Tyr – jednoruký bůh

Tyr, zmrzačený válečnický bůh, který dnes stojí tak trochu ve stínu Odina a Thora. Čestný tak, až z toho ostatním Ásům byla možná hanba. Pojďme se blíže seznámit s tímto statečným bohem, který v Severském pantheonu vlastně přenechal místo vládce Odinovi.

Jeho jméno se časem měnilo, různé germánské kmeny pro něho v různých dobách měli i různá jména : Tý, Tyr,Tiwaz, Tiu, Tiw. Původně se mu říkalo asi Ziu nebo Ziw. Nejspíše byl uctíván mezi všemi Germány jako nejvyšší bůh, což naznačuje podobnost například se jménem šéfa řeckých bohů Dia (Zeus)  a asi i praárijským vládcem bohů, kterým byl  Djaus Pitar.

Tacitus píše, že Gernáni uctívají Marta. A protože Římané rádi připodobňovali bohy jiných národů k těm, které ctili oni, je velmi pravděpodobné, že se jedná o Tyra. Prý mu byl zasvěcen i druhý den v týdnu – úterý. Když v roce 9. n. l. vlákal náčelník Cherusků Arminius tři legie do pasti v Teutoburském lese a téměř celé je zmasakroval, nechal prý římské zajatce obětovat. Když po několika letech dorazil na místo krvavého masakru vojevůdce Germanicus, byl zděšen rozsahem porážky oněch tří legií, ale i obětištěm, které zřejmě bylo zasvěceno právě Tyrovi. Římané své mrtvé sice pohřbili, ale po jejich odchodu ostatky Germáni znovu vyhrabali a rozvěsili je v posvátných hájích. Později, když po stažení Říma germánští Sasové expandovali do Británie, obětovali jakémusi Saxnotovi, což doslova znamená „Tomu s mečem“. A opět se můžeme domnívat, že jde o našeho Tyra. Ostatně u Sasů (pevninských) se víra v Tyra, jakožto nejvyššího boha asi udržela nejdéle, až do roku 782, kdy Karel řečený Veliký vyvrátil saské pohanské svatyně, včetně světového sloupu Irminsulu. Nechal vykácet svaté duby a povraždil na 4 500 saských náčelníků, kteří odmítli přijmout křest. Tehdy patrně definitivně končí Tyrova vláda nad germánskými bohy a trůnu se ujímá Wotan (Odin).

Ve Skandinávii se tak Tyr dokonce stává Odinovým synem. Alespoň tak nám to říká Snorriho „Edda“. Odin prý zplodil Tyra s jistou obryní, jejíž jméno neznáme. Seveřané ho uctívali jako boha bitev a válečníků. Válečnými bohy však byli i Odin a Thor. Odin byl však spíše bohem aristokracie a při své nevyzpytatelné povaze nebyl asi zdaleka tak oblíben, jak to dnes tvrdí někteří novopohané. Do Valhaly bral vyhlášené bojovníky a to tak, že jim dopřál smrt v bitvě. Ovšem neptal se jich, jestli zrovna dnes mají v úmyslu zemřít. V žádném případě to nebyl takový hodný strejda Gandalf nebo nějaký lidumil, který lidstvu daroval runy. Ostatně, narazil jsem i na tvrzení, že Odinovi možná ukradl runy Loki a skrze něho se teprve pak dostaly k lidem.

Thor byl zase spíše bohem sedláků (dával zemi jako Hromovládce déšť) a řemeslníků (má kovářské kladivo), jeho povaha někdy vypadá trochu „jednodušeji“, protože problémy řeší hlavně tak, že je prostě rozmlátí kladivem. Takže pro „obyčejné“ válečníky tu byl a je nejspíš lidový Tyr.

Ve Snorriho Eddě se píše, že když šibal Loki zplodil s obryní Angbordou tři povedené potomky, Ásové tušili velké opletačky. Ony se totiž věčnému potížistovi Lokimu narodili pěkní výtečníci: strašlivý obří had Midgardsorm, neméně obrovský vlk Fenri a Hel – s půlkou tváře černou a s půlkou bílou. Odin vyslal ostatní bohy, aby příšerný (z jeho hlediska) trojlístek pochytali. Ásové tak učinili a Otec veškerenstva rozhodl, co s nimi. Midgardsorma hodili do moře, kde obtáčí celou Zemi a o ragnaröku se s ním střetne Thor. Hel určili místo v říši mrtvých, která se podle ní jmenuje Hel. S vlkem Fenrim to bylo zajímavější. Toho prý Ásové chovali doma. Jenže to byl takový otesánek, že se z malého a jistě moc hezkého vlčete stával pořádný „Überwolf“. Bohové se ho začínali bát, a tak jediný, kdo se ho odvážil krmit, byl Tyr. Když vlčoun pořád rostl a rostl, rozhodli se Ásové, že ho pro jistotu spoutají: „všechny věštby říkaly, že jim bude k záhubě. Uradili se tudíž, že zhotoví přepevné pouto, které nazvali Löding.“ Fenri jen po tom poutu mrkl a věděl, že ho bez větších problému přerve. Bohové povídali cosi o tom, že je to jen taková hra. Vlk tedy dělal, že si taky hraje a pouto přetrhl, jak slaměný věchet. Ásové se vyděsili a podumali nad dalším poutem. To bylo dvojnásob pevné a dostalo jméno Drómi. Fenri si to zase vyzkoušel a zase to pro něj byla brnkačka! Tohle už Odina vůbec nebavilo, tak vyslal rychlou spojku Skírniho (ten už se osvědčil jako hledač nevěsty pro Freye) do říše trpaslíků. Trpaslíci, jako vyhlášení kováři, si věděli rady. Zhotovili úžasnou věc. Pouto, které bylo skutečně nezničitelné a bylo vyrobeno z těch nejneuvěřitelnějších přísad: z dupotu kočky, z kořenů skály, z rybího dechu, z ženských vousů, z medvědí šlachy a z ptačí sliny. Malí kováři nazvali své dílo Gleipni. Prý bylo „hladké jako hedvábná stužka, leč pevné a silné.“ Ásové si už nemohli dovolit další „fopá“, neboť o dalším neúspěchu by se zvěst roznesla jistě po všech Devíti světech. A jak chcete být za šéfy všech šéfů, když vás trumfne nějaký přerostlý a zablešený rafan?! Vylákali tedy Fenriho na ostrov Lyngvi k jezeru Ármvartni, kde se měla opět konat „zkouška vlčí síly“. Jenže Fenri nebyl taky žádný degenerovaný domácí mazlíček a po otci Lokim zdědil jistě nemalou inteligenci. Celá záležitost se mu moc nezdála. Ásové si „hedvábnou“ stužku brali jeden po druhém a zkoušeli na oko svou sílu. Nikdo ji nedokázal přetrhnout, dokonce ani lamželezo Thor. Vlkovi říkali, aby to tedy zkusil sám. Že prý ho s ní svážou a on, takový silák, si s tou titěrnůstkou jistě hravě poradí. „A kdyby se ti Fenri, nepodařilo pouta tentokrát přetrhnout, však se neboj, my tě zase pustíme!“  Jenže vlk nebyl padlý na hlavu: „Jestli mě spoutáte tak, že se nevyprostím, pak jste ukuli zradu a nedočkám se od vás pomoci. Nemám pražádnou chuť si od vás tuhle šňůru nechat nasadit. Ale než abyste mne osočovali ze zbabělosti, ať mi raději některý z vás vloží ruku do tlamy, jako zástavu!“ No a tady přichází chvíle statečného a čestného Tyra. On jediný našel v sobě tu odvahu a čest a vložil pravici Fenrimu do mordy. Vlk tedy mohl zkusit svou sílu s vědomím, že má boží zástavu a hraje se fér. Jenže trpaslíci odvedli vskutku dobrou práci a jejich mistrovské dílo vlkovu sílu vydrželo. Čím víc Fenri zabíral, tím bylo pouto pevnější. Ásové se smáli, až se za břicha popadali. Jen Týr se pochopitelně nesmál, vlk ho totiž připravil o pravačku. To byla a je dodnes pro každého válečníka velká ztráta. Když bohové z místa činu odcházeli, pouta ještě pojistili dvěma kameny a do huby vlkovi vrazili meč tak, že mu oddělil horní a dolní čelist. Vlk prý tak hrozně slintá, že se z jeho slin stala řeka Ván. Tady bude uvězněn až do ragnaröku, kdy se konečně zbaví pout a svou záležitost vyřídí se samotným Odinem.

 Teď už tedy víme, jak se z Tyra stal mrzák. Jenže, jak se praví v „Hávamálu“:

 Kulhavý na koni jezdí,

bezruký hlídá brav,

hluchý se v boji bije.

Být slepý je lepší

než spálen být,

málokomu mrtvý prospěje.

Tyr se tedy nějak se svým handicapem popasoval a věnoval se dále válečnickému řemeslu. Stal se také bohem cti a práva. Jeho jméno je dodnes spojeno s daným slovem. Ovšem Tyr dovedl také jednat moudře, sám Snorri Stturluson nám říká, že: „Rozhoduje velkou měrou o vítězství v bitvách. Vzývat ho prospěje bojovníkům. O tom, kdo předčí ostatní a ničeho se neleká, říká úsloví, že je neohrožený jako Tyr. Je rovněž moudrý, takže o zvlášť moudrém člověku se říká, že je rozvážný jako Tyr“.

O tom, že je tento bůh velmi moudrý, ba přímo fikaný, se můžeme dočíst také v „Písni o Hymim“. Jednou, když se Ásové rozhodli „poctít“ návštěvou mořského obra Aegiho, ten se vymlouval, že pro nezvanou návštěvu nemá dost piva, neboť nemá tak obrovský kotel, kde by ho mohl uvařit.

 Svatí bohové

marně jej sháněli,

mocní Ásové

mrzuti byli.

Až Týr potají

Thorovi sdělil,

kde s jistotou

kotel našel:

 „Na východ Elivág

obr bydlí,

nezkrotný Hymi,

na konci nebes.

Mocný můj otčím (v originále otec!)

má mohutný kotel,

široký mnoho stop

a stejně hluboký“

 „Víš jistě, že získáme

ten vařič vod?“

„Jistě, když patřičné

ukujem pikle.“

Tady je jasně vidět, že Tyr není žádný bezmozkový zabiják, ale že znamenitě doplňuje Thora, který by všechno nejraději řešil pomocí Mjölniru stylem „bum-bác“. Tyrova matka totiž měla za právoplatného manžela právě obra Hymiho. A v této písni z takzvané „Písňové Eddy“ se vysloveně říká, že Tyr je „synem obrů“ a Odinovo otcovství je tedy tak trochu zpochybněno. Tyrova matka ví, že Hymi je pruďas a svého syna Tyra a jeho nevlastního bratra Thora  ukryje pod převrácený kotel. Pod ten samý, pro který oba piva lační bozi přišli. Když Hymi dorazil domů „zapraštěli ledy, zmrzlou měl bradu, zjíněný vous“, manželka mu oznámila, že Tyr přijel na návštěvu s kámošem Thorem. Jenže zrovna Thor nebyl u obrů moc populární, protože obry tříská po kebulích kladivem na potkání. No, co „host do domu, bůh do domu“. Tak praví přísloví. Hymi porazil tři býky na večeři a žrout Thor sám snědl hned dva. Hymi na to konto prohlásil, že zítra se tedy budou muset všichni živit jen výtěžkem lovu. Druhý den se tedy Hymi vydal na mořský rybolov za doprovodu Thora. Rybolov se dařil, sám Hymi ulovil několik velryb. Thor na volskou hlavu málem ulovil samotného Midgardsorma, jenže had se nedal, přerval vlasec a zmizel v hlubinách. Oba soupeři svůj spor později dořešili při ragnaröku. Potom byli ještě u v Hymiho sídle nějaké nesnáze. Obr zřejmě dělal nějaké obstrukce a Thor Hymimu rozflákal jeho oblíbený pohár o hlavu. Zajímavé je, že tohle mu poradila ona Týrova obří matka, která už asi měla života s obrem plné zuby. Týr s Thorem nakonec obří kotel získali, ale při zpáteční cestě je Hymi a další obři pronásledovali, a tak je oba Ásové eliminovali, to jest rozsekali na maděru.

Když nakonec do Aegiho síně přivalili získaný kotel, hostitel se jistě moc radoval, že má konečně možnost uctít hosty, tak, jak káže dobrý obyčej.

Týr se u Seveřanů tedy těšil jistě velmi dobré pověsti, pokud některý bojovník měl to „štěstí“, že umíral na stáří ve své posteli, nechával se prý poznamenat vyrytím runy „Tyr“. Tato runa znamená mimo jiné „vítězství“ a bojovníci si ji často ryli na čepele svých mečů. Jak se praví v „Písni o Sigrdrífě“:

 Znej runy vítězství

a v jílec je vryj,

Chceš-li vítězství vydobýt,

jiné vryj na čepel

a některé na hrot

a třikrát jmenuj Tyra.

Já osobně patřím spíše k uctívačům Tyra než Odina. Mé životní filozofii je tak nějak bližší tento patron válečníků než nevyzpytatelný a leckdy nepochopitelně jednající Odin. Jak jsem už psal výše, Tyr se výborně doplňuje s Thorem a ti dva jsou jako váleční bohové nám, obyčejným lidem, tak nějak blíže. Pokud se tedy chystáte do boje (jakékoliv povahy), vzpomeňte si na tohoto neprávem trochu odsunutého boha. On jediný měl přece tolik odvahy, že pro to dnes tolik provařené slovo „čest“ obětoval vlastní ruku. O ragnaröku na něj prý čeká strašlivý pes Garm, strážce Helu. Ale Týr svůj osud nese se ctí.

Ilustrace: Michael Welpley

V ukázkách z Eddy byly použity verše Ladislava Hegera. Jméno “Tý” jsem změnil na “Tyr”, protože by to zbytečně mohlo čtenáře mást.