Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 8

Březen 7, 2012

Kdybych měl sto řečí, sto jazyků a hlas železný, nedovedl bych ani vypsat všech ohavností, ani udat všech jmen mučedníků, ani vylíčit, co všechno soudcové spáchali v provinciích na nevinných a spravedlivých.“  (Firmianus Lactantius)

 „Lituji vašich velekněží a pohrdám jimi. Mezi zlými horším bídníkem je ten, který je mezi nimi první. Je mezi nespravedlivými nespravedlivější, mezi necudnými necudnější. Raději chci býti posledním v domu Páně, nežli prvním v domech hříšníků. Lituji také císařů a vladařů světských, když přistupují k obětním oltářům, a zaměňujíce úlohu vladařů za úkol kuchařů, zabíjejí obětní zvířata a rukama krvavýma řezníkům nepodobni přebírají vnitřnosti zvířat. Položil jsem oheň také proto, abych vyzkoumal moc vaší bohyně Kybelé, a ona ve zkoušce neobstála. Zapálil jsem dřevo – a aj! matka vašich bohů shořela.“  (Eusebios z Kaisareie, Život a smrt sv. Theodora)

 „Deliramentum! Illos libenter solere!“

„Bláznovství! Oni si v umírání libují!“ (Diocletianus Augustus podle Lactantia)

 Edikt Gaia Aurelia Valeria Diocletiana Augusta, (vydaný za osmého konzulátu Diocletiana Augusta a za sedmého konzulátu Maximiana Augusta v Nikomédii, sestaven Tatiem Tatianem) :

 Dlouho už vyznavači některých kultů zneužívají svobody k opětovným urážkám římského náboženství, nezastavujíce se ani před pustošením a hanobením svatyň. Z jejich škol jsou kněžstvem a biskupy šířeny pověsti rozvracející důvěru občanů k zřízení státnímu, rozdmychují vzpoury nejen mezi obyvatelstvem, ale i ve vojště. Stalo se proto příkazem péče o blaho lidstva uložiti poslušnost a bezvýhradnou oddanost všem, kdož státu slouží jakýmkoli úřadem nebo zbraní. Svoboda víry jiných národů nepřipouští, aby svá božstva veřejně nad naše povyšovali. Poslušni smyslu starých zákonů a snažíce se zlepšiti pořádek ve státě, chceme přivésti k rozumu i ty z křesťanů, jejichž pošetilost a nevázanost ani předpisů vlastních otců nedbá, kteří si zlovolně nové zákony sdělali a v rozmanité sekty se rozdělili. Nelze spoléhati na věrnost národa, ztratil-li úctu sám k sobě. Kdokoli by nadále z úředníků nebo vojáků odpíral povinnou úctu bohům a vladaři, budiž propuštěn ze služeb státu!

 Et cetera, et cetera… Edikt byl vydán 24. února 303 n. l. a vzápětí jej poslové roznesli po celé říši. Císař v něm rovněž jasně připomínal, že jeho trpělivost s křesťanskými buřiči (pro něž použil názvu malos homines = podvratné živly) již překročila svou mez, nakazoval zbourat křesťanské chrámy a odevzdat k likvidaci křesťanské písemnosti. Dále občany informoval, že edikt je namířen proti neposlušnosti a vzpouře. Všichni úředníci a vojáci se měli napříště účastnit každé veřejné slavnosti, přikáže-li jim to povinnost. Ze zákona měli nařízeno ctít bohy i císaře. Pokud tak učiní, ať je jejich víra jakákoli, nikdo jim nezkřiví jediný vlas na hlavě. Kdo však odepře, opustí neprodleně státní i vojenskou službu, aniž ho však stihne jiný trest. Urážky a pobuřování, jak Dioklecián v ediktu uváděl, nenařizuje žádná víra; k zločinům není oprávněn žádný občan, ani cizinec! Edikt vysloveně zakazoval fyzické násilí na křesťanech (občanech – otroci neměli občanská práva), pokud se výše uvedeným neprovinili a nebyli shledáni vinnými před řádným soudem. To se ale přepočítal.

Bezprostředně po vydání ediktu zavládla mezi tradicionalisty – heléniky bouřlivá radost. Na fórech a v ulicích velkých měst se objevili kněží různých božstev: od ctitelů Kybelé, přes Bakchantky, bratrstva Mithry, chorovody oslavující Atida, Apollóna, Sarápida… Všude se konaly slavnostní děkovné obřady, veřejné chvalořeči na císaře, zachovávajícího zvyky předků. Křesťané totiž v jejich pohledu narušovali tzv. pax deorum, což se dá přeložit jako harmonické vztahy mezi božstvem a člověkem. Prefektury a vikariáty imperiálních diecézí byly zasypávány blahopřáním vládě, ale také výzvami k ještě větší přísnosti vůči bezbožným rozvratníkům. Aristokracie, z větší části tradicionalistická, uznávala nutnost zachovat kontinuitu římské sebeidentifikace, tak jak ji definoval už Cicero. Byly zde mos maiorum = zvyky předků, tvořené prastarými, mnohdy i formálními, náboženskými zvyklostmi, tradicemi, zkrátka vším, co svět vnímal jako záruku společenské, kulturní a civilizační stability – ROMANITAS. Židovství a z něj vzešlé křesťanství představovalo cizorodý prvek v této zaběhnuté, na rozdíl od blízkovýchodních věrouk tolerantní soustavě. Křesťané představovali ateisty, bažící po morálním rozkladu vyvinuté a sofistikované řeckořímské kultury. I Dioklecián se shodoval s takovým názorem.

V církvi okamžitě přestaly veškeré vnitřní sváry a spory – věřící, z nichž mnozí si pamatovali pronásledování za Decia, se v úzkosti zcela svěřili do rukou biskupům. Vedoucí křesťané se buďto ukryli, anebo lid vybízeli ke klidu – edikt se přece týkal pouze státních úředníků a vojáků. Fanatičtí kazatelé spolu s mnohými teroristy ze spolku Mstitelů krve Kristovy byli hromadně zatýkáni.

Šestnáct dnů po prvním útoku křesťanských žhářů na císařský palác v Nikomédii, vypukl v křídle obývaném imperátorem a jeho dvorem nový požár. Navíc nikomédští křesťané velmi bouřlivě požadovali propuštění biskupa Anthima na svobodu, přičemž zapálili Martův chrám a dům Sarápidových kněží. Byl mezi nimi bohatý právník jménem Eulampios, který strhl ze zdi na fóru vyhlášku s císařským ediktem a začal Diokleciánovi spílat, že by měl raději bojovat proti zahraničním nepřátelům, než se chovat jako tyran k vlastním poddaným. Dav rozhněvaných heléniků, vyprovokovaný ovšem křesťanskými odpadlíky, ho vyrval liktorům (strážní) a smýkl jím do plamenů hořícího domu. Církevní martyrologie později tomuto Eulampiovi přidala fiktívní, stejnojmennou sestru a z obou dvojčat udělala prosté, nezletilé křesťany z chudé rodiny. Legenda uchovala stržení vyhlášky, za což prý oba mladí sourozenci byli odsouzeni k smrti, ale zachránili se úprkem do hor. Později je přece jen vypátrali a zatkli. Následuje obvyklá křesťanská propaganda typická pro „svaté mučedníky“: Nejprve byl krutě mučen Eulampios. Martyrologie znovu do nechutných podrobností uvádí výčet stupňů tortury (vypíchnuté oči, vaření v oleji – tím byli martyrologové přímo posedlí!), mučedník opět koná zázrak – tentokrát se díky jeho nezlomné víře rozpadá Martova (Áreova) socha v nikomédském chrámu a následně se 200 heléniků, uchvácených Eulampiovou statečností stává křesťany atd. atd. I tak se ale zpráva o upálení urozeného, bohatého křesťana rozlétla po říší rychlostí blesku. Odbojní křesťané jí živily a šířily jako doklad Diokleciánovy ukrutnosti (ačkoli císař neměl s případem nic společného).

Caesar Galerius s věrnou legií Joviánů (podle Diokleciánova příjmení Jovius) a kohortami scholariánů rázně rozdrtil nikomédskou vzpouru křesťanů. Ano, bylo několik stovek mrtvých – jak civilistů, tak vojáků. Církevní překrucovači, v čele s Eusebiem z Kaisareie, později tento zákrok dramaticky zveličili. Je to vlastně jedna z NEJVĚTŠÍCH CÍRKEVNÍCH LŽÍ ! Představte si, že Diokleciána nařkli z upálení dvaceti tisíc křesťanů přímo v nikomédské katedrále (rozbořené již 23. února !!!) a ze smrti tisíců dalších, po celé Bithýnii – krev prý tekla proudem, až zrudlo Marmarské moře. Tento pustý výmysl je nehorázně přejímán a šířen církevními historiky již od IV. století. I dnes se s ním lze setkat, zejména na křesťanských webech: http://zivotysvatych.blogspot.com/2009_02_01_archive.html

Jak se ukázalo, biskup Anthimos podněcoval ze žaláře své ovečky k odboji – císař prý je vůči křesťanům nespravedlivý! Nemá právo zavírat kostely a posuzovat víru, to smí pouze Bůh!

Dioklecián nechal Anthima a ostatní spiklence soudit (samozřejmě – bez  jakýchkoli obscéních okázalostí, jaké rádi podsouvají tendenční martyrologové) před vojenským tribunálem. Všichni byli odsouzeni k smrti: biskup, císařův tajemník Petrus, diákon Theofil, Lucianus (eunuch – někdy bývá zaměňován s presbyterem Lucianem z Antiochie, popraveným r. 312), Dorotheus, Gorgonius, a někteří další křesťanští služebníci a otroci. Exekuce proběhla setnutím hlavy (patrně i u otroků, neboť krucifikace již tehdy nebyla tolik rozšířena), ačkoli Eusebios z Kaisareie se zmiňuje, poznovu s odpornými detaily, o hrozném mučení, o vaření zaživa v oleji, trhání koňmi – to vše před zvrácenými zraky císaře a dvora apod. Caesar Galerius přesvědčil Diokleciána, aby opustil Nikomédii, kde již nebylo bezpečno. Císař sídlil od té doby přechodně buďto v Sirmiu (dn. Sremska Mitrovice, Srbsko), anebo v Miláně.

Křesťané zpočátku postupovali v souladu s ediktem. Křesťanští úředníci i vojáci (zejména na Západě) předkládali hromadně potvrzenky o vykonání předepsaných obřadů a tvářili se jako oddaní stoupenci vladařů a státu. Boháči podpláceli (jako při předchozích „pronásledováních“) komisaře, aby se helénských rituálů nemuseli účastnit, někteří otevřeně odpadli a veřejně doznávali své pochybení. Počet odpadlíků se den ode dne zvyšoval. Všechny tyto aspekty prvního ediktu církevní pisatelé zatajují, anebo je přecházejí mlčením.

Nicméně Sossianus Hierokles a s ním Porfyrios, křesťany napadaní novoplatonikové, prohlédli nebezpečí skrývající se v okaté ukázněnosti křesťanů. Spolu s Galeriem Diokleciána varovali před církevními přetvářkami.

Zatím se názory církve na edikt lišily podle mínění jednotlivých vůdců a obcí. Rozvážní a zbožní biskupové poukazovali na to, že panovník vlastně církvi skýtá dobrodiní, vyčištěním obcí od nehodných a vyšších cílů si nehledících věřících, od fanatiků, svárlivců a heretiků. Jiné ovšem Diokleciánova tvrdá vůle s níž lpěl na provedení ediktu děsila – stejně jako je znepokojovaly narůstající skupiny odpadlíků. Pamětlivi své dřívější moci u dvora, ujišťováni vlivem Heleny, Konstantina i císařovny Valérie Prisky (zrádnou trojici dal císař pečlivě hlídat, Konstantin sám se podílel, ač to později popíral, na výkonu ediktu předsedáním u soudních tribunálů), začali mnozí významní křesťané reptat. Padaly řeči o nevykonaných činech, jež slibovaly povznést církevní moc, o zbabělosti, o bázlivosti při modloslužbách. Takových hlasů stále přibývalo. Roznesly se zvěsti, že římský biskup (papež) Marcellinus osobně navštívil Diokleciána, ve snaze orodovat za křesťany, ale po soukromé rozmluvě s imperátorem šel rovnou obětovat do Diova chrámu a veřejně tak odpadl. Diákon Areios (zakladatel arianismu) za to bývalého papeže tupil v listech. Mělo být hůř.

Křesťanští vojáci, povzbuzení kázáním presbyterů a biskupů otevřeně odmítali účasti na bohoslužbách za císaře a stát. Vzpoury vypukly v Efesu, v Ankýře (Ankara), v Diokleciánově rodné Dalmácii, tradičně v Antiochii. V Caesareji Maritimě (dn. Izrael) byl při obřadu obětování spáchán atentát na správce diecéze Orient Urbana, jakýsi diákon Aidesios napadl u soudu prefekta. V Sýrii aktivizovali svou činnost potlačení Mstitelé krve Kristovy. Navíc císařští magistráti v Sýrii odhalili tajnou stezku, jíž Mstitelé z Persie pašovali zbraně.

Císař se nad opětovnou neposlušností křesťanů rozzuřil. Následoval další edikt, jímž se nařizovalo uvěznit křesťanské kněze. Martyrologové si udělali z tohoto období doslova žně, jak jinak. Známe tradiční pojetí „pronásledování“ podle Eusebiovy fantazie:

http://www.zkracovatko.cz/LEOD43

http://www.zkracovatko.cz/O2KngJ

Církev po odpadnutí Marcellina zůstala navíc téměř 5 let bez papeže. Byly zkonfiskovány křesťanské kostnice (označené za ohavnost) a katakomby v Římě, Etrurii a na Sicílii. Zatvrzelý odpor duchovních vedl vládu k vydání třetího ediktu: církevní vůdcové měli obětovat bohům a impériu, nebo zemřít. Mnozí se podvolili a byli propuštěni. Někteří však raději volili smrt.

Protože fanatické šílenství křesťanů neustávalo a impériu hrozila občanská válka, rozhodl císař vydat edikt čtvrtý: všichni křesťané měli potvrdit svou věrnost bohům, národu a státu oběťmi státnímu kultu a podobiznám císařů. Ten kdo se vzpouzel měl být uvězněn a souzen vojenským tribunálem pro vzpouru. Jediným trestem zde byla s m r t.

(pokračování příště)

Reklamy
komentářů 5 leave one →
  1. Aurelius Nordenstern permalink
    Duben 26, 2012 2:58 pm

    Sakra, teď píšu pokračování a čtu si po sobě tento díl…. a jak tam mám ten odkaz na velkomučedníka Pantaleona- křesťané se sami usvědčují z výmysů a lží! Vždyť augustus Maximian při soudu s křesťany v Nikomédii nebyl vůbec přítomen! proč? protože byl v milánu, V itálii A NE V asii! HEHEHE- přesto východní i západní církev vydává smyšlenky za pravdu! zpropadení galilejci!

  2. Rushwolf permalink
    Březen 8, 2012 5:29 pm

    Ovšem ty ilustrace jsou po technické stránce epesní… hned si du najít víc děl od autora…

    • Březen 8, 2012 7:57 pm

      Jeden obrázek už jsem si dovolil použít k černému humoru na föru Dávného Obyčeje 🙂

  3. Shaman permalink
    Březen 8, 2012 3:02 pm

    Nelze spoléhati na věrnost národa, ztratil-li úctu sám k sobě.
    – to se mi líbí

  4. Březen 7, 2012 7:52 pm

    Ten Eusebius s Kaisareie byl normální uchylák. Ale asi první velký tvůrce žánru sci-fi 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: