Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 6

Únor 25, 2012

Politika. Války. Desetiletí bojů o přežití. Stále dokola. A na jejich konci impozantní obnovení Římského impéria a jeho proměna z principátu, v němž je císař pouhým prvním občanem na dominát, kde se panovník stává DOMINVS ET DEVS – pánem a bohem, po perském a makedonském vzoru. V těchto bouřlivých letech se srazilo Diokleciánem zázračně resuscitované impérium s novou a dravou vírou. Vlastně ani ne tak s vírou, jako s její církví! S církví falešnou, nesmírně bažící po moci a poctách, ovládající nejbližší okolí císaře – „pohana“, ustavičně v zákulisí kující pikle a své vize o světovládě promítající do silného, nevypočitatelného mladíka, syna fanatické křesťanky. Jak došlo k tomuto zlomovému střetu?

V čerevenci 285 n. l. císař Dioklecián, jenž přijal příjmení Jovius (nejvyšší řím. Bůh Iuppiter, řec. Zeus), jmenoval v Milánu svým spolucísařem na Západě caesara (podřízeného císaře, nástupce), Marka Aurelia Valeria Maximiana – starého spolubojovníka z Probovy armády. Maximian přijal příjmení Herculius, aby zdůraznil, že zatímco Dioklecián je jako Otec Jovius hlavou říšské administrativy a zahraničněpolitických záležitostí, on je symbolem císařských vojsk, síly legií, jakousi Diokleciánovou prodlouženou paží. Ačkoli oba vladaři vystupovali navenek jako rovnocenní partneři, caesar Maximian, vojácký a prchlivý člověk, téměř ve všem poslouchal staršího, vzdělanějšího a filozofičtěji zaměřeného augusta Diokleciána. Zatímco Dioklecián se s velkou vervou vrhl do správy východních provincií, Maximian s početným armádním kontingentem odpochodoval do Galie, zlikvidovat venkovskou rebélii tzv. Bagaudů. Bagaudi nebyli jenom bandité. Patřili k nim také prostí venkované, sedláci, nespokojení s tvrdou daňovou a sociální politikou impéria a s benevolencí vlády ke zkorumpované městské vrstvě tzv. kuriálů. Je jisté, že mezi nimi bylo i mnoho křesťanů, obzvláště potulných kazatelů, jichž se tehdy i na Západě vyrojilo více než dost. Sedlácké bouře propukaly již dříve, ale s železnou pravidelností je krotili buďto galští císařové (Postumus, Tetricus, později Aurelián) anebo, během germánských vpádů, načas ustávaly.

Dioklecián měl na Východě plné ruce práce. Předně: za své sídelní město si vyvolil staroslavnou bithýnskou metropoli Nikomédii u Marmarského moře. Město musel dát zcela přebudovat, neboť se nacházelo v troskách, jak je zanechal nájezd Skýthů v polovině století. Při výstavbě nového fóra a císařského paláce se Diokleciánovi stavitelé ostře střetli s místními křesťany, vedenými městským prefektem Anikétem, jeho synovcem Fótiem a biskupem Anthimem, kvůli jistým pozemkům patřícím k místní křesťanské bazilice. Pře se dostala až před císaře. Bylo zjištěno, že Anikétos  je prototypem úplatkáře a korupčníka. Pozemkové knihy vykazovaly čachry křesťanských kuriálů s půdou na územích zabraných tradičních svatyní, záznamy kurie je usvědčovaly z prodeje obilí za přemrštěné ceny atd. Anikétos a s ním další zkorumpovaní představitelé byli zbaveni úřadů a zatčeni, přičemž jejich stoupenci a bratři ve víře ztropili jakési výtržnosti před palácem.

Novým prefektem města a správcem Nikomédie byl ustanoven věrný helénik a Diokleciánův spolupracovník Sossianus Hierokles, který nepokoje okamžitě potlačil (dle Eunapia ze Sard / Historika hypomnémata/, Olympiodora /Hypomnémata/ a Dexippa).

Anikétos s Fótiem byli popraveni jako usvědčení zločinci, přesto je později církev prohlásila za svaté a překroutila jejich odsouzení, jež posunula o několik let dopředu, do doby „Velkého Pronásledování“. Měli prý zemřít jako mučedníci: rozzuřený Dioklecián je dal mučit několik dní za sebou, lámat v kole, stahovat z kůže atd. jenom aby prý přijali víru v „pohanské“ bohy. Oba ubohé křesťany předhodili dravé zvěři v amfiteátru, lvi se jich však ani nedotkli. Když jim měl kat srazit hlavu „záhadně omdlel“. Pak je vrhli do kotle rozžhaveného cínu – a opět se jim nic nestalo! Svatý Fótios, když byl předveden před zlostí šílícího císaře (Eusebios měl opravdu nekonečnou fantazii) pozdravil zmučeného sv. Anikéta, zatímco Diokleciánovi řekl: „Vaši bohové nejsou nic!“ Panovník nechal postavit velikou pec (zřejmě se u něj později inspirovali Himmler s Eichmanem, stejně jako se martyrolog inspiroval knihou Daniel) a rozhodl se v ní oba mučedníky zaživa upálit. Anikétos s Fótiem podstoupili smrt s úsměvem, s výkřiky „Halelujá!“ a mnoho nikomédských bratří, volajících „Jsme křesťané!“ prý do té pece dobrovolně skočilo, císaři na vztek, a pro sebe, aby si vydobyli slávu mučednictví! Srdce Anikéta a Fótia neshořela, dokonce i jejich vlasy zůstaly celé atd. atd.

Tento smyšlený příběh svědčí o rafinovanosti církve. Již jsme popisovali, jak ze zavražděné pohanky Hypatie vytvořila mučednici Kateřinu. Brainwashing funguje nejlépe dáme-li  stádu ochutnat tak hrůzné legendy, obsahující navíc morální poselství skrze nehynoucí oddanost k Ježíši… a církvi. Co na tom, že jde o vyložené sci-fi, které se nikdy nestalo a že údajní mučedníci byli vlastně zkorumpovaní římští úředníci – i když křesťané?

Avšak zpět k faktům. Biskup Anthimos byl panovníkem do budoucna velmi výrazně napomenut, samozřejmě nedostatečně, jak uvidíme.

Dioklecián zatlačil sarmatské barbary zpět do ztracené Dácie za Dunaj, potlačil povstání, které vypuklo v Kilikii a Kappadokii, když hodlal přesunout část obyvatelstva z Asie do Evropy, aby zalidnil zpustošenou Thrákii. Nato uzavřel velkolepý mír s šáhem Bahrámem II., který se vzdal perských nároků na Arménii, kde byl konečně s plnou platností uznán prořímský Tiridátes II. Tak oficiálně, ve skutečnosti zdánlivě, skončil mezi oběma mocnostmi válečný stav z doby tažení císaře Cara a Dioklecián mohl v klidu reorganizovat mezopotámské provincie, jež dobře opevnil před možnými budoucími útoky ze strany Sassánovců. Zatímco na Východě se Dioklecián mohl pochlubit dílčími úspěchy, Maximianovo tažení zdaleka tak úspěšné nebylo. Vzpouru bagaudů sice krvavě potlačil, ovšem vzpouru vyvolanou proti sobě samému už nikoli. Usurpátorem se stal jistý Musaeus Carausius, velitel tzv. Litu Saxonicum, trirém římského loďstva Classis Britannica, střežících evropské pobřeží dnešního kanálu La Manche před germánskými piráty. Carausius býval Maximianovým legátem ve válce s bagaudy, ale protože šlo rovněž o zkušeného námořního kapitána, jmenoval jej Maximian „Admirálem Britského moře a Oceánu“ a vyslal ho vyčistit vody mezi Galií a Británií od pirátů. Carausius dobyl skvělého vítězství, pak však zpronevěřil kořist dobytou na lupičích a ve strachu před Maximianem podplatil svěřené vojáky, kteří ho provolali císařem – augustem. Vzápětí před maximianovskými legiemi uprchl do Británie, kde nadále vládl jako samostatný panovník. 1. dubna 286 se augustem prohlásil i Maximian, jehož volbu Dioklecián, ve snaze předejít občanské válce a rozervání impéria rád potvrdil a nadále starému příteli a spolubojovníkovi projevoval přízeň. Protože se Carausius v Británii proti případnému útoku z Evropy dobře připravil vycvičením nových legií i pomocných jednotek, netroufl si zatím Maximian k přímé konfrontaci. Namísto toho se věnoval tažení na Rýně a hubil dotírající Franky. Teprve r. 288 začal s výstavbou invazní flotily a se sbíráním vojska. Mezitím z Východu přitáhl s dalšími jednotkami Dioklecián a oba císařové se vrhli do mohutné ofenzívy proti germánským Alamanům, Frankům a Sasům. Šlo o vyhlazovací válku. Germáni se stáhli hluboko od břehů Rýna a Dunaje do vnitrozemí a nezaútočili po celou následující generaci. I jejich pozdější útoky byly pouze sporadické, k velkým, devastujícím nájezdům barbarů došlo až za šedesát let – tehdy se zde proslavil císař Julián.

Rok 291 strávili císařové v Milánu (Mediolanum), jež se pomalu stávalo dalším hlavním městem říše. Zde přijali delegaci římského senátu, vedenou vynikajícími osobnostmi jakými byli konzulové  Iunius Tiberianus (helénský básník) a stejnojmenný potomek historika Cassia Diona. V delegaci nechyběli ani filozof Porfyrios, dějepisci Sammonicus (jehož Dioklecián ustanovil svým knihovníkem v Nikomédii) a Lampridius, rétor a diplomat Sicorius Probus (známý z jednání s Peršany), prétoriánský prefekt Julius Asclepiodotus, nebo právník Tatius Tatianus, tvůrce nového dvorského obřadu pro období dominátu. Zde Dioklecián nastínil svým nejbližším poradcům (a Maximianovi) systém tetrarchie, který hodlal zavést: Dva augustové, dva jim podřízení caesarové. Edikt o rozdělení říše byl vyhlášen 1. března 293. ( http://www.zkracovatko.cz/cI6sPX )

Maximianovým caesarem se stal Flavius Konstantius Chlorus (Konstantinův otec) v Miláně, a Gaius Valerius Galerius caesarem Diokleciánovým v Sirmiu. Maximian měl spravovat Západ, zatímco Chlorus, doprovázený Asclepiodotem, se měl vydat do Británie proti usurpátoru Carausiovi. Konstantius Chlorus již o rok dříve zapudil svou souložnici – křesťanku Helenu (tehdy asi třicetiletou), aby pojal za manželku Maximianovu dceru Theodoru. Ač se církev snaží lidem namluvit, že Chlorus byl křesťanem, neexistují žádné důkazy a prameny o tom, že by tuto víru vyznával, či že by kdykoli přijal křest. Naopak, byl horlivým vyznavačem kultu SOL INVICTVS, Herkula, jemuž prý přinášel bezpočet obětí (v návaznost na náboženskou ideologii tetrarchie) a Marta s Mithrou – bohů armády. Křesťané ovšem později rozšířili smyšlenku, že Chlorův dvůr v Yorku (Eburacum) tvořili pouze křesťané v čele se samotným římským biskupem Marcellinem (sic!).

Caesar Galerius, zanícený tradicionalista a helénik pojal za manželku Diokleciánovu dceru Valérii, jež po matce zdědila krásu i víru, po otci soucit s chudými a utiskovanými.

Aby si Dioklecián pojistil Konstantia s Maximianem, nechal odvést jejich syny Konstantina a Maxentia na nikomédský dvůr. Oba se seznámili se známými helénskými i křesťanskými mysliteli a osobnostmi, Konstantin studoval u řečníka a spisovatele Firmiana (Lactantia), jehož mu Dioklecián přiřkl jako vychovatele a patřil k prominentům císařského dvora. Mladík se vzdělával ve filozofii a rétorice (k nimž, jak se sám přiznal příliš netíhl), dostalo se mu skvělého vojenského výcviku (což si pro změnu velice oblíbil). Jako tribun prvního řádu (tribunus ordinis primi) vedl r. 296 jednotky na Dunaj proti Sarmatům a sloužil v taženích proti Peršanům pod Diokleciánem a Galeriem. K jeho oblíbencům patřil jak nikomédský biskup Žid Anthimos, doporučovaný mu matkou jako vzor moudrého učitele, tak císařův křesťanský komorník Lucianus a centurioni scholariánů  (Scholae palatinae – císařská garda) Nikón, Lucius, Milo a Servius, rovněž křesťané. Spolu s Helenou, která u dvora příliš nepobývala (dávala přednost životu na venkově, nedaleko Sirmia) představovalo toto seskupení jádro křesťanské konspirace a skutečný zárodek pozdějšího vzestupu církve. Na setkáních spiklenců se otevřeně hovořilo o Konstantinově budoucnosti jako císaře, přednášela se v tom smyslu proroctví, pro něž křesťané neváhaly platit si pohanské věštírny, navazovala se spojenectví s církevními obcemi na Západě a v Antiochii a konečně – připravovala se diskreditace Diokleciána a tetrarchie tak, aby od nich odpadla armáda. První otázka zní, nakolik byl do věci zasvěcen Konstantin? V žádném případě totiž neprojevoval ani náznak vzpoury vůči Diokleciánovi, a přestože s křesťany sympatizoval, jak mu bylo odmalička matkou vštěpováno, aby činil, během „Velkého Pronásledování“ se pronásledovaných v nejmenším nezastal, ba sám aktivně podporoval  císařský proticírkevní edikt. Nad jeho obojakým chováním se však není třeba příliš podivovat, neboť byl prakticky Diokleciánovým rukojmím a v žádném případě si nechtěl vrchního augusta znepřátelit, zejména když skrze něj tak vynikl. Druhou otázkou je podíl císařovny Valérie Prisky na konspiraci. Byla to totiž ona, kdo do blízkosti císaře křesťanské dvořany uvedl. Z nejasných starověkých zpráv vyplývá, že Dioklecián Prisku těsně před vypuknutím „Velkého Pronásledování“ z nějakého důvodu poslal od nikomédského dvora pryč. Po první vlně perzekucí se císařovna do Nikomédie vrátila, ovšem byla nucena obětovat spolu se svými lidmi bohům a všichni museli přísahat věrnost státu.

Roku 293 svrhl neschopného Bahráma III. a moci v Persii se ujal nový šáh Narsé. Shromáždil velikou armádu a r. 295 vyhlásil válku Římanům. Nejprve napadl a obsadil Tiridatovu Arménii, potom své voje stočil na jih do římské Mezopotámie. U města Carrhae, kde kdysi Parthové rozdrtili Marka Licinia Crassa, Narsé uštědřil porážku zbrklému caesaru Galeriovi. Galerius se rychle stáhl zpět do Antiochie, kde na sebe vzal veškerou vinu za nevydařené tažení a míli kráčel pěšky, oděn v purpuru na znamení pokory za Diokleciánovým vozem. Roku 298 na Východ přišly posily z podunají a z Galie. Narsé se po bitvě u Carrhae stáhl zpět do Persie a nechal se oslavovat jako vítěz nad Římany. O to více jej překvapilo, když Galerius rozprášil jeho západní armády, pronikl za Tigris a poplenil kraje poblíž Ninive. Ještě více šáha vyděsilo, když se římský caesar zmocnil perské královské pokladnice, harému (včetně Narsétových manželek a šáhových dětí), dobytých arménských území a nakonec samotného hlavního města Ktésifónu. Potom už šáhovy nezbylo, než žádat Diokleciána o mír, neboť Galerius mu odmítl vydat ženy i děti a prozatím se z Persie nehodlal stáhnout. Následujícího roku vyslal císař k šáhovy diplomata Sikoria Proba, aby Peršanovy tlumočil římské mírové podmínky: Arménie měla být ponechána v římské sféře vlivu, stejně tak Ibérie. Šáh souhlasil. Dále byla k impériu připojena obchodní metropole Nisibis a Peršané ztratili pět satrapií mezi Tigridem a Arménií. Území mezi Eufratem a Tigidem s pevností Amidou Římané okupovali po dalších cca 60 let. Porážka Persie znamenala relativní období míru na Východě po příští dvě generace!

Souběžně s válkou v Persii probíhal i Diokleciánův boj proti egyptským usurpátorům Domitianovi (Lucius Domitius Domitianus) a Achillovi (Elpidius Aurelius Achilles), podporovaných búkoly a manichejci, jejichž vliv rostl a sílil. Domitian zemřel na sklonku r. 297, Achilles zahynul během obléhání Alexandrie císařskými legiemi. Není jisté kvůli čemu povstání vypuklo, zřejmě kvůli vyššímu zdanění kuriálů. Je ovšem prokázané, že křesťané, vedení umírněným biskupem Theonou se jej tentokrát neúčastnili – spíše vyčkávali, jak se situace vyvine. Alexandrii císař ztrestal odebráním práva ražby mincí, a celkově provinciální administrativu zreformoval. Úlevu poskytl zejména střední třídě, daňové zatížení naopak postihlo bohaté kuriály a latifundisty. Také dával obnovovat staré egyptské a helénské chrámy. Při odchodu z provincie vděční Egypťané zavedli na Diokleciánovu počest nový kalendář a současnou éru nazvali diokleciánskou.

Roku 299 Dioklecián s Galeriem oslavili triumf v Antiochii. Jeho součástí bylo i obětování bohům a haruspicina (DISCIPLINA ETRUSCA – věštění z vnitřností obětovaných zvířat http://www.zkracovatko.cz/Eu1vdZ ). Většina znamení ovšem v rozporu se skutečností byla hrozivá, některá nešla vůbec přečíst. Posvátné pouto panovníka s božstvem se přetrhlo. Haruspikové a velekněží posléze vespolek odsoudili přítomnost křesťanů z císařského dvora. Díky bezbožníkům nebylo možné dokončit věštění. Císařové proto nařídili všem dvořanům, aby vykonali očistné oběti – víme, že se jich zúčastnili bez odmluvy všichni. Přítomnost vrchního císaře nepřipustila podobný exces, k němuž mělo (dle církevní Martyrologiae Romanum ovšem) dojít minulý rok v Mauretánii, kde ve městě Tingis jistý centurio Marcellus pošpinil oběť konanou na oslavě  narozenin císaře Maximiana a veřejně dezertoval z armády, za což byl sťat ( K této události se váže humorná historka: Marcellus byl vsazen nejprve od velitele Fortunata do klády, který jej poté, co mu odsouzenec sdělil, že mu víra v Krista nedovolí obětovat pohanským modlám, ani oslavovat pohana na trůnu, odeslal k císařskému soudci Agricollanovi. Ten se pak dezertéra zeptal rovnou, zda se nezbláznil. „Kdo se bojí boha, ten neblázní!,“ odpověděl Marcellus, hrdý na svou dezerci. I když ho vedli na popravu, vybízel odvážně ostatní vojáky, aby zběhli z armády. Soudní zapisovatel Cassianus se prý odmítl účastnit procesu a proto byl popraven rovněž. Oba křesťané se stali svatými mučedníky.)

Roku 301/2 při návštěvě Egypta Dioklecián zavedl v miliónové Alexandrii podobný systém rozdělování obilí jako v Římě. Došlo zde ke konfrontaci s manichejci, k níž se schylovalo již od Domitianova a Achillova povstání. Nutno podotknout, že manicheismus představoval učení ucelené a „hotové“, na rozdíl od křesťanství, jež se neustále vyvíjelo. Přesto na něj křesťané hleděli podobně jako na montanismus, tedy jako na křesťanskou herezi. Centrem egyptských manichejců se stal starobylý Vaset, neboli Théby. Manicheismus je syntéza buddhismu, křesťanství, zahathuštrismu, védanty a gnosticismu. Je výrazně dualistický a klade důraz na spásu prostřednictvím vlastního úsilí, nikoli na základě milosti jakékoli vyšší instance.

(více zde: http://www.zkracovatko.cz/d6986Z )

Protože manichejci zdvihli proti císařským výnosům odboj, nařídil Dioklecián s hnutím na Východě  rázně skoncovat. Nejprve byli upáleni vůdci manichejců, tzv. Vyvolení spolu se svými písmy. Císař v nich viděl (není jisté zda oprávněně) nástroj sassánovské Persie, neboť kult pocházel z Íránu. Na jaře 302 je vydán reskript jímž se nařizuje níže postavené členy kultu, tzv. Posluchače, popravit, nebo deportovat do kamenolomů. Zároveň byl všechen majetek manichejců zabaven a rozdělen dílem do císařského aeraria, dílem tradicionalistickým chrámům. Mnohé kultovní budovy přejímali i křesťané, jejichž biskupové se o kořist tak nenadále nabytou (= korupcí státních úřadů) neváhali porvat s heléniky, někdy dokonce i mezi sebou.

Proč Dioklecián zasáhl proti manichejcům tak brutálně?

1.)    šlo o náboženství cizí, importované na římské území z tradičně nepřátelské Persie

2.)    způsoby a exotičnost kultu rozrušovaly římské mravy

3.)    císař představoval esenci konzervatismu a vycítil nepřátelství manichejců vůči tradicionalistům

Ovšem tatáž nelibost, jíž Dioklecián pociťoval vůči náboženství Máního, měla co nevidět postihnout náboženství daleko starší, rozvinutější, mnohde již „zdomácnělé“. Křesťané totiž nejenom, že nepřestali kout pikle proti vladaři a státnímu zřízení, ale otevřeně se pokusili usurpovat moc v říši. Tak nadešel největší boj rozumu, tradice, kultury a civilizace s mamonářstvím a šílenstvím.

Advertisements
komentářů 5 leave one →
  1. Tyrfing permalink
    Leden 15, 2013 4:49 pm

    Tak zrovna katoliky nebo jinou odnoz bych z predelavani deseti prikazani fakt neobvinoval. Staci si vzpomenout, ze jiz kniha Exodus sama obsahuje dve podstatne odlisne verze. 🙂

  2. ivan permalink
    Leden 12, 2013 11:26 am

    Pletete koše s baňama, protiřečíte si v mnohém. Pletete si víru s nábožnstvím a mícháte různá náboženství jako guláš a dokonce nevíte, že slovo katolická je v překladu ….všeobecná.

    • Shaman permalink
      Leden 13, 2013 11:29 am

      Ivane my víme, že katolická (ale i soborná) znamená všeobecná. Pokud sis všiml, v této zemi se ale zvyklo slovem katolík označovat římského katolíka. Stejně tak když se řekne katolický, myslí se tím římsko-katolický. To je vývoj jazyka. Podobně je to třeba se slovem „askéta“, „asketický“. Dnes už taky znamená něco jiného, než znamenalo v antice. Stejně tak je to třeba s naším původním slovem „otrok“, které kdysi i u nás znamenalo – dítě.

      Není to jenom tady a dnes. V arabském světě třeba už ve 13-14. století někteří myslitelé upozorňovali své spoluobčany na to, že jejich chápaní některých slov v Koránu, neodpovídá původnímu významu slova. Třeba šlo o slovo „učitel“.

      Když ale tak lpíš na původních významech, třeba by sis měl říkat raději Jochánán, či „hospodin je milostivý“ 🙂

      • ivan permalink
        Leden 15, 2013 12:27 pm

        Tím gulášem je myšleno třeba také Zjevení 22/18-21 a Vy si tam přidáváte co se vám zlíbí , bez obav z trestu! Originál je jen jen jeden a to vždy. V tom je také ta pravost původního Kristova učení. Existuje tedy původní ortodoxní „víra“ kristovců od roku cca 30 n.l. , ale k ní si kde kdo, včetně papeže, přidává kde co. Nehledě na desatero ani na uvedená závěrečná přikázání Bible. A co se týká pozdějších našich kořenů, je možno začít od Mikulčic a Cyrila a Metoděje. Na Velehradě se scházejí různí katolíci a ti římští neví, že stojí pod velkým křížem víry ne své, ale původní, pravoslavné, vlastně následně cyrilo-metodějské. Tu nám pak Němec (jménem Němec), „vyhubil“. A o ztrátě Ducha Svatého se jim ani nesní. Ivan

      • ivan permalink
        Leden 15, 2013 3:25 pm

        Katolické znamená i řeckou i pravoslavnou .!! To zn všechny a pokud chci rozlišit zda má či nemá Ducha sv. je to ještě potřebnější určit a hlavne si uvědomit. Zda si jen hraji na zbožného a nebo pracuji celou svou silou …..vůlí….na theosis.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: