Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 7

Březen 2, 2012

„Zlo zraku skryté bývá nejnebezpečnější.“

(Publilius Syrus)

 V r. 288/9 císař Maximian přišel vlivem bouře a sabotáží o svou pracně budovanou flotilu s níž hodlal provést invazi do Británie ovládané usurpátorem Carausiem. Nato se tažení proti odpadlé Británii musel vzdát, neboť jej Dioklecián potřeboval na Rýně a na Dunaji. Roku 293 byl Maximianovým caesarem v rámci vládního systému tetrarchie (čtyřvládí) jmenován prétoriánský prefekt Konstantius Chlorus. Spolu s vojevůdcem Juliem Asclepiodotem byl pověřen potřením usurpátora, načež začal s vojenskými operacemi v severní Galii, kde se nečekaně vylodily tři Carausiovy legie v čele se samotným vzdorocísařem. Ještě téhož roku Konstantius Carausia rozhodně porazil v bitvě u Bononie (dn. Boulogne-sur-Mer), ovšem jednoho usurpátora ihned vystřídal nový: V průběhu boje, jen co britským jednotkám došlo, že nemají proti Římanům šanci, došlo k zavraždění Carausia jeho pokladníkem a zástupcem Allektem. Allectus z prohrané bitvy vycouval, zachránil co se dalo a stáhl se zpět za Kanál, kde vládl tvrdou rukou po následující tři léta. Konstantius poté zaútočil na porýnské Franky, kteří bojovali na Carausiově straně jako žoldnéři, část jich pobil, část usídlil v Galii jako tzv. laeti (podrobené nevolníky, z nichž impérium rekrutovalo vojáky). Roku 296 konečně přeplul La Manche a spolu s Asclepiodotem (který porazil část Allektovy armády u ostrova Wight a u Southamptonu) dosáhl v bitvě poblíž dnešního Silchesteru vítězství nad vzbouřenci. Usurpátor byl zabit v bitvě a Konstantius mohl po rychlém poslu informovat Diokleciána, že Římská říše je opět pevně sjednocena pod zákonnou mocí a vládou. Julius Asclepiodotus byl jmenován čestným konzulem a správcem Británie (ve středověkých legendách byl znám jako římský král z Cornwallu). O dva roky později Konstantiovy legie bojovaly opět na Rýně, tentokrát proti Alamanům a dosáhly drtivého vítězství, jednoho z největších v onom století, když u Vindonissy (dn. Windisch, Švýcarsko) pobily na 60 000 barbarů. Toto vítězství se krylo s Diokleciánovým, když vrchní imperátor prostřednictvím Galeria porazil perského šáha Narséta a osobně si podrobil vzbouřený Egypt, kde zdvihli odboj Lucius Domitianus, Elpidius Achilles a búkolové. Jak se zdálo, římský kolos, posílený rovněž reorganizací provinciální správy (dochovalo se na 1600 diokleciánských reskriptů a ediktů), byl uzdraven, zcelen a zocelen. Proběhla reforma měnová (zlatý aureus/antoninianus nahradil solidus, platný ještě po dvou staletích v Byzanci za Justiniána, dále postříbřený bronzový follis a bronzový radiatus), daňová (odvedené daně byly efektivně využívány pro ochranu říšských hranic), armádní (rozdělení sborů na pohraniční a záložní /mobilní/, budování hraničních pevností v porýní, podunají a na Východě /tzv. Strata Diocletiana/ http://www.zkracovatko.cz/KSMhy4 ). Hrozivou cenovou krizi, zaviněnou předchozím úpadkem měny a hyperinflací se Dioklecián pokusil vyřešit vydáním ediktu o maximálních cenách (edictum de pretiis rerum venalium), což byl na svou dobu celkem odvážný, pokrokový projekt, ale nepříliš úspěšný. Můžeme směle říci, že jenom díky Diokleciánovi a jím zavedené fungující správě státu, přežila později Východořímská říše po tisíc let.

Zdálo se, že se pomalu vrací zlatý věk – i kultura vzkvétala. Univerzity v Athénách, Alexandrii, Antiochii, Pergamu a v Římě opět prosperovaly, nemaje nouzi o studenty. Vůči všem druhům náboženství, pakliže se shodovala se státním zřízením byl Dioklecián shovívavý.

I manicheismus a křesťanství se po prvních deset, jedenáct let těšily volnosti a svobodě za předchozích císařů nemyslitelné a nebývalé. Ovšem je možné, že tehdy stály na okraji panovníkova zájmu, neboť musel vyřizovat věci důležitější: ofenzívu proti Persii a barbarům, likvidace usurpátorů apod. Na dvoře konzervativního císaře pobývalo ostatně mnoho vznešených a vzdělaných křesťanů – spousta patřila k osobním přátelům císařovny Prisky, další k oblíbencům Konstantina, syna caesara Chlora.

S manichejci, kteří pohrdli Diokleciánovou benevolencí a zahájili otevřený odboj (v Egyptě), se císař rozhodl skoncovat ještě téhož roku (302 n. l.) a přivodil kultu, který chápal jako protiřímský nástroj Persie, těžké ztráty pronásledováním. Manicheismus byl postaven mimo zákon a tam již zůstal navždy (k pozdější velké radosti křesťanů), skomíraje, dokud v Evropě v VII. století nezanikl.

Roku 283 se římským papežem (archiepiskopem) stal Gaius, podle křesťanské tradice (sic!) a církevních záznamů z akt zvaných Liber Pontificalis, pocházel z Dalmácie, buďto přímo z města Salonae (dn. Salona u Splitu), anebo z blízkého Epetia (dn. Stobreč). Údajně měl být skrze Diokleciánova strýce Lucia císařovým bratrancem – toto tvrzení ovšem známe pouze z církevních spisů, jinde se s ním nesetkáváme. Gaius byl horlivý papež – reformátor: okresy Věčného Města rozdělil mezi zkušené jáhny (diákony),  čímž chtěl posílit evangelizaci mezi tradicionalisty. Dštil oheň a síru na pohanského panovníka, až jej několikrát napomínali zejména východní biskupové. Nakonec prý byl umučen během „Velkého pronásledování“, ale zde dokonce i církevní pisatelé váhají nad tím, zda byl skutečným mučedníkem, anebo zemřel přirozenou smrtí. Někteří píší v tom smyslu, že z Říma odešel „jakoby se vypařil a už ho nikdo nikdy neviděl“, jiní zase, že zemřel r.  296 schovávaje se před pronásledovateli v Kalixtových katakombech, kde byl i pohřben. (kdo ho pronásledoval, když „Pronásledování“ bylo úředně vyhlášeno až o 6 let později??? nějaký přelud?)

Z doby jeho pontifikátu pochází smyšlená křesťanská legenda o mučedníku sv. Sebastianovi (Šebestiánovi http://www.zkracovatko.cz/mSv7LT )

Sebastian prý byl římským vojákem v armádě císaře Maximiana. Zde měl konvertovat na křesťanství spoustu vyznavačů Mithry, kteří později odmítali bojovat s barbary (obranu státu tehdejší  křesťané považovali za nesmysl). Kdoví proč, samotný Dioklecián si tohohle blouznivce dle pověsti vybral za prétoriánského prefekta. (Opět výmysl – jak víme, Diokleciánovu gardu tvořili tzv. scholariáni – ze Scholae palatinae, podle sloupořadí v nikomédském /později konstantinopolském/ paláci, pod nímž se nacházelo jejich velitelství. Fabulaci podporuje fakt, že Dioklecián na počátku vlády propustil z popudu Hierokla a Galeria všechny křesťany a manichejce z úřadů souvisejících s císařovou bezpečností.) Vybájená postava Sebastiana se činila k větší slávě církve svaté: tak například přemluvila ke konverzi Nicostrata, žalářníka pronásledovaných křesťanů, dále čtveřici císařských comiculariů (plukovních šikovatelů) Severa, Severiana, Carpofora a Viktorina, později popravené a prohlášené za svaté. Sebastian zázračně uzdravil Zoe – němou manželku císařského kancléře (Křesťanku – jak jinak?  Ovšem zatvrzelý pohan Sossianus Hierokles, Diokleciánův skutečný kancléř, by si křesťanku, narozdíl od tolerantního císaře /Prisca Augusta/  asi vážně nevzal.) Dokonce umluvil ke konverzi i Chromatia – městského prefekta v Římě (osobu, jež existuje pouze v církevních pověstech), který rezignoval na svůj post, zničil pohanský oltář na prefektuře a měl napsat sžíravý, kritický list vrchnímu imperátorovi, načež odešel kázat víru do Kampánie. Nový prefekt Fabianus udělal s rozvraceči krátký proces – všichni byli popraveni (včetně diákonů Marka a Marcellina, kteří odmítali obětovat bohům podle diokleciánského ediktu – ten však byl oficiálně vydán až 24. února 303, kdežto k „umučení“ Marka, Marcelliana a dalších došlo dle církve r. 286!) Sebastiana si nakonec vzal do prádla ďábel Dioklecián. Podle Martyrologiae a spisu Acta Sanctorum (sestaveného až jezuitou Bolandem v XVII. století!) když se císař dozvěděl, že Sebastian je křesťanem, rozkázal, aby byl svlečen, přivázán ke sloupu a vojíni do něj stříleli šípy. Stalo se tak a vojíni jej pak v bezvědomí opustili. Svatá Irena Castulla (žena mučedníka Castulla, jehož dal zlý Dioklecián pro změnu zahrabat v pískovně na Via Labicana), která jej chtěla pohřbít, zjistila že žije a ve svém domě jej ošetřila. Po uzdravení opět předstoupil před císaře, aby hájil křesťany, a žádal i na něm obrácení. Ten jej však dal v cirku zbičovat a dotlouci železnými sochory. Jeho tělo bylo vhozeno do stoky, ale křesťané je nalezli, vytáhli a pohřbili v katakombách při Via Appia. To vše roku 286/7 n. l. … bla, bla, bla… Také vám přijde, že tyto příšerné křesťanské slátaniny jsou na jedno brdo?  Snad ani nemá smysl psát, že k této propagandistické příhodě nikdy nemohlo dojít, neboť před prosincem roku 303 n. l. Dioklecián nikdy předtím nevstoupil do Říma a jak jsme se již zmínili, prvních cca 10, nebo 11 let se ke křesťanství stavěl značně shovívavě a tolerantně. Podobné legendy vznikly mnohem, mnohem později, hluboko ve IV. století a měly za úkol posmrtně pohanského císaře, na nějž s láskou vzpomínali nejen aristokraté, ale především chudina, která mu přezdívala „Císař plebejů“  navěky potupit a prezentovat jako nepřítele církve, jenž se proti ní postavil v rozhodujícím okamžiku, v němž sahala po světovládě. Měl prezentovat symbol temnoty, zpátečnictví, zlého pohanství. Tento starý plán církve na diskreditaci Diokleciána, se mohl uskutečnit až po jeho smrti r. 316. I po své abdikaci a odchodu do ústraní měl totiž starý muž, žijící nyní v Aspalathu (Split) veliký vliv na vládnoucí císaře. Ale to předbíháme děj.

Aby křesťanští konspirátoři vyprovokovali mírného císaře ke krveprolití, bylo zapotřebí činů. Nevíme, zda se příběh centuriona Marcella z roku 298 zakládá na pravdě. Jisté ovšem je, že na sklonku onoho roku, v němž císař vystoupil ostře proti manichejcům (302), došlo v bithýnské Gygopoli (dn. Turecko)  k výtržnosti extrémistického křesťanského spolku, známého jako Mstitelé krve Kristovy (měl pobočky po celém Orientu a šlo o předchůdce fanatických mnišských řádů parabolánů). Fanatičtí Mstitelé z Byzantia se pokusili zničit Héliův sloup na křižovatce nikomédské silnice. Byli zahnáni gygopolskou domobranou. Císař, pobývající tou dobou v Antiochii začal s restaurací chrámového komplexu v Dafné, odedávna zasvěceného Apollónovi. Také položil základy chrámu Kybelé. Tlupy antiochijských Mstitelů, podporované kázáním diákonů, přepadali za nocí staveniště, bořily čerstvé zdivo, pokrývaly sloupy hanebnými nápisy a dokonce vydrancovaly zlatotepecké dílny. Během císařova pobytu v Alexandrii křesťanští vojáci a úředníci odpírali účast na slavnostech pořádaných guvernérem Pompeiem na imperátorovu počest. Marně volali alexandrijský biskup Theonas a kartáginský Mensurius, oba dva umírnění představitelé církve, po zdrženlivosti. Východní obce patrně nechtěly čekat na rozhodnutí z nikomédského ústředí spiklenců a vzaly situaci do vlastních rukou: krátce před odchodem z Egypta (zřejmě přelom let 302/3) se vzbouřily jednotky v Seleukii na Tigridu, tvořené převážně křesťany a provolaly císařem soukmenovce, tribuna Eugenia (podle křesťanské tradice se tak stalo o rok později). Ten v čele asi pětisetčlenné armády vyrazil směrem na Antiochii, aby se spojil s Mstitely, ale v prvním střetu s guvernérem Sýrie byl přemožen a zabit. V Orientu zavládla situace podobná stannému právu. Tato vzpoura Diokleciána roztrpčila, ale stále za ní neviděl spiknutí křesťanů, ač mu jeho nejbližší (Hierokles, Galerius, Appius Caesonius – pověřenec senátu) každý den přinášeli nové a nové důkazy. Biskupové císaře v sáhodlouhých listech ujišťovali o své věrnosti a oddanosti vlasti, avšak jejich soukromá korespondence tomu nenasvědčovala. Byly zadrženy dopisy diákona z Melitény (dn. Malatya jihových. Turecko) slibující Eugeniově usurpaci finanční podporu, úřední vyšetřování usvědčilo četné představitele církve z účasti na usurpaci. Když císař zavítal do Antiochie, aby se účastnil osobně šetření, došlo k dalšímu incidentu. Během obětí bohům se k rituálu neznámo odkud přichomýtl diákon Romanus, který začal obřad rušit vykřikováním vzteklých nadávek pohanům a dělal prsty zlá znamení (patrně znamení kříže, jímž křesťané zaháněli a leckde dosud zahání zlé duchy, či Satana). Tehdy pohár vladařovi trpělivosti přetekl. Romanus byl zatčen a odsouzen k smrti. Trest však Dioklecián „zmírnil“ a diákonovi pouze vyrvali „bezbožný“ jazyk. Protože však Romanovo zatčení vyvolávalo po celý následující rok nepokoje ze strany antiochijské církve i Mstitelů Krve Kristovy, nechal císař vzpurného křesťana setnout. Eusebios z Kaisareie doplňuje Romanovo „mučednictví“ četnými detaily ve svém díle De martyribus Palaestinae. Byl prý mučen (tortura je s křesťanskou zvráceností popisována opravdu s pikantními podrobnostmi – ovšem žádná se samozřejmě nikdy nekonala) a nakonec potupně uškrcen.

V zimě roku 302/3 došlo k dalším výtržnostem křesťanů v Tarsu, o nichž císaře informoval Plautius, prefekt tamní legie. Guvernér Moesie císaři předložil věštbu delfského Apollóna, která panovníka vybízela k zákroku proti „rušitelům otcovského řádu.“ Sám Dioklecián položil ohledně postupu proti křesťanům dotaz Apollónově věštírně v Didymě (dn. Didim, Turecko). Odpověď zněla: „Bezbožní, jež zaplavili okrsek zemský, zamykají Foibova ústa.“

Dioklecián, jenž se mezitím vrátil do Nikomédie, se na naléhání své konzistoře ( CONSISTORIVM – imperiální rada) rozhodl přikročit k perzekucím křesťanů, jimiž započalo období nazývané církví „Velké pronásledování“. Vrchnímu císaři se zdálo být dostačujícím propuštění všech křesťanů z armády (jako nespolehlivých rozvracečů disciplíny) a ze státních úřadů. Galerius ovšem Diokleciánovi radil k větší důraznosti a zasazoval se o úplné zničení a vyhlazení křesťanství. Když biskup Anthimos kázal při mši v nikomédské katedrále proti násilí ze strany vlády (v jinotajích), podnítil tím křesťanskou revoltu přímo v Nikomédii. Konspirátoři v paláci založili požár, čímž větší část sídla padla za oběť ohni, včetně císařovy soukromé Diovy svatyně. Vyšetřování odhalilo, že žhářství mají na svědomí křesťanští dvořané a eunuši Lucianus, Dorotheus a Gorgonius. Spiknutí se účastnil i císařův tajemník Petrus, jenž měl imperátora uškrtit, oheň měl pak skrýt stopy vraždy. Šťastná náhoda zapříčinila, že se olejem nasáklé koberce vznítily dříve a zrádný úmysl křesťanům nevyšel. Pozatýkáno bylo několik desítek otroků a služebníků. Výslechy prokázaly rozvětvené spiknutí křesťanů, vedené biskupem Anthimem. Po Konstantinově matce Heleně se slehla zem, Chlorův syn se dušoval, že o ničem neví. 23. února byla se zemí srovnána nikomédská katedrála, když nechal císař předtím zkonfiskovat její nemalý majetek, věnovaný chrámům v Dafné na opravu škod napáchaných Mstitely krve Kristovy. 24. února vydal imperátor edikt vztahující se na celé území říše, jímž se nakazovala likvidace všech křesťanských písemností a  modliteben. „Velké pronásledování“ začalo.

(pokračování příště)

Advertisements
komentářů 32 leave one →
  1. Aurelius Nordenstern permalink
    Březen 4, 2012 1:54 pm

    Tady jsem našel propagandistický galilejský nesmysl:
    http://immaculata.minorite.cz/?m=14&idc=t-52
    jsou to příšerné a nehorázné lži!
    malý úryvek z Libania (pohanský rétor ze IV. století) o křesťanech:Situace se postupně zhoršovala. Na konci 4. století n. l. křesťanští kněží nebo-li „černorouší“ jak je nazýval Libanios, šli dále než jim povoloval tehdejší zákon. Ačkoli císař Theodosius v době Libaniova života nepřikázal uzavírat pohanské chrámy, tito „černorouší“ je napadali a ničili. „…běhají k chrámům s klacky, kameny i kusy železa, někteří i bez těchto prostředků používají jen rukou a nohou. Pak už je jim vše vydáno napospas a oni strhávají střechy, rozbíjejí zdi, rvou dolů sochy, vytrhují oltáře, a (pohanští) kněží přitom musí být pěkně zticha nebo zemřít. Po stržení jednoho chrámu běží k druhému a třetímu a v rozporu se zákonem sklízejí jedno vítězství za druhým,“ napsal Libanios.

    Křesťané se podíleli na ekonomickém oslabování státu, když napadali pod rouškou zbožnosti pohanské vesnice. Jako nepřátelské vojsko se vrhali na chrámy a po zuřivém běsnění shromažďovali zbytky z budov a vzájemně se předháněli, kdo zničil více. Kvůli ničení pohanských chrámů postupně pustly vesnice vybudované v jejich blízkosti, protože pro pohany byly chrámy centrem vesnického života: „Do nich (myšleno chrámy) rolníci vkládají své naděje, ať už se týkají mužů, žen, dětí, dobytka, oseté půdy, či té, na níž vzrostla úroda.“ Po křesťanských nájezdech byly zničeny záměry i naděje rolníků. Domnívali se totiž, že jakákoli námaha bez bohů, kteří jejich námahu řídí, je marná. Kvůli těmto příčinám rolníci chudli a zároveň bylo ohroženo odvádění daní.

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Březen 4, 2012 1:55 pm

      Při těchto nájezdech křesťané tvrdili, že bojují proti pohanským svatyním. Tyto pohnutky však kryly skutečný důvod jejich řádění. „…jejich válka je jen prostředkem k tomu, aby se jedni dostali k věcem uloženým ve svatyních, druzí, aby uchvacovali majetek ubožáků, jejich úrodu i dobytek.“ Některým nestačilo ani to a vyvlastňovali půdu pohanů. Tvrdili totiž, že jejich půda je posvátná, protože na ní byl v minulosti zabit nějaký mučedník nebo se na ní něco pro křesťany významného událo. Pod touto lživou záminkou bylo zabaveno mnoho půdy. Takovým to způsobem bohatli ti, kteří o sobě prohlašovali, že ctí svého boha posty. Pokud si majitel půdy stěžoval u místních úřadů byl vyhnán, zatímco její uchvatitel pochválen.

      Když „strážci pořádku“, jak se tyto hordy nazývaly, uslyšeli, že je na venkově něco, co by mohli uloupit, obvinili majitele, že koná oběti a vrhli se na kořist jako stádo kobylek. Křesťané tyto nájezdy omlouvali tím, že „trestají jen ty, kteří porušují zákon zakazující oběti.“ Pokud to byla pravda, proč provinilce nepřivedli k soudu a vzali „spravedlnost“ do svých rukou? Většina obětí křesťanského řádění nebyla nikdy obviněna před úřady. Proč? Protože nebylo důkazů, že by porušovali zákon.

      Libanios obviňoval křesťany z pokrytectví, protože kázali o lásce, ale jejich skutky hovořily o nenávisti. „Jen jejich násilí, opilství, ziskuchtivost a neschopnost ovládání je příčinou zničení tolika svatyň v tolika vsích.“ Ti, kteří by chtěli být známí tím, že pomáhají chudým a sirotkům, právě tyto chudé i sirotky tvořili.

      Díky křesťanskému běsnění zmizelo navždy mnoho krásných památek, o kterých dnes můžeme jen číst. Například v Beroii stála kdysi Asklépiova socha od známého sochaře Feidia a „její krása byla tak vynikající, že i lidé, kteří ji mohli denně vídat, přece po té podívané vždy zase toužili,“ napsal Libanios. Srdce křesťanů však tato socha nepohnula, rozbili ji na kousky.

      Církev až do dnešní doby nese odpovědnost za své skutky a dennodenně platí za své jednání. Co lze soudit o náboženské společnosti, jejíž základy jsou postaveny na netoleranci a násilí?

      • Koukol permalink
        Březen 4, 2012 2:21 pm

        Když se „nám“ podařilo, aby černoprdelníci poslouchali nás, nikoli my je, musíme tenhle vzorec chování dále bránit. Je lidské věřit bludům, realita „nepříjemná“, ale ať si je nechají pro své „ovečky“, JE TO JEJICH ROZHODNUTÍ!

  2. Koukol permalink
    Březen 4, 2012 1:39 pm

    Máš zase a opět recht. 🙂 …samozřejmě až na drobné vyjímky…!! ;-)) Jakože gnostici by si samostatný článek taky zasloužili…

  3. Koukol permalink
    Březen 4, 2012 12:46 pm

    Mysličovi: Ale teď vážně: Podle Genese stvořili Zemi (a Nebe) Elohim, tzn. Bohové! Kam se asi poděli, když výsledek díla si uzurpoval YHVH? A tahle totalitní mentalita policejního státu se táhne celou „Biblí“! ;-(

    • Shaman permalink
      Březen 4, 2012 1:33 pm

      No, a křesťané to vysvětlují tak, že je to předzvěst sv. trojice 😀

  4. Koukol permalink
    Březen 4, 2012 11:35 am

    Islámisté byli rovnéž první, kdo vymyslel takové podpásovky jako je „Svatá válka“. Boj za „demokracii“ mě příjde jako podobný blud, jen sdílený jinými lidmi. Nic takového ve skutečnosti neexistuje: je to jen boj zájmových skupin….. ;-|

    • Wolos permalink
      Březen 4, 2012 11:59 am

      Přesně tak. Tento systém ovšem umožňuje, založit si vlastní zájmovou skupinu a předvést svoje umění a sílu naplno 😉
      Je to jistá stránka sociálního darwinismu, a je jen na nás, jak se jí zhostíme.

      • Březen 4, 2012 12:12 pm

        Jo, a všechno to začalo tím, že si Homojžíš povídal s ohnivým keřem…. 🙂

      • Koukol permalink
        Březen 4, 2012 12:29 pm

        Co bys čekal od národa, které musel ten stejnej, tj. Mojžíš upozorňovat, aby nešukali zvířátka. :-/

  5. Shaman permalink
    Březen 4, 2012 10:41 am

    Dřív jsem velice odsuzoval útoky na Irák a vůbec arabské země, ale má-li se v Evropě opakovat monoteizace(tentokrát pod „patronátem“ alaha) a s ní spojené masakry bílých, tak ať raději pochcípají teď, na vlastním území. I když rozbití jejich zemí by islamizaci nezastavilo, vždyť ranní křesťané taky neměli za sebou silný stát, ani strategické suroviny, či zbraně hromadného ničení (čím nechci říct, že Irák je měl). Jejich zbraní bylo zneužití povahy a mentality pohanů.

    • Wolos permalink
      Březen 4, 2012 12:01 pm

      To není chyba muslimů, ale těch, co je sem pouští. Člověk jde VŽDY cestou nejmenšího odporu.
      Stačí se podívat na nějakém sídlišti, jak jsou vyšlapány cestičky mezi pravoúhlými chodníky. Dokud tam nebude plot (větší odpor), žádná cedule nepomůže.

  6. Shaman permalink
    Březen 4, 2012 9:00 am

    Hm, mě spíš zaráží při těchto článcích fakt, jak je to vše podobné současnosti. Akorát místo křesťanů se nám tady cpou, resp. jsou cpáni, muslimové. Dopadnopu naši potomci tak, jak dopadli naši předkové?

    • Koukol permalink
      Březen 4, 2012 9:36 am

      Problém s Islámem je, že nerespektuje rozdělení církve od státu. Korán jsem četl, a ačkoliv tam vůči věřícím je projevená jistá benevolence, nevěřící to mají spočítaný.

      • Wolos permalink
        Březen 4, 2012 12:02 pm

        s výjimkou křesťanů a židů, ti jsou dhimmí, lid pod ochranou, pokud uznají nadvládu islámu

      • Koukol permalink
        Březen 4, 2012 3:07 pm

        A to je právě pokrytectví islámu, říkat jedno a dělat druhé. Ne, děkujeme odejděte! Středověké retardy tady nepotřebujeme…

    • Wolos permalink
      Březen 4, 2012 12:25 pm

      Shamane, pokud si všimneš, muslimové jsou hlavně v západní části Evropy. Všude tam, kde hostitelská země měla co do činění s kolonialismem v jejich zemích, případně ziskem levné pracovní síly (po II. sv. válce to byli Turci – gastabeiteři, kdo pomáhali z Německa udělat opět ekonomického obra, s kupní silou domácností v součtu druhou největší na světě, hned po amerických židech). Tudíž je to jejich problém. Něco za něco.
      Na historicky slovanských územích střední a východní Evropy taková situace není (jih je díky předchozí osmanské okupaci něco jiného). Padne-li eurozóna, případně pokud se bude krize prohlubovat, budou naše vlády přehodnocovat své postoje k EU a je možné, že by mohlo dojít na realizaci projektu Mezimoří, o kterém jedna ze zpráv Wikileaks tvrdí (materiál Stratforu), že se jej vlády pokusily prosadit přítomností amerických základen (existuje skrytá válka EU a USA). Z toho ovšem sešlo, a tak se hledají nové varianty řešení palčivých problémů současnosti. Je to o hledání střední cesty – nebýt poskokem Bruselu, Berlína ani Moskvy, a zároveň si proti nim nezvat yankeeskou armádu (lidové hnutí to vzhledem k světovému americkému intervencionismu silně odmítá). K tomu minimalizovat růst islámu na svém území v co největší míře.
      Úkol je na nás pohanech – nabídnout životní styl, který bude táhnout lidi více, než nějaká pouštní nauka. Mnoho lidí hledá odpovědi na své životní otázky, mnoho lidí hledá vhodnější životní styl. A když není alternativa, pak vidíme mladé Češky na přednášce v brněnské mešitě… To není chyba islámu, ale naše.
      Propracovaná nauka (ucelený a smysluplný životní styl, zasazený do kontextu s bohy, předky, přírodou i civilizací), a kupní síla (schopnost postavit svatyni, hospodářský statek, strojírenskou dílnu, pohanskou školu…). To je úkol.

  7. Březen 3, 2012 11:38 pm

    A nebo měla Marie víc rozumu, než starej Josef 🙂

    • Koukol permalink
      Březen 4, 2012 1:29 am

      Ženy ve Starém i Novém Zákoně na mě působí jako oběti náboženského systému, asi nejvíc Rút, která snad kromě práce nic jinýho neznala. Nechápu naprosto ženy, kterým se křesťanství „líbí“…. :-/

  8. Shaman permalink
    Březen 3, 2012 8:42 pm

    Třeba byl z rodu Davidova ten duch 🙂

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Březen 4, 2012 8:37 am

      Ono to je možná úplně jinak. Gnostická symbolika: Duch sv. = čistá, neposkvrněná mysl
      Kristus = nikoli „Pomazaný mesiáš“ ale osvícená bytost (buddha)
      vše se odehrává pouze na úrovni vědomí- celý NZ je podobenství… z nějž vykrystalizoval nesmysl- nepochopené učení = náboženství

      • Wolos permalink
        Březen 4, 2012 11:55 am

        Souhlas.

        Tím ale nepřipouštím historicitu Ježíše, kterou mám za vymyšlenou.

      • Koukol permalink
        Březen 4, 2012 1:36 pm

        Máš zase a opět recht. 🙂 …samozřejmě až na drobné vyjímky…!! ;-)) Jakože gnotici by si samostatný článek taky zasloužili…

  9. Wolos permalink
    Březen 3, 2012 8:17 pm

    No a pokud se spustila s duchem, nemohl být Ježíš z rodu Davidova, z kterého byl Josef. 🙂

  10. Březen 3, 2012 5:41 pm

    No, on musel být Josef nejspíš padlý na hlavu, když Marii uvěřil, že je těhotná s Duchem svatým 🙂

    • Koukol permalink
      Březen 4, 2012 1:30 pm

      Asi byl tak natvrdlý jako Ježíšův žák, Petr. 😀

  11. Koukol permalink
    Březen 3, 2012 12:20 pm

    Dotaz: A co, v rámci kritiky křesťanství, připomenout to, že „neposkrvněné početí panny Marie“ je ukradený mýtus od Isis a Úsirovi? 🙂

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Březen 3, 2012 1:12 pm

      S tímto dogmatem se koketovalo již na Nikájském koncilu,o němž se podrobně ještě rozepíšu. Později se naprosto změnilo- již se netýkalo toho, zda Marie otěhotněla jako panna, či porodila jako panna, jak jsou zajedno všechny galilejské sekty…. modifikovalo se v dogma o neposkvrněném početí- tj.,že Marie přišla na svět jako jediná osoba bez hříchu- tomu – věří pouze ta největší galilejská katolická sekta… v bibli o tomto nesmyslu není jediná zmíňka.. toto dogma oficiálně, ex cathedra, vyhlásila jeho neomylná výsost Pyjus IX. r. 1854

      • Koukol permalink
        Březen 3, 2012 1:32 pm

        Dík za info. Jen jsem to zmínil, protože v jedné verzi je Isis oplodněna „větrem“, tj. bohyní Maat. Odtud není daleko k historkám o andělích a tak… 🙂

  12. Březen 2, 2012 9:56 pm

    Jo, Dioklecián, ten měl všech pět pohromadě….

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Březen 4, 2012 8:35 am

      Podle mě jeden z nejlepších panovníků vůbec- už jen když zvážíme, že dobrovolně (jako neomezený vládce!) abdikoval!!!

      • Koukol permalink
        Březen 4, 2012 1:27 pm

        Jestli nebyl stejně tak splachovací jako „filosof na římském trůnu“: Aurelius Augustus. 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: