Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 4

Únor 13, 2012

aureliusDnes to nebude ani tolik o falešných dějinách církve, jako píše o nástupu nové epochy ve světových dějinách, o římském dominátu. Abychom pochopili onu převratnou éru, v níž nechybělo málo a  lidé by dnes ctili Mithru, Hélia a jiná tradiční božstva namísto Ukřižovaného, trojjediné modly a zlatachtivého Vatikánu, vrátíme se ještě k převzetí moci v Římském impériu Diokleciánem a nastíníme si, alespoň prozatím (ještě se k tomuto tématu  vrátíme) duchovní a morální profil této velkolepé postavy, křesťanskými historiky zatracované a popisované jako samotný ďábel.

Roku 283 n.l. římské legie překračují pod vedením císaře Marka Aurelia Cara Eufrat a vpadají do Perské říše Sassánovců, která se po smrti šáha Šápúra I. ocitla  v hluboké vnitřní krizi. Nový šáh Báhrám II. Šápúrův vnuk čelil jak vzpouře svého bratra Hormizdy, tak nájezdům divokých Saků, které si Hormizd povolal na pomoc. Během občanské války tak skutečnou vládu v Persii řídil Kartír (rovněž z rodu Sassánovců), móbad (magupati = pán mágů, nejvyšší velekněz)  zarathuštrovské církve. Kartírův vliv na Bahráma byl zřejmý díky několika pronásledováním jinověrců, která šáh nařídil: perzekuce se dotýkaly zejména manichejců, členů nové sekty, založené perským mystikem Máním, popraveným již za předchozí vlády stejnojmenného Bahrámova otce – opět z popudu mágů. Dále postihly i kvetoucí enklávy perských křesťanů, většinou římského původu, jejichž předkové byli deportováni do Persie Šápúrem, a buddhistické misie v nejvýchodnějších satrapiích říše. Tohoto stavu využili Římané, kteří poprvé od Valeriánovy porážky u Edessy v r. 260 přešli do přímé ofenzívy. Peršané zmítaní vzájemnými rozpory nebyli schopni čelit drtivému římskému postupu, který Carus završil dobytím dvou sídelních perských měst: Seleukie na Tigridu a Ktésifónu. Poté však, prý během strašlivé letní bouře zabil vítězného císaře Cara blesk. Armáda v tom viděla znamení bohů, kteří si nepřejí obsazení Persie Římem a legie se začaly ukázněně stahovat z obsazené Mezopotámie. Císaři se volbou armády, potvrzenou vzápětí i senátem, stali Carovi synové Carinus, vládnoucí na Západě a Numerianus, na jehož bedrech spočinulo bezpečné vyvedení armády z Persie zpět na římské území a následná vyjednávání s pokořeným šáhem Báhrámem. Na přelomu let 283/284 armáda dosáhla Sýrie. Numerianus, sídlící načas v Emese, uspořádal poměry ve východních provinciích, načež se s vybranými legiemi vydal k Bosporu. Krátce po opuštění Emesy se ve vojsku roznesly zvěsti o Numerianově náhlé nemoci. Nechal je kolovat prétoriánský prefekt Arrius Aper, který tvrdil, že panovník trpí očním katarem. Císař cestoval v uzavřených nosítkách a nikoho nepřijímal. Sotva armáda dosáhla provincie Bithýnie, začala dávat najevo nespokojenost. „Ukažte nám císaře!,“ volali skleslí, nervózní vojáci. Stranu nespokojenců, tvořenou legáty, tribuny i prostými vojíny, vedl Numerianův protectores domestici , dalmatský legát a velitel jízdní stráže Gaius Aurelius Valerius Diokles, spolubojovník vynikajícího císaře Proba, na nějž hned po Aureliánovi vojáci nejraději vzpomínali. Když se vydali, navzdory Aprovu zákazu, k císařovým nosítkám, udeřil je do nosu zápach rozkládajícího se těla. Jakmile odhalili závěs, objevili na lůžku mrtvého Numeriana.

(Numerianova busta:   http://farm7.staticflickr.com/6032/6253026692_ca9e7c58bf_z.jpg )

 Císař byl zavražděn! Aper se svými přívrženci mlčky stál opodál. Bylo jasné, kdo má ve zločinu prsty. Situace vyžadovala utajení císařovi smrti. Přinejmenším do doby, než vojsko dorazilo v listopadu do Nikomédie. Zde Aper vydal zprávu, že císař podlehl nemoci. Následovala bouřlivá porada velitelů vojska. Ukázalo se, že i mrtvého Cara možná nezabil blesk, nýbrž zrádná ocel a také nešťastný císař Probus, Diokleův přítel, že byl před dvěma lety u Sirmia ubit k smrti z Aprova popudu. Navzdory Aprovým námitkám, se povolaní důstojníci rozhodli prohlásit císařem právě Dioklea, známého jako skvělý organizátor, taktik a koneckonců také voják. Diokles kromě tradičního řeckořímského pantheonu, uctíval především Mithru – boha armády, jenž splýval s kultem SOL INVICTVS tak jak jej zavedl veliký válečník Aurelián. Nejvyššího stupně zasvěcení dosáhl Diokles právě v oněch vypjatých dnech ve svatyni Slunce v Chalkedónu, kde mu požehnal Mithrův velekněz Barsanes. Zde Diokles přijal jméno Diocletianus – Dioklecián. Byl to jeho osud: NABARSE, NAMA CUNCTIS, NAMA SEBESIO.  http://www.sacred-texts.com/cla/mom/mom08.htm

Popišme si slavnostní volbu Diokleciána z 20. listopadu 284 ukázkou z románu Císař chudých od A. Trýba:

 Nechybělo mnoho do hodiny polední, když Diokles na rovině před Chalkedónem přicházel v prostém šatu vyslechnouti volbu vojska. Vyvýšené místo pod sloupem Diovým pokryli purpurovou látkou a zkropili je obětní vodou. Všechno mužstvo stálo kolem rozvinutých korouhví, opakujíc ustavičně sborem: „Hlava vládne, ne nohy! Tvého ducha jsme volili, ne tělo! Valeria Diokletiana, imperatora augusta, nechť bohové zachovají!“ Na oltáři započali kněží obřad, a vonný dým kadidla kroužil k modrému nebi. V kruhu prefektů legií, jsa obrácen zády k táboru, smočil císař prsty v medu, potřel jím rty a oslovil božstvo: „Svatý bůh, otec všeho; svatý bůh, jenž chce býti poznán a je poznáván od svých. Svatý jsi ty, jenž jsi slovem utvářel jsoucno, svatý jsi ty, jehož všeliké stvoření stalo se obrazem, svatý jsi ty, jemuž příroda nedala podobu – silnější než všeliká moc, větší nade vše, co vyniká, svatý jsi ty, stojící nad každou chválou.“ Vroucnost modlitby zesilovala hlas: „Přijmi svaté oběti myšlenek z duše a srdce k tobě se vzpínajících, nevyslovitelný, nepopsatelný, mlčením oslovovaný. Prosím, ať nepochybím v poznání lidské podstaty, přivol, posilni mne a naplň takovou milostí, abych osvítil ty svého rodu, kteří jsou v nevědomosti – své bratry, tvé syny. Věřím, nevzdávám se svědectví.“ Při těch slovech pokynul a když se vůdcové rozestoupili, přikročil k vojsku. Pohleděl do zářícího Slunce a zvolal: „Do života i světla odcházím, blahoslavený Otče; tvůj člověk ve svatosti chce tě následovati, neboť jsi mu odevzdal veškerou moc!“ Napjaté ticho hlubokého vzrušení se vznášelo nad tisíci mužstva; vrchní kněz pokryl ramena císařova šarlatovým pláštěm a on pokračoval: „Z rukou bohů přijímám tuto moc nad vámi i světem k dobru všech lidí a povznesení vlasti. Slunce je mi svědkem, že se ani mysl, ani srdce mé neposkvrnily ohavnou vraždou Numerianovou! Nechť poznání radosti ode mne odstoupí, nechť mne v prachu zahubí ten, jenž pravdou jsa, pravdou je veleben!“ Hrotem taseného meče dotkl se posvátného plamene. Pak přistoupil k blízko stojícímu Aprovi a s vážným klidem obřadníka, obětujícího býka nebo kozla, proklál mu hruď. Hlava umírajícího udeřila tupě o stupeň oltáře. Velitelé obklopili císaře a vojsko vzkřiklo, opakujíc nadšeně pozdravy novému panovníkovi. Když se všichni v poctách a blahopřání vystřídali, řekl Dioklecián Maximianovi: „Konečně jsem naplnil osud, zabiv obludného kance.“

Jak znělo proroctví galské kněžky a senonského druida? A jak se řekne kanec latinsky? Aper!

Tak se stal Dioklecián římským císařem. Na Západě ovšem vládl Numerianův bratr, neoblíbený Carinus. (Carinus: http://media.web.britannica.com/eb-media/45/44045-004-518D6022.jpg )

Carinus si údajně vedl v Římě velmi zpustle, ovšem jako vojevůdce byl úspěšnější. Porazil jak usurpátora Juliana v Pannonii, tak barbarské Kvády útočící přes dunajský limes. Přesto si znepřátelil svůj důstojnický sbor, jednak tím, že sváděl manželky svých generálů, jednak neustálými hádkami s vrchním velitelem Aristobúlem. Popudil proti sobě i římský lid spolu se senátem a také státní kněze i představitele dalších kultů, včetně křesťanské církve, když drancoval kultovní poklady, aby zaplatil legie, s nimiž hodlal zaútočit na Diokleciána.

Na přelomu let 284/5 Diokleciánovy legie vtáhly uspořádaně na Balkán. Od Carina mezitím odpadl dalmatský prokonzul Konstantius Chlorus (otec Konstantina), který se přidal k Diokleciánovi, s nímž se znal ještě ze služby v císařské gardě. Na konci května se obě armády srazily v bitvě na řece Margus (dn. Morava, Srbsko) v Moesii. Carinovy legie čítaly nějakých 150 tisíc vojáků, ovšem jen nepatrná část byla zocelena bojem na hranicích, většinu představovali tehdy již nevalní italští odvedenci. Oproti tomu vrhl Dioklecián do pole cca 50 – 70 tisíc mužů, tvrdých legionářů hlavně ilyrského původu, válčících již před bojem s Peršany na Dunaji i na Rýně. Jakmile propukla bitva naplno, Carinův generalissimus Aristobúlos zhodnotil šance na vítězství jako mizivé a následoval příkladu Konstantia Chlora. Jeho nový pán se mu za to odměnil tím, že jej ponechal ve funkci prétoriánského prefekta a dal jej zvolit konzulem pro následující období. Tehdy se legie Maximianovy, Liciniovy a Tiridatovy (Diokleciánovi vojevůdci) začaly objímat s italskými legiemi, boj ustal a nad řekou se neslo odevšad: „Zdráv buď Diokletianus, imperátor!“ Carinus obklíčený v táboře, se v hlavním stanu do krve pohádal se zbytkem svého štábu, zasypal jej urážkami a vyspílal velitelům zbabělců. To už nemohl vydržet tribun Hartomund, který mu proklál hrdlo. Dioklecián se tak stal jediným císařem Římské říše. O tom co  následovalo a co znamenala vláda tohoto církví nejvíce očerněného velikána pro křesťany, si povíme příště.

(pokračování příště)

Reklamy
One Comment leave one →
  1. Koukol permalink
    Únor 15, 2012 8:30 am

    Mmj mám dojem, že křesťanství je stejný podvrh jako „náboženství“ holokaustu. Taky se o tom nesmí diskutovat… :-/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: