Skip to content

Kalevipoeg, estonský národní epos

Březen 10, 2012
tags:

Když finský národní buditel Elias Lönnrot vydal v  roce 1835  (v roce 1849 následovalo konečné rozšířené vydání) rozsáhlý historický epos „Kalevala“, ugrofinští bratři Finů Estonci v tomto díle viděli impuls k publikování vlastního národního Eposu. Jenže to nebylo tak jednoduché jako ve finském případě. Ne, že by nebylo z čeho čerpat. V Estonsku se dochovala (stejně jako ve Finsku) celá řada mytologických veršovaných i prozaických vyprávění o bozích a hrdinech předkřesťanské éry. Zatímco však Finsko mělo v rámci Ruské říše na svou dobu velmi rozsáhlou autonomii, a z toho vyplývající „svobodu“ (takzvané Finské velkoknížectví bylo s pojeno s Ruskem personální unií), Estonsko bylo přímo kontrolovanou provincií carského impéria. Estonci se jen pozvolna vymaňovali ze stínu ještě nedávno hrozící germanizace a již museli dávat dobrý pozor, aby nepodráždili ruského medvěda.

Finové měli vždy velmi podobnou mytologii a předkřesťanské náboženství s Estonci. Jména jednotlivých bohů a hrdinů se od sebe liší jen velmi nepatrně. Když estonský obrozenec Friedrich Robert Faehlmann v roce 1850 zemřel, rozhodl se jeho následovník Friedrich Reinhold Kreutzwald pokračovat v jeho díle o Kalevově synovi a z roztříštěných starých bájí sestavit skutečný epos, protože se domníval (nejspíše mylně), že jde o trosky uceleného dávného vyprávění. Něco výrazně upravil, jiné doplnil z finskou pomocí a něco si domyslel. Dnes je tedy velmi těžké rozpoznat, co je původní a co Kreutzwald dotvořil s pomocí fantazie. To však nijak nevadí, neboť pro našince je ugrofinská mytologie stále velkou neznámou. Kreutzwald pracoval s původním lidovým aliterovaným veršem (regilaul). Ruská cenzura zřejmě dělala nějaké problémy, a tak se první souborné vydání s názvem „Kalevipoeg“ o 18 994 verších podařilo vytisknout až v roce 1862 ve Finsku. Ale potom už si toto dílo dokonce našlo cestu i do Petohradu, kde byl velmi rychle vydán ruský překlad a Kreutzwald za ně dostal dokonce cenu Ruské akademie věd.

Tato kniha u nás vyšla pouze jednou, a to v překladu Miloše Lukáše v roce 1955 v nakladatelství Svět Sovětů.  Podle toho také vypadá překladatelův doslov. Objevují se v něm nezbytné děkovačky různým soudruhům, včetně Maxima Gorkého. Je třeba si uvědomit, že v padesátých letech minulého století panovala v Pobaltí naprosto otřesná rusifikace, která neměla ani z daleka obdoby se starým carským režimem. Můžeme být proto rádi, že tato úžasná kniha vyšla alespoň jednou a s naprosto otřesným doprovodem obrázků Lucie Weisbergové.

kalevalaV knížce najdeme celkem dvacet zpěvů, každý ve vlastní kapitole. Předchází je ještě Úvodní zpěv a Invokace. Je zde hned ze začátku vykreslen estonský pantheon. Vládcem bohů je Uku („Stařec“), někdy též zvaný Taara. Mezi jeho potomky patří Vanemuine – pěvec a Ilmarine – kovář. Tedy jde vlastně o finské Väinämöninena a Ilmarinena. Bohem hromu a blesku je Pikker, někdy zvaný i Äike. Mardus je vládce větru, Mana je Smrt a pohřebiště ovládá Kalm. Zajímavý je hlavně Sarvik, který šéfuje Podsvětí a v eposu má zvláštní místo.

Nyní k samotnému ději:

V Invokaci si vypravěč půjčuje varyto (něco jako harfu) od Vanemuineho a začíná příběh o Kalevovi a jeho potomstvu.

V Úvodním zpěvu se vypráví o nelehké estonské historii a útrapách tohoto národa. Je zde také zřejmá a hlavně nutná úlitba carskému režimu, která zvláště kontrastuje s doslovem překladatele, kdy ten zase musí podkuřovat komunistům:

První hrob, to hrob je trýzně

v druhém leží rabská pouta,

válečné pak strasti v třetím,

ve čtvrtém jsou muka hladu,

v pátém bědné živobytí,

mor je v šestém hrobě pohřben,

v sedmém zlo, jež Tauts byl seslal.

Takto Estoncům se vedlo,

dříve než je Ruská říše

pod přátelskou jala peruť.

V Prvním zpěvu se dozvíme o tom, jak Taarův syn Kalev přilétá z Finska do Estonska na orlu. V nové zemi se ujímá vlády a hledá si ženu. Vybere si Lindu, která má zvláštní původ. Vylíhla se totiž z hluščího vejce. Dala už košem jinačím nápadníkům, odmítla samotného Měsíčníka i Slunceviče. Ti se předtím ucházeli už o její sestru Salme. Tu ovšem získal jiný z Nebešťanů – Hvězdoň. Ti dva zase ostrouhají a Lindu si nakonec odvede Kalev.

Druhý zpěv nás poučí o tom, že Linda porodí Kalelevovi řadu dcer a synů. Kalev nakonec umírá a ještě stačí pronést proroctví o tom, že jeho poslední syn, který se bude jmenovat Kalevipoeg (dále jen Kalevovec), se narodí jako pohrobek a bude vládnout po něm. O vdovu se ucházejí nápadníci, ale Linda je všechny odmítne. Nejdotěrnější z nápadníků je finský čaroděj:

finský čárce větrovědmý,

tvrdil, že prý vzdáleným je

Kalevovým pokrevencem.

A tady to začíná být zajímavé! Všechny severské národy měli Finy za vyhlášené čaroděje. Estonci rozlišovali kouzelníky a zaklínače (původně patrně vlastně šamany) na „řečivědmé“ (keeletargad), „solivědmé“ (soolatargad) a například na „větrovědmé“ (tuuletark). Ti byli prý nejmocnější, neboť dokázali s pomocí větru létat.

Ve Třetím zpěvu se vydají Kalevovi synové na lov a v jejich nepřítomnosti se „čárce větrovědmý“ vrátí a jejich matku Lindu unese. Bohové však zasáhnou:

Pikker zaburácel z mračna.

Hřmotně po železném mostě

vůz se přihnal Vanaisův,

k zemi svrhl prudký plamen.

Finský čárce větrovědmý

do hluboké mdloby padl,

převalil se polomrtev.

Jenže bohové „potrestali“ i Lindu:

 Cudná vdova Kalevova

proměněna byla mžikem

ve vysoký horský balvan,

v sochu na temeni Iru.

Finský čaroděj se probral, na nic nečekal. Lindu nehledal a frnkl na křídlech větru zpátky do Finska.

V dalších zpěvech se dozvíme, jak se Kalevovi synové vrací domů a hledají matku. Kalevovec nejdříve hledá radu u otce v jeho pohřební mohyle. Otec mu však nemůže pomoci a proto nejmladší syn plave do Finska, neboť má podezření na čaroděje. Na jednom ostrově zažije milostné dobrodružství s místním děvčetem, ale zde se poprvé projevuje Kalevovcův temnější charakter. Nechává jí totiž spadnout z útesu a utopit se.

Když Kalevovec doplave do Finska, čaroděje vystopuje do jeho doupěte. Vyrve dub, použije ho místo kyje a jde čaroděje vyslýchat, kde ukryl Lindu. Čaroděj ovšem použije kouzla:

peří hrst si ze záňadří

vyndá, do vzduchu  ji hodí,

ve prachové pýří foukne,

by se rozletělo vůkol.

Šeptal při tom vědmá slova,

zaklínadla, aby jimi

vyčaroval tvory divé.

Čaroděj byl profík a nafoukal si skutečnou armádu, jezdce i pěšáky. Kalevovec ovšem taky není žádné „béčko“ a všechny posily umlátí dubiskem. „Čárce“ se nakonec vzdá a Kalevovec ho podrobí doslova mučení. Čaroděj stále dokola tvrdí, že ho bohové srazili při nepovedeném únosu bleskem a on Lindu ztratil.  Kelevovci se to nezdá a šamana zabije dubiskem.

Když matku nenajde, rozhodne se navštívit proslaveného finského kováře  a vyzvednout u něho meč, který si tam kdysi objednal nebožtík Kalev. Kovář Kalevovce poznává a otcův sedm let kovaný meč mu předá. Následuje velká oslava, při které se znovu projevuje Kalevovcova temná povaha. Když se v opilosti chvástá, jak si užíval s ostrovní dívkou cestou do Finska:

přivábil ji do objetí,

div prý nevymkl jí bedra,

až jí v stehnech zapraskalo,

kterak uloupil jí poklad,

jejž tak bděle matka střehla.

Tahle prasárna se ovšem nelíbí jednomu ze synů mistra kováře a vznikne bitka, při které Kalevovec soupeře zabije svým novým mečem. Tím na sebe ovšem přivolá kovářovu hroznou kletbu:

Tobě klnu, proklínám tě,

zbraň ať břitká tebe zhubí,

železo ať smrt ti zchystá,

ať se meč tvůj vůči tobě

tajně stane nepřítelem,

zhyň v krvi kterous prolil!!!

Kalevovec v hrůze i s prokletým mečem prchá zpět do Estonska. Tam se dozvídá, že matka Linda je po smrti a  jeho dva starší bratři mu přenechávají, poté, co z nich nejdál dohodil kamenem, vládu nad Estonskem.

Dále příběh pokračuje tím, že do země vpadnou nájezdníci (patrně Němci nebo Dánové) a Kalevovci přijde poradit jeho mrtvý otec Kalev a varuje ho před prokletím a dalším zločinem:

z meče vrah ať nevzejde ti,

ať ti nepřichystá zkázu,

pomstou ať tě nepostihne!

Krev se opět krví splácí,

Křivdě není dáno usnout,

klidu nedočká se zločin.

Kalevovec posílá s penězi za meč a odškodným za syna k finskému kováři Alevovce (potomka dalšího hrdiny). Na obranu před invazí se také rozhodne postavit několik pevných hradů. Pro prkna na stavbu vyrazí přes Čudské jezero do ruského Pskova (tady ovšem možná zase jde o Kreutzwaldův „úplatek“ carské cenzuře).

Když se Kalevovec vrací s řezivem přes jezero, přenáší totiž náklad fošen broděním přes vodu, zaskočí ho další čaroděj. Tentokrát asi podle popisu půjde o jakéhosi skřeta, snad dokonce trolla:

Stoje skrčen v stinném houští,

skrýval se tam čarodějník,

kolkol nebylo mu rovno.

Vypadal jak divá šelma,

zarostlý jsa po všem těle,

jako štětinatý kanec

neb jak medvěd na dvou nohách.

Skřetí čaroděj šel totiž po kouzelném Kalevovcově meči. Způsobil nad Čudským jezerem strašlivou bouři, ale Kalevovec ji ustál a přenesl svůj náklad „dvacet asi tuctů fošen“, což byl vskutku bohatýrský výkon. Na druhém břehu unavený hrdina usnul. Na to čekal onen skřetí šaman a kouzelný meč mu ukradl. Se svou kořistí prchal až k řece Kääpě, kde mu meč nadaný vlastní inteligencí (kovář byl skutečný mistr) vyklouzl a spadl do vody.

Když se hrdina probudil a zjistil, že meč je pryč, nepropadl panice a telepaticky (nejspíš) se s mečem spojil na dálku. Meč mu pověděl, že ho ukradl „čárce solivědmý“, a že leží v řece, když zlodějskému zaklínači vyklouzl. Kalevovec pochopil, že mu prokletý meč není souzen. Když ho tedy nesmí mít on, hlavně ať ho nemá ten trollý nenechavec! Přidal tedy k už jednou prokletému meči další hroznou kletbu:

Dřímej tedy, meči, dřímej

ve svém loži zbrani vzácná,

s níž se tolik prastrýc hmoždil

za pomoci vlastních synů,

když tě v skrytu kul a kalil,

mocná pronášeje slova!

Jestli však přihodí se,

že se octne tu někdo,

kdo již předtím tebe nesl,

tehdy, meči, zbrani drahá,

přetni jemu obě nohy!

Potom Kalevovec pokračoval v přepravě ruských prken na místo stavby. Po cestě ho však přepadli synové skřetího čaroděje, „medvědí jež zrodil brloh“ a chtěli pomstít otcův neúspěch. Kalevovec už neměl zbraň, a tak se musel bránit prkny. Jenže skřetové měli vskutku pevné makovice a fošny se o ně jen lámaly. Ježek, pozorující to z křoví, hrdinovi poradil, ať tříská trolly juniory hranou. Kalevovec to udělal a skřetí pakáž vzala do zaječích. Ježek za odměnu dostává od hrdiny za dobrou radu kožíšek z bodlin.

Přestože útoky na Estonsko neustávají, král Kalevovec spolu s přáteli Olevovcem, Alevovcem a Sulevovcem nepřítele porazí a postaví několik pevných hradů.

Ve Třináctém zpěvu se Kalevovec vypraví do Podsvětí, aby osvobodil tři panny, které tam vězní jeho vládce Sarvik. Kalevovec použije kouzlo zmenšování a zvětšování, které mu umožňuje přílba z nehtů. Tak Sarvika nakonec porazí a osvobodí zajatkyně. Ty se provdají za Olevovce, Alevovce a Sulevovce. Z těchto svazků se později zrodí další věhlasní estonští hrdinové.

V Šestnáctém zpěvu se Kalevovec rozhodne doplout až na konec světa. Nechá proto postavit loď ze stříbra, která ho dopraví až do Laponska. Když Kalevovec a spol. zjistí, že svět nemá žádný konec, vrací se poučen domů.

Opět nastává čas bojů s cizáky, Estonci po dlouhém a krvavém boji s Germány vítězí:

Tříštil údy nepřátelům,

stehna probodával po stech,

drtil celé spousty paží,

obratlů snad na tisíce,

deset tisíc žeber rozťal.

V dalším vyprávění se Kalevovec znovu vydá do podsvětí  a po dlouhém a těžkém boji Sarvika definitivně přemůže a spoutá řetězy. Myslí, že v Estonsku teď utichnou války, opak je však pravdou. Tentokrát ho čekají boje s řádem Livonských rytířů. V těchto bojích hrdina zestárne a znaven věčnou válkou a kralováním předává vládu nad zemí příteli Olevovci.

V posledním, Dvacátém zpěvu, se vypraví již starý Kalevovec dožít do ústraní v lesích. Jenže cestou musí překročit řeku Kääpu, v níž leží jeho prokletý meč:

Takto událo se meči

přemýšlet a rozvažovat:

Není-li to právě onen,

kdo mě nosíval už dříve?

Není na mně, bych jej ztrestal?

Působením kruté kletby

meč, ten zkázonosný nástroj,

v stehna zajel bohatýru,

obě usekl mu nohy,

přeťal mu je v nadkolení.

Kalevovec poznává, že ho konečně dostihla kovářova kletba, kterou znásobila jeho vlastní a ve strašlivých bolestech umírá. Po smrtí je přenesen k soudu před vládce bohů Taaru, který rozhodne, že hrdina musí posmrtně střežit podsvětí, aby se Sarvikovi nepodařilo dostat do světa smrtelníků. Odtamtud se Kalevovec prý jednou vrátí, aby znovu vládl Estonsku.

Je to skutečně zajímavé vyprávění. Je ovšem znát, že Kreutzwald už poskládal do mozaiky jen střípky dávných legend. Neboť více se přes nános křesťanství (srovnejte „Rohatce“ Sarvika s křesťanským Satanem) a tvrdou staletou germanizaci  nedalo. I tak je pěkné, když se českému čtenáři dostane alespoň nějaký zbytek estonské mytologie. A je věčná škoda, že tato útlá knížečka nejspíše není kompletním překladem „Kalevipoegu“, protože překladatel Miloš Lukáš asi nepřeložil celé Kreutzwaldovo dílo. Neboť v doslovu píše: „Zevrubným výkladem hodlám doprovodit chystaný ÚPLNÝ překlad tohoto díla“. No, vypadá to, že na celý „Kalevepoeg“ si český čtenář počká ještě hodně dlouho, možná se ani nedočká. Ale bohové zaplaťte panu Lukášovi, že se mu i v těch ošidných padesátých letech podařilo alespoň tohle! Takže pokud na tuto útlou knížečku narazíte v nějakém antikvariátu, neváhejte a nelitujte peněz. Stojí to za to!

 Friedrich Reinhold Kreutzwald: „Syn Kalevův“. Přeložil Miloš Lukáš., Ilustrovala Lucie Weisbergová,  Svět Sovětů, Praha 1959.

Ilustrace k článku: Neměl jsem to srdce dávat sem příšerné kresby z českého vydání. Vybral jsem tedy obrázky Michaela Welpllyho.

Advertisements
komentářů 7 leave one →
  1. Březen 13, 2012 1:41 pm

    Odkaz na tu Bakalářskou práci:

    http://is.muni.cz/th/66511/ff_b/Bakalarska_prace.txt

    • vonrammstein permalink
      Březen 13, 2012 1:45 pm

      Paráda, díky za link. Přečtu ještě dneska.

  2. Koukol permalink
    Březen 13, 2012 6:30 am

    No jo: „příběhy“. Proto Římané převálcovali pohany. Celý tento „římský“ svět, včetně Helénů, měl kromě mytologie a náboženských kultů propracovanou filosofii, magické praktiky a techniky, ze kterých vznikala i věda, politika, vojenská strategie, techniky ovládání a vládnutí…

  3. vonrammstein permalink
    Březen 13, 2012 12:22 am

    Za tohle dík. Pohledám.

  4. Březen 12, 2012 3:05 pm

    Já jsem na tuhle knížku narazil náhodou, když jsme se tu bavili o kovářích u toho článku o Völundovi. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového existuje… Narazil jsem na jednu jedinou v jednom plzen’ském internetovém antikvariátu a nelituju. Jinak na toto téma jsem nedávno našel jen jednu bakalářskou práci nějaké slečny. Je škoda, že se tím vlastně skoro nikdo nezabejvá.

  5. Rushwolf permalink
    Březen 11, 2012 5:28 pm

    Paráda, za tenhle článek dávám deset z deseti 🙂

  6. Tomas permalink
    Březen 10, 2012 6:42 pm

    Zajímavé. V antikvariátech se dají občas najít slušné špeky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: