvědomil, že je téměř o generaci starší než Makedonec v den své předčasné smrti, a že stále nevykonal nic velikého a pamětihodného (pokud se mu dobytí Galie a porážka Pompeia Magna zdály nicotnými). Poté co porazil Antonia s Kleopatrou, navštívil hrobku Juliův dědic Oktavián. Na otázku egyptských průvodců, zda si přeje vidět též Sému (hrobky ptolemaiovských panovníků), odpověděl: “Toužím spatřit krále, nikoli mrtvoly.” I on dal otevřít víko sarkofágu a v náhlé touze dotknout se nabalzamovaného světovládce si počínal tak neobratně a neopatrně, že mu ulomil nos. Tato kosmetická vada byla naštěstí ihned opravena balzamovači, Oktavián vojevůdci obětoval bílé býky a nechal mu postavit gigantickou sochu na agoře. Také si však opatřil Makedoncův prsten, který používal jako pečetní (dokud mu řecký šperkař Dioskúros nevyrobil nový, jímž se pak vykazovali všichni císařové julijsko – klaudijského rodu).

Císař Caligula, známý šílenec, se nerozpakoval a ukradl Alexandrovi jeho pancíř, meč a část pohřební výbavy, načež je jeho nástupce Claudius vrátil zpět. Hadrián zase nechal mumii zasypat tisíci květy lotosu a věnoval Makedonci jednu z nesčetných soch svého miláčka Antinoa. Posledním z císařů, o němž dějepis praví, že strávil chvilku v hrobce, byl syn Septimia Severa Caracalla. Ten se považoval rovnou za Alexandrovo převtělení a hodlal dobýt Parthii a Indii. Byl však roku 217 n. l. zavražděn v Mezopotámii svým prétoriánským prefektem Macrinem.

Co se se slavnou mumií dělo dále? Některé prameny tvrdí, že byla spolu s částí Serapeiónu zničena během náboženských nepokojů ve III. století. Jiné nás však ujišťují, že hrobka byla vyrabována fanatickými křesťany během jejich běsnění v letech 390 – 400. Další se zase dušují, že vojevůdcovo tělo měli zničit v VII. století muslimové, kteří je spálili v lázeňském kotli. Existují však zprávy o tom, že Alexandrovo tělo bylo během bouří ve století třetím tajně vyzvednuto pohřebním bratrstvem boha Usira (řec. Osiris) a odvezeno na západ, do oázy Síwa, kde byl král jakožto Amonův syn pietně pohřben poblíž tamní Amonovy věštírny. Kdoví? Stopa se vrací zpět k troskám Serapeiónu: V roce 1850 prohlásil jeden zaměstnanec ruského konzulátu, že otvorem v zasypaném prostoru viděl „lidské tělo s diadémem na hlavě v jakési skleněné kleci“ a v roce 1896 jeden dopisovatel Egyptského institutu zaznamenal, že každý rok se objevovaly zprávy „o nálezu údajného sarkofágu velkého dobyvatele v Egyptě nebo Sýrii“. Alexandros, syn Amonův a egyptský král, nechal v oáze Síwa západně od Alexandrie skutečně postavit podle faraónských tradic zádušní chrám. Domněnku, že by se právě zde mohlo nacházet jeho tělo mnozí zavrhovali. Ale v roce 1995 řecká archeoložka Liana Souvaltzios provedla v této lokalitě vykopávky a oznámila, že objevila hrobku muže jménem Alexandr. Vyvolalo to dlouhou diskuzi. Výsledek? Souvaltziové bylo bez vysvětlení odebráno povolení k vykopávkám a výzkumy byly přerušeny. Prozatím… Objevily se rovněž zvěsti o tom, že Alexandr byl při obležení Alexandrie Araby dopraven na byzantské lodi do Konstantinopole, odkud pozůstatky roku 1205 převezli křižáci do Benátek, kde prý jsou uchovávány v chrámu sv. Marka (http://www.orthodoxia.cz/1204_ru.htm).

O nádheře Alexandrie píše „otec zeměpisu“ Strabón:

„Celé město je rozděleno ulicemi, tak širokými, aby jimi mohly projíždět povozy a koně, a v pravém úhlu se zde protínají dvě velice široké třídy, jež měří určitě víc než 30 metrů na šířku. Ve městě jsou nádherná veřejná prostranství a budovy a královské paláce zaujímají čtvrtinu, možná i třetinu celé rozlohy města. Každý král, stejně jako připojoval ozdoby na veřejné budovy, si také postavil vlastní palác, který připojil k ostatním. Všechny jsou spojeny s přístavem, dokonce i ty za přístavní zdí. Součástí palácového komplexu je Séma, místo, kde se nalézá hrobka (Strabón nepíše o tom, že by se Alexandrova hrobka nacházela v Serapeiónu) a hrobky ostatních králů… Krátce, město je plné zasvěcených míst a svatyň. Gymnasion je v jedné z nejnádhernějších budov, která má kolonádu 175 metrů dlouhou. Uprostřed města jsou soudy a všem přístupné háje. Je tu také Paneion, umělý kónický kopec, po němž vede nahoru spirálovité schodiště. Odtud je vidět na celé toto nádherné, dole se rozprostírající město.“

Komplex královských paláců, táhnoucí se až k pobřeží se nazýval Brúcheión. Ovšem nejpompéznější palác, v němž také sídlili římští místodržitelé byl Kleoptařin Lochiás, ležící na malém poloostrově, vedle Přístavu králů. Zde se také Kleopatra věnovala milostným dobrodružstvím s Caesarem a Antoniem. Roku 365 n. l. došlo k mohutnému zemětřesení s epicentrem v řeckém archipelagu. Otřesy již dva roky dříve zničily bývalé císařské sídelní město Nikomédii, nyní je ale srovnaly se zemí, spolu s mnoha dalšími městy a osadami na pobřeží Malé Asie. Zemětřesení zasáhlo i Alexandrii a způsobilo škody na ohromném závodišti zvaném Heptastadión a několika pohanských chrámech, dříve již poškozených požárem, který založili z popudu štváče Athanasia v padesátých letech křesťané. Následovala katastrofální vlna tsunami, která staré královské paláce doslova spláchla do moře, když narušila jejich měkké podloží.

Toto strašné zemětřesení přečkala bez většího poškození jediná budova – jeden ze sedmi divů světa, Velký maják na ostrově Faros – což dokládá kvalitu této stavby. Maják měřil na výšku 117 metrů, přičemž jeho půdorys byl čtvercový s délkou stran 180 – 190 metrů (http://zkracovatko.cz/Y2a2Ft). Stavět se začal záhy po roce 300 př. n. l., byl tedy za Diokleciána stár již 600 let. Další přírodní katastrofy v V. a VIII. století maják výrazně poškodily, až se konečně rozpadl při zemětřesení roku 1326 (http://zkracovatko.cz/nVpvYX). Již předtím jej ale obyvatelstvo rozebíralo na stavební materiál.

Při svém odchodu ze staroslavné egyptské provincie nechal Dioklecián na památku vztyčit tzv. Pompeiův sloup. Dlouho se lidé domnívali, že má tato památka cosi společného s velkým nepřítelem Julia Caesara Pompeiem Magnem, skutečnost je však jiná: sloup nese své jméno na počest Diokleciánem ustanoveného guvernéra Pompeia a býval součástí Serapeiónu (http://zkracovatko.cz/V7wE5S).  Věřili byste, že křesťané si již zanedlouho poté vymysleli legendu o tom, že onen sloup dal postavit císař Konstantin, aby se nezapomnělo na křesťanské mučedníky, které dával zlý Dioklecián popravit?

Alexandrie zbohatla především na obchodu. O nesmírném bohatství plynoucím sem Hedvábnou stezkou se ani nemusíme rozepisovat, stejně jako o tom, které sem připlouvalo tehdy existujícím průplavem v Suezské šíji (vybudovaném již za Nové říše, někdy ve XIV. století př. n. l., obnoveným a vyčištěným legionáři císaře Trajána ve II. stol. n. l.) z Rudého moře a Indického oceánu.

Ohromný alexandrijský přístav byl střediskem mezinárodního obchodu. Po Nilu sem z vnitrozemí směřovaly núbijské šelmy, určené do arén velkých římských měst, pštrosí peří, slonovina, otroci, vzácné dřevo. Proslulosti v oboru dosáhli alexandrijští kovotepci, kováři a skláři. V obrovském množství se zde zpracovával také papyrus, přičemž, stejně jako dříve, za ptolemaiovských králů, byl papyrový monopol v rukách císařů, zatímco egyptským chrámům patřil monopol na výrobu plátna a drahých oděvů. Po celém antickém světě byly proslaveny alexandrijské parfémy a líčidla ze stibia. Rovněž keramika byla žádaná a představovala syntézu klasických řeckých a staroegyptských vzorů. Glazované vázy se vyvážely do Itálie i do Galie jako žádaný artikl. Nemůžeme zapomenout na obilí, vždyť Egypt byl obilnicí Říma. Odhaduje se, že v prvních třech stoletích nového letopočtu se do Říma z Alexandrie vyvezlo cca 150 – 200 000 tun pšenice.

Jak vypadali lidé žijící kolem roku 300 v Egyptě? Existuje výmluvné svědectví o jejich podobách a sice z oázy Fajjúm, kde byla objevena řada nekropolí z tohoto období. Z malovaných sarkofágů pohanů, ale i křesťanů, se na nás dívají oči těch, kteří žili a umírali v diokleciánské éře – Řeků, Římanů, Egypťanů, Židů: http://zkracovatko.cz/CPzxMW

Tak tedy opouštíme římský Egypt, poslední starověký výhonek pradávné civilizace, – zemi v níž se zrodili mnozí z křesťanských mudrců a kterou nakonec křesťanství (spolu s islámem) zahubilo. Znovu se sem v rámci seriálu vrátíme, ale bude to ponuré, smutné čtení.

Poznámka na závěr tohoto dílu: Kterou provincii z roku 300 n. l. si popíšeme příště? Navrhněte.

Reklamy
komentářů 13 leave one →
  1. Říjen 27, 2012 6:59 pm

    zajímavé, zvlášt to Alexandru Makedonském.taky už jsem dumal,kam se asi podělo jeho tělo.

  2. Gryf permalink
    Květen 21, 2012 9:56 am

    Takhle nějak muselo začínat ovládnutí Říma křesťany ve čtvrtém století: bezcharakterní politik skotského původu se dal na islám a zvítězil nad „umírněným muslimem“ na labouristické kandidátce, zatímco zhnusená bělošská dělnická třída k volbám nešla.

    http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/radikalni-islam-s-podporou-imamu-vstupuje-do-londynskeho-parlamentu

    • Rowan Morrison permalink
      Květen 21, 2012 12:27 pm

      Za takových 20 let to bude v celé Evropě stejné jako dnes v Britanii. Dnešní Evropané nejsou v drtivé většině schopní bojovat za jakýkoliv svůj ideál. Možná tak za ideál peněz, to ano, protože jiný nemají. Z pohodlíčka a z bezbolestného nicnedělání ještě nikdy nic kloudného nevzniklo. To muslimové vědí.
      Proto musí „Západ“ klesnout až na „dno“. Je to nutné.

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Květen 21, 2012 1:19 pm

      Gryfe- konverze na křesťanství byla plně v režii císaře Konstantina I. Velikého. Již Edward Gibbon v XVIII. století napsal „Šlo o nejkontroverznější, nejvíce absolutistický čin v dějinách – panovník navzdory mínění drtivé většiny svých pohanských poddaných ustanovil křesťanskou menšinu neoficiálně státním kultem.“Nicméně přesto bylo pohanství tolerováno ještě nějakých 50 let. Musel přijít jeden z největších křesťanských gaunerů, císař Theodosius I. Veliký (379–395), organisátor soluňského massakru, který pohanství vyhubil. Pomáhal mu v tom antisemita sv. Ambrož (339–397), další výtečník, který má na svědomí 1. popravu heretika, Priscilliána z Ávily († 385), ačkoliv příbuzným Ambrože byl pohanský mluvčí Senátu, Quintus Aurelius Symmachus (345–402).

      Jak se to všechno seběhlo? Celé to připomíná budování kommunismu v Rusku. Jistou roli v tom hraje barbar Arbogast, který rychle šplhal po římském vojenském žebříčku, a křesťanský fanatik sv. Ambrož, biskup milánský. První Theodosiovy a Gratianovy (367–383) výnosy proti pohanům pocházejí z let 379, 381 a 382 (odstranění sochy bohyně Vítězství ze Senátu). V roce 388 Theodosius poslal do asijských provincií prefekta, aby rozvrátil tamní pohanské společnosti a jejich chrámy. Když v roce 388 Theodosius porazil usurpátora Magna Maxima, Arbogast Theodosiovi pomáhal pacifikovat ostatní oblasti, Rýn a Galii. Brzy však přestal uznávat západního císaře Valentiniana II.

      • Aurelius Nordenstern permalink
        Květen 21, 2012 1:19 pm

        V roce 389 Theodosius prohlásil pohanské svátky za pracovní dny. V únoru 391 Theodosius zakázal zvířecí oběti, navštěvovat chrámy a uctívat pohanské sochy. Byl zhasnut věčný oheň ve Vestině chrámu a tamní panny vyhnány. Pohanské chrámy pak byly prohlášeny za „opuštěné“ a byly buď zbořeny, nebo christianisovány. Tak bylo zničeno alexandrijské Serapeum a větší část obrovské knihovny. (Zbytek pak zničili muslimové pod známým rčením: „Co je v Koránu je zbytečné, a co není, je škodlivé.“) Předpovídání budoucnosti a čarodějnictví se stalo zločinem. Dne 15. května 392 Arbogast Valentiniana ve Vídni zavraždil, aby předešel svému odvolání z funkce. Zda se té vraždy skutečně dopustil, není úplně jisté, nicméně sv. Ambrož dělal na pohřbu temné narážky a Theodosius jim uvěřil. Dne 8. listopadu 392 Theodosius zakázal uctívat pohanské bohy úplně a zrušil všechny pohanské slavnosti, např. olympijské hry – poslední se konaly v roce 393. Začal středověk.

        Arbogast věděl, že jako barbar nemůže aspirovat na nejvyšší post, a proto jako nového západního císaře prosadil svou figurku, pohanského učitele rhétoriky Eugenia. Pohané, které vedl Nicomachus Flavianus, na jaře 393 obsadili Itálii, takže tam protipohanské edikty nebyly účinné. To už bylo na Theodosia moc. V květnu 394 zahájil válečné tažení pod vedením barbara Flavia Stilichona. Ve dnech 5. a 6. září 394 pohany porazil v bitvě u Frigidu (mezi dnešní Itálií a Slovinskem). Zpočátku to vypadalo, že vyhrají pohané. Druhý den ale větrná smršť rozvrátila řady pohanů a pravoslavní katholíci vyhráli. Eugenius byl popraven, Nicomachus Flavianus a Arbogast spáchali sebevraždu.

      • Aurelius Nordenstern permalink
        Květen 21, 2012 1:24 pm

        uvádím stručný výtah z eseje Jak křesťanští graselové vyhubili římské pohanství autora Guye Peterse z roku 2007
        je tam však chyba v překladu: Valentinianus II. nebyl zavražděn ve Vídni, nýbrž byl nalezen oběšen ve své ložnici v galské Vienně

      • Gryf permalink
        Květen 22, 2012 7:34 pm

        Díky. Takže ke křesťanství tam za Konstantina konvertovaly z kariéristických důvodů takové bezpáteřní krysy jako tenhle „volený zástupce lidu“, není-liž pravda.

  3. Květen 20, 2012 7:34 pm

    No zajímavá by mohla být i Palestýna. Tam to byl asi pěknej mišmaž.

  4. Květen 20, 2012 7:11 pm

    Tak já bych si rád přečetl něco o Británii, mám cosi rozesmoleno o Hadriánově valu, ale zajíma mě i Británie celkově…. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: