Skip to content

Magie římského císaře Juliána

Duben 15, 2012

Flavius Claudius Julianus se narodil roku 331 našeho letopočtu, v listopadu 361 se stal jediným vládcem Říma a v roce 363 padl v bitvě s Peršany. Nazýván křesťany „Odpadlík“ (tj. Apostata) byl Julián posledním pohanským římským císařem. Jeho neúnavná snaha o obnovení uctívání pohanských bohů nemohla zvrátit během jeho krátké vlády příliv křesťanství. Juliánovo pohanství, ale nebylo běžného druhu. Naopak byl praktikujícím čarodějem, jenž využil modelu klasické magie – novoplatónské teurgie – k dosažení vojenských úspěchů, kterými chtěl zvrátit úpadek Říma.

Tak jak Juliánův přídomek naznačuje, budoucí císař se v dětství s pohanstvím nesetkal, protože jeho rodina byli křesťané. Pro Juliána to byli také ti, co zabili jeho otce. Spolu se svým nevlastním bratrem Gallem byli zcela vyloučeni z veřejného života a vzdělánání, které se jim dostalo, bylo striktně křesťanské. Jakmile však získal Julián svobodu ke svému studiu, přijal helénské ideje, odvrhnul křesťanství jako duchovní nemoc, obrátil se k novoplatónké teurgii a k učení Plótina, Porfyry a Iamblicha. Pravděpodobně byl zasvěcen i do kultu Mitry.

Nesmiřitelnost, která Juliána vedla, byla cestou Osudu, nikoliv cestou ctižádosti. Odebral se do Pergramu, kde  navázal styky se stoupenci novoplatonismu. Zde Juliánův zápal pro studia byl tak velký, že jeho učitel Aidesios (novoplatónský filosof a žák Iamblicha) se cítil povinen jej seznámit se specialistou na teurgii Maximem z Efesu, který zasvětil Juliána v jeho dvaceti letech do tohoto umění, a byl to zřejmě rovněž on, kdo zůstal jemu rádcem až do jeho smrti.

Rohodnutí věnovat se praktické magii bylo posíleno popravou jeho nevlastního bratra Galla a následným Juliánovým vězněním. Toho si budoucí vládce římského impéria ještě užije dost do té doby, dokud nezíská alespoň nějaký podíl na moci. Navenek se chová jako zapálený křesťan, aby unikl podezření z opadlictví od „víry“, a nadále tajně studuje filosofii a teurgii.

Doslova přeloženo, znamená teurgie „boží činnost“. (Mmj: Výraz „Magie“ pochází z perského označení pro „Moc“.) Tato magická praxe se poprvé objevila za vlády Marka Aurelia, což vypovídá o tom, že pohanská magie měla vždy přímý kontakt s bohy. To, co Iamblichovo učení obsahuje, je adaptace klasického pohanského obřadu na praxi vedoucí k duchovnímu osvobození. Tento novoplatónský teurg pracoval s přijetím vyšší duchovní energie, jež považoval za všudypřítomnou a všechno ostatní, co se přiblíží na její úroveň, se dostává  do vztahu k ní. Tímto způsobem modlitba k pohanským bohům umožňovala efektivní způsob dosažení harmonie. Juliánova magická praxe pro své pragmatické a pozemské cíle upomíná v mnohem sofistikovanějším hávu i obdobu čarodějnicví. K teurgické rituální praxi patřilo pálení kadidel, recitování hymnů, deklamace „barbarských jmen“a zabíjení zvířecích obětí v krvavém rituálu. V posledně jmenovaném postupu sloužily vnitřnosti k věštění, jehož cílem bylo rozpoznat budoucí události a posílit operátorův vztah k nesmrtelným bohům. Ačkoli se teurgický rituál odehrává pod pohledem olympských entit, nikoliv za přítomnosti kozla Sabatu, spojovalo Apostatu s středověkými čarodějnicemi odhodlání a vůle uskutečnit své cíle za každou cenu.

Iamblichus nabízí několik popisů svého systému. Ten zajímavější zahrnuje sféru nižších bohů a sféru lidské duše. Věřil, že tyto sféry jsou založené na vzájemné výměně energie, jež dokáže zkušený operatér správně využít ve své magické činnosti. Sféra nižších bohů je ovládána daimony a hrdiny.

Hrdinové jsou zbožnění lidé, kteří mohou pomoci teurgovi v exaltaci. Jejich neúplné duše se snaží dosáhnout plnosti sféry olympských bohů. Ideální život hrdiny je askeze, naprosté soustředění na cestu Slávy, být stále připraven zbavit se tělesných pout, jakmile bude Cíle dosaženo.  Daimoni jsou uzlovými body nebo vektory božské energie směřované dolů. Jsou to bytosti, které stejně tak slouží, co by prostředníci k vyzdvyžení lidské duše na úroveň bohů. V Plútarchově „O Defském E“ jsou Daimoni přirovnáváni k vozatajům, kteří řídí své duše opratěmi. Pokud je duše nerozumná a neposlušná snaží se jí zkrotit bolesným bitím. Upřesnění: „řídí nikoli opratí a otěžemi, nýbrž prostřednictvím symbolů, v nichž se lidé davu a stáda nevyznají. Mýty a kultovní obřady jsou tím, co propujuje každodenní pomíjivé lidství s věčným a dokonalým božstvím.

 Jestliže bylo normální obětovat zvíře jednou za měsíc, Apostata obětoval dennodenně. Římský imperátor s rukama od krve, s prsty neustále máčenými ve „vitální síle“, to rozhodně není obvyklý obraz panovníka na trůnu. To vše, ale konáno „pro úspěch ve válce s Persií“, která vypukla smrtí Konstantina Velikého. Ačkoliv invaze Peršanů byla pro císaře a jeho říši zkáza, v boji ale slavil i úspěchy. Příznačná byla děkovná oběť nesmrtelným bohům, kdy sebejistý Julián přesvědčený o tom, že je to jen začátek úpěchu, nařídil obětovat deset býků „Marsu – Mstiteli“. Devět z nich kleslo znaveně cestou k oltáři a desátý se oddělil od skupiny zvířat a utekl. Po mnoha problémech byla zvířata nabídnuta bohu. Znamení, jež vnitřnosti ukázaly, byly zlověstné. „Když to Julián spatřil, v hlubokém rozhořčení křičel, volal si Jova za svědka, že už nikdy nebude obětovat Marsu, a tak se i stalo. Od té chvíle se už jen rychle přibližoval vstříc své smrti.

Apostata byl člověk nerozhodný. Častokrát závislý na věšteckých orákulech. Chtěl být císařem a stejným dílem chtěl být tím, kdo obnoví původní chrámy bohů a navrátí antickou filosofii do měst. Po výše zmíněném a osudném rituálu k „Marsu – Mstiteli“, kdy se mladý císař odvátil od tohoto boha, „démonizoval“ jej v sobě samém a tak ztratil nad ním vědomou kontolu a přímý kontakt. Obětovaná krev zvířat již neživila vědomí boha války, ale Juliánovu posedlost po vítězství. Tehdy už byl ochoten uvěřit jakémukoliv „znamení“. Tento démon jen posílil vladařův sklon k přehnané důvěře, jež se mu vymstila ten den, kdy Julián před těžkým útokem perského jezdectva si omítl obléci  brnění. V okamžiku, kdy se snažil pomoci svým  napadeným jednotkám, Juliána proklálo nečekaně kopí, o němž všichni svědci prohlásili, že „nikdo neviděl, kdo jej hodil“.

Advertisements
komentářů 25 leave one →
  1. Adonis permalink
    Duben 17, 2012 6:12 am

    Myslič: Díky. Já už jsem si vzpomněl, odkud tu informaci mám – z Vondráčkovy knihy Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Odkud čerpal prof. Vondráček, nevím….

  2. Aurelius Nordenstern permalink
    Duben 16, 2012 11:21 am

    APROPO:
    Velice doporučuji toto mluvené slovo:
    http://uloz.to/xmTyx7i/vidal-gore-julianus-part1-rar
    chybí 5 díl, ale ten se dá stáhnout dodatečně rovněž na uložto, stačí zadat heslo JULIANUS
    mám oboje mluvené slovo i knihu a ta patří mezi to nejlepší, co jsem kdy četl
    účinkují: Julianus-Jiří Langmajer
    Priskus-Michal Pavlata
    Libanios-Petr Pelzer
    Kallistos-Ladislav Frej
    Maximus-Jan Vlasák
    a další

    • Duben 16, 2012 1:03 pm

      Adonis:

      Ten „křest“ krví v tauroboliu, to je součást zasvěcení do Mithrova kultu. Je ostatně možné, že Julián byl zasvěcen. Někde tu je článek o
      Mithraismu, myslim, že jsem to zpracoval sice zkráceně, ale celkem srozumitelně…https://pohanskykruh.wordpress.com/2012/01/26/mithruv-kult/

      Aurelius:

      Díky za doporučení nahrávky 🙂 Kdysi jsem viděl český televizní film s Hrušinským, někdy se sedmdesátých let. Jmenovalo se to snad „Julián Odpadlík“…. Není to někde?

      • Aurelius Nordenstern permalink
        Duben 17, 2012 6:38 am

        Ano- Juliána Odpadlíka jsem viděl- čb. film z roku 1970, dále tam hrál Luděk Munzar Ammiana Marcellina a Zdeněk Řehoř Sallustia. Bohužel tento film není nikde ke stažení. Ano, Julián byl členem Mithrova kultu, byl zasvěcen spolu se svým přítelem, lékařem Oribasiem, v Efezu počátkem padesátých let IV. stol. n.l.

  3. Aurelius Nordenstern permalink
    Duben 16, 2012 11:08 am

    Přátelé, mám nyní velmi málo času- proto pracuji průběžně na dalších dílech falešných dějin falešného křesťanství. Nicméně, přijedu na sraz, o němž mne informoval Myslič, který se koná 11. – 13. 5. ve Sluneční Zátoce na Sázavě.
    K císaři Julánovi: Julián byl zabit římským házecím kopím, vrženým v bitvě u Marangy rukou jeho osobního sluhy Callista. Callistus byl křesťanem ve službách křesťanských vojevůdců Victora, Joviána, Arinthea a dalších. Spiknutí bylo ustanoveno již před odchodem armády do Persie, v Antiochii. Když zemřel císařův strýc Julianus (stejné jméno), správce Orientu, a po něm záhy kome jménem Felix, skandovali křesťané při Juliánově odjezdu z Antiochie toto: Julianus Felix Augustus= dvojsmysl, v češtině: Julián Šťastný Císař- což ovšem mělo znamenat, že po těch dvou (oba byli pohané- helénikové) je nařadě pohanský císař.
    V největší bitevní vřavě tedy zasáhl podplacený Callistus, který, ačkoli svého pána bezmezně obdivoval, jako křesťan mu nemohl dovolit uskutečnit zamýšlené reformy. Spiklenci hodlali novým císařem prohlásit nejprve Prokopia, Julianova bratrance, který sice byl vlažným křesťanem, ale protože spolu s vojevůdcem Sebastianem a s druhou polovinou armády, zůstal trčet v Arménii, a tudíž daleko, padla volba na Sa

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Duben 16, 2012 11:18 am

      padla volba na Sallustia, konzula a prétoriánského prefekta Východu- ten ovšem odmítl, odvolávaje se na pokročilý věk (ve skutečnosti se bál spiklenců- hlavně Victora). Tak byl císařem zvolen křesťan a notorický alkoholik Jovianus, který vládl necelý rok, než se stihl upít k smrti- stačil uzavřít nevýhodný mír s Persií a odvolat veškeré Juliánovy edikty proti Galilejcům. Traduje se, že před tažením předal některé císařské insignie Julianus Prokopiovi- jako jeho nejbližší žijící příbuzný (bratranec z matčiny strany) se měl v případě Juliánovy smrti stát císařem on. Prokopiops však byl člověk nerozhodný a můžeme říci, že i tak trochu zbabělý. Po Joviánově skonu (udusil se zvratkami ve spánku) tzrůn obsadilo duo Valentinianus/Valens- a právě proti Valentovi Prokopios povatsal, ovšem byl poražen a s vládou ztratuil i život. Valens rozpoutal to, čemu říkáme bílý teror: popravováni byli Juliánovi přátelé, ničeny jeho spisy, pronásledovánio a vražděni filosofové (Maximus, Priskus). Byly vydány nové edikty proti pohanům- ovšem to pouze na Východě. Na Západě Valentinián prohlásil: „Žádný kult, který pěstovali naši předkové, nepokládám za zločinný.“ A podle toho se také choval. Stará pohanská aristokracie, i pohané na venkově proto pocítili za Valentiniánovy vlády krátkou úlevu. Svobodně mohli konat oběti, modlit se a navštěvovat chrámy. O případné rehabiitaci Juliána však nemohlo být řeči. Chvalořeč rétora Libania byla na rozkaz císařů stažena a uložena (zničena) v archívu. Juliánův vrah Callistus obdržel statky v Makedonii a žil dlouhá léta v Thesalonice jako boháč- zprávy o něm máme ještě z doby vlády císaře, ultrakatolíka Theodosia. Jistě vše víéce rozvedu v dalším pokračování Falešných dějin. O popzdním pohanství, novoplatonské filozofii a magii, jsem si připravil také přednášku, kterou bych rád přednesl na Setkání.

  4. Shaman permalink
    Duben 16, 2012 9:39 am

    Koukol:
    Nechci Ti odporovat, nebo nesouhlasit, pouze říkám co jsem o něm četl já. Ale pokud jde o ty vlastnosti, myslím, že si nestačí pouze uvědomovat nutnost a rozhodnout se. I když ani to není na škodu. Spíš si myslím, že k tomu člověk musí mít předpoklady.

    • Koukol permalink
      Duben 16, 2012 11:06 am

      Shaman: Ano, mělo by to být tak půl na půl: mít určité předpoklady a mít také rozhodnutí to uskutečnit. 🙂

  5. Koukol permalink
    Duben 16, 2012 8:25 am

    Adonis: Tak to se dovídám poprvé… Nicméně i Crowley měl rituál pro oslabení křesťanského egregora.

    • Wolos permalink
      Duben 17, 2012 10:21 am

      Znám taky dobrý způsob: Historicko-srovnávací studia blízkovýchodních kultů příbuzných křesťanským a židovským (historicko-srovnávací reflexe teologie).
      Jeden soudobý křesťanský autor přiznal, že je to zdaleka to nejhorší pro jejich víru, co může být. Protože poukazováním na podobnosti s okolními („pohanskými“) kulty a pravděpodobný historický vývoj vlastního (táhnoucí se MNOHEM dále, než je údajný vstup Boha do dějin prostřednictvím zrození z panny) jim rozfoukáš jejich účelové konstrukce daleko efektivněji, než přímými ataky, které víru naopak posilují (jedince zatvrzují).
      Proto vítám práci Aurelia, Mysliče, Tvoji i jiných. Je jedna z nejpodstatnějších pro tento účel. Protože jde do samého jádra věci: do Říma. Je to asymetrický útok na protivníkově půdě. Dvojitě ideální tah.

      Vědecké bádání může být strašlivým rituálem, víš-li z kterých zdrojů čerpat, čeho si všímat a do jakých souvislostí informace dát.
      S dnešními možnými nástroji jejich šíření se jedná o kombinaci velice účinnou.
      Přitom bez jakéhokoliv lhaní, zatajování nějakých skutečností, či manipulace s fakty (tj.: „nelžeš-li, je nucen lhát protivník“).

      Oni proti tomu mají jen jeden argument: frustrovanou emoci rozpadajícího se domečku z karet.
      Protože logika věcí (dokladovatelných a dohledatelných) jde proti nim. I kvůli tomu vyplenili Alexandrijskou knihovnu (a zabili během těchto nepokojů mnou již dříve zmíněnou pohanskou filosofku Hypatii), ale pak horečně lovili antiku během renesance, protože sami neměli z čeho brát.
      A jak napsal Halík: křesťan budoucnosti buď bude mystikem, nebo nebude vůbec.
      Vzhledem k tomu, že na mystiku není třeba historických bádání (člověk pracuje sám na sobě, a v úplně jiné dimenzi existence, navíc převážně prakticky a jen s minimem nezbytné teorie) a že k tomuto z dnešní populace je vhodných jen několik málo jedinců, mám za to, že Crowleyho rituálů nebude třeba.
      Chce to jen trpělivě po krůčcích dělat svoje a pozorovat dění 🙂

    • Gryf permalink
      Duben 17, 2012 9:14 pm

      Crowleyho rituál – pokřtít žabáka jménem „Kristus“ a pak ho ukřižovat. Crowley prý vyrůstal v silně křesťanském prostředí, takže se potřeboval zbavit všech stop křesťanství ve své osobnosti. 🙂

  6. Adonis permalink
    Duben 16, 2012 6:38 am

    Pokud je mi známo, tak podstoupil taurobolium, aby ze sebe smyl křest. Zařízl se býk na jakémsi roštu a zasvěcovaný pod ním se „sprchoval“ krví. Jen nevím, zda nemám tuhle přestavu z nějaké pokleslejší literatury… 🙂
    Nevíte někdo něco bližšího k tomuto obřadu?

    • Wolos permalink
      Duben 17, 2012 9:38 am

      Jinak mám doma tuto knihu, která se týká přeměny Mithry v Krista, a tématu taurobolia se také dotýká. Ovšem jsem ji ještě nečetl, moje knižní sešlost je obrovská a nestíhám.
      http://www.lochanpress.com/

    • Wolos permalink
      Duben 17, 2012 9:48 am

      Mimoto jsem si ještě vzpomněl na praktiku oživení mýtu o Dirké, která byla uvláčena býkem k smrti. Činili tak v aréně římským ženským konvertitkám ke křesťanství, které se odmítaly vzdát víry.
      Je to ovšem podle zprávy papeže Klementa I. v 1. listu Korinťanům, doložené z jiného zdroje jsem to nenašel, takže otazník.

      http://cs.wikipedia.org/wiki/Dirké

      Událost z arény zachycuje velkolepý obraz „Křesťanská Dirké“ od Henryka Siemiradzkiho z roku 1897.

  7. Shaman permalink
    Duben 16, 2012 5:01 am

    Koukol:
    Nemyslel jsem skromnost na bojišti, o ní asi nelze pochybovat u žádného vojáka té doby. Spíš jsem narážel na jeho známou pracovitost, upírání si spánku, a pod. Téměř asketický způsob života. A hodněkrát zpomínaný bystrý um, vegetariánskou stravu atd. Prý dokázal současně něco jiného psát, diktovat a zároveň číst. Netvrdím, že takový doopravdy byl. Ale já mám informace takové. Proto se ptám.

    • Koukol permalink
      Duben 16, 2012 5:15 am

      Hlavně si Apostata uvědomoval, že pokud nic neudělá, tak příjde o všechno, co mu ještě zůstává. Takže askéze i pracovitost u něj nebyly morální hodnoty, ale jeho rozhodnutí.

  8. Koukol permalink
    Duben 16, 2012 2:57 am

    Dík, nevím jestli bude pokračování. Každopádně nebýt Mysliče, tak by článek vůbec nevznikl… :-))

  9. Rowan Morrison permalink
    Duben 16, 2012 12:00 am

    Zajímavý článek.

  10. Gryf permalink
    Duben 15, 2012 8:32 pm

    Já taky četl, že byl zabit oštěpem/vrženým kopím, a že byl velice pravděpodobně zabit křesťanem v římské armádě.

    • Koukol permalink
      Duben 16, 2012 2:43 am

      Tohle je známá verze Apostatovy smrti. On sice byl výborný stratég, ale jako (mladý) člověk udělal spousty chyb.

  11. Koukol permalink
    Duben 15, 2012 4:19 pm

    Shaman: Čerpal jsem z amerického vydání „Nemesis & other essays“ od Stephena Maceho. Celý překlad do češtiny, pokud vím, neexistuje.

  12. Shaman permalink
    Duben 15, 2012 3:02 pm

    Zajímalo by mě, z jakého zdroje čerpal autor článku své informace. Pokud pamatuji, uvádí se, že byl zabit šípem. A také jsou vyzdvihovány jeho schopnosti pracovat s vysokým nasazením, jeho skromnost a pod.

    • Koukol permalink
      Duben 16, 2012 2:52 am

      Skromnost i schopnost vydržet tvrdé bojové podmínky mělo více vojevůdců. Apostata měl i jiné kvality… 🙂

  13. Wolos permalink
    Duben 15, 2012 2:23 pm

    Nádhera, těším se na pokračování 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: