Skip to content

Völund Kovář

Únor 11, 2012
tags:

Z mlžného Severu k nám promlouvají mnohé staré (a poučné) příběhy. Nejsou to jen hrdinské ságy o bojovnících a králích. Některé jsou i o „obyčejnějších“ lidech. Třeba kovářích. V Eddě si můžeme přečíst „Píseň o Völundovi“ a není to zrovna lecjaké vyprávění. Je velmi poučné.

Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků.  V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král  Nídud:

“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“

Nídud si na Völunda  počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě  dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:

“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“

Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:

“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“

Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase  se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:

“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.

Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.

Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“

Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:

“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“

Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:

“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“

Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:

“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.“

Völund ovšem neuletěl  hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova  syna. Král tedy přísahal a informace  které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:

“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.

Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.

Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.“

Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:

“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“

Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:

„Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl

a neveselý dole
Nídud zůstal.“

Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní  slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas  (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!

V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy  Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch

Reklamy
komentářů 33 leave one →
  1. Únor 20, 2012 2:46 pm

    Tak jsem přečetl toho „Syna Kalevova“…. Je to hodně zajímavé, ugrofinská mytologie tu ještě nebyla, tak se pokusím to zpracovat. Píše se tam i o kovářství a o tom, jak dokáže hodně dobrý kovář do meče vložit kletby.

    • Koukol permalink
      Únor 20, 2012 4:03 pm

      Tak doufám, Mysliči, že tvůj článek bude obsahovat i praktický manuál! :-)) Cíle by se našly….

  2. Únor 16, 2012 8:15 pm

    Jo, je to vono, jen to soudruzi „upravili“….

  3. Únor 16, 2012 3:46 pm

    Tak dneska mi ten „Syn Kalevův“ přišel. Je to celkem útlá knížečka s příšernýma ilustracema jakési Lucie Weisbergové. Ale je vidět, že ji nikdy nikdo nečetl 🙂 . Co jsem začal číst, tak tam vystupuje nějaký nebeský princ Hvězdon‘ 🙂

    • Koukol permalink
      Únor 16, 2012 4:25 pm

      A seš si jistej, že je to ta knížka, co sis obědnal? 🙂

      • Koukol permalink
        Únor 16, 2012 5:56 pm

        Pardon: „objednal“ tam mělo být… ;-(

  4. Únor 15, 2012 1:47 pm

    Ha 🙂 🙂 Podařilo se mi toho „Syna Kalevova“ vypátrat v jednom netovém antikvariátu. Měli jen jednu knihu, tak mi snad co nevidět přijde, tož potom poreferuju…

    • Koukol permalink
      Únor 15, 2012 2:59 pm

      Tož potom poreferuj! 🙂

    • vonrammstein permalink
      Únor 16, 2012 12:20 am

      Gratuluju!. Já ještě nehledal, takže se taky těším na report.

  5. Únor 14, 2012 8:27 pm

    H:

    Jo, na tuhle pálku jsem už narazil…. Ale to je strašně moc!

    Tu knihu „Kalevův syn“ napsal Estonec Friedrich Reinold Kreutzwald a přeložil to do češtiny nějaký M.Lukáš. Vyšlo to u nás v roce 1959 v nakladatelství Svět sovětů… To se divim, že zrovna Estonský národní epos soudruzi vydali…

    • vonrammstein permalink
      Únor 14, 2012 4:40 pm

      Aha. Takže se omlouvám za předchozí dezinformace, mám to vydání, co je tam první, s gryfem na obálce. Odeon 1980, ilustrace Fiala Václav. No jo, už jsem ji neměl v rukou tak 15 let.

  6. Únor 14, 2012 2:02 pm

    Já Kalevalu bohůmžel nemám. Když vyšla naposled, tak jsem ji prošvihl… A v žádném antikvariátu jsem ji zatím nenašel. Jinak prý ještě existuje nějaký estonský epos o Kalevově synu, který je neméně brutální…

    • vonrammstein permalink
      Únor 14, 2012 3:13 pm

      Já mám vydání z nějakých šedesátých let, Holečkův překlad (pochopitelně, nikdo jinej to nepřeložil). Někdy na konci devadesátých vyšlo nádherný vydání, černá vazba, stříbrný protlačený písmo na obálce…Tak to nemám. Stálo to skoro litr a to jsem si v tý době nemohl dovolit. Dotisk, pokud vím, nevyšel.
      K tý mojí knize mám jedinou výhradu, a to jsou ilustrace. Zapomněl jsem jméno toho výtvarníka, ale ilustroval třeba taky Prsten Nibelungů nebo Píseň o Rolandovi. Jiránek? Jirásek? Už nevím a nezjistím, mám v knihovách bordel. Prostě to vypadá jako ilustrace k ruským pohádkám, takovej ten naivistickej styl. Nesedí to k obsahu.
      Estonskou verzi neznám, zkusím se po tom podívat. Bohu žel jsem ztratil kontakt na člověka, co mě touhle tématikou zásoboval. V antikvariátu ji pravděpodobně nenajdeš. Člověk, kterej si tohle koupí, ví přesně, co dělá. Leda by bankrotoval a potřeboval každou stovku.

    • vonrammstein permalink
      Únor 14, 2012 4:06 pm

      http://www.zbozi.cz/?typ=nabidky&q=kalevala

      Ale jenom v angličtině, v češtině jsem ji nenašel.

  7. Únor 14, 2012 8:00 am

    To video bylo inspirované práve finskou Kalevalou a hudba je finská Hedningarna, což nejsou žádní hospodští Kabáti. Jsou hudební umělci na které bych šel a jsou hudební umělci na které bych nikdy nešel. Víte?

    • vonrammstein permalink
      Únor 14, 2012 12:17 pm

      Nezlobte se, ale ono to bylo opravdu to první co mě napadlo, když to kluci rozbalili 🙂

    • vonrammstein permalink
      Únor 14, 2012 4:51 pm

      Z jakýho fimu je to video sestřihaný? Neomylně v něm cítím ruský pařáty, ale to nemusí být chyba. Rád bych to zkouknul celý.

  8. Únor 13, 2012 11:49 pm

    • vonrammstein permalink
      Únor 13, 2012 11:59 pm

      Jojo, Kabáti jsou fakt výtečný, navzdory všem kamenům 😀 Ještě bych prosil Ruslana a Ludmilu, díky!

  9. Wolos permalink
    Únor 13, 2012 10:29 pm

    H: Napiš Vavrouškovi 🙂

    Hlutwig:
    V Íránu je zas národní hrdina kovář Kaveh Āhangar, od něhož se odvozuje legendární královská standarta sásánovských šáhů – Derafsh Kāviān – která v podstatě zobrazuje kolo roku, hlídané na světových stranách (také i ročních obdobích) božstvy jménem Tašter, Satevis, Venant a Haftorang (Haptorang).
    http://en.wikipedia.org/wiki/Royal_stars

    Myslič:

    z Eliadovy knihy „Kováři a alchymisté“ jsem odvodil cyklus alá kámen-nůžky-papír:

    Kovář ková duše šamanů, může je tedy zahubit (vložením duše do ohně).
    Kováře zpravidla zabíjí nějaký bojovník.
    Bojovníka zas může hravě zabít šaman a kruh se tak uzavírá.

    • vonrammstein permalink
      Únor 13, 2012 11:28 pm

      Slušně se tomu věnuje taky Kalevala. Tuším, že Väinemeinen byl kovář. Možná to jméno píšu blbě, je to už hodně dlouho.

  10. vonrammstein permalink
    Únor 13, 2012 9:52 pm

    Pěkné. Edda je luxusní čtení, akorát je třeba ji nechápat úplně doslovně. Ve světle předchozích příspěvků si ještě dovolím dodat, že neuvěřitelný horrory páchal třeba Erben. Silnějším náturám vřele doporučuju sbírku „Básně do Kytice nezařazené“, jmenovitě třeba „Smolný var“. Akorát nevím, jestli je k sehnání. Mám vydání z třicátých let a všechno nasvědčuje tomu, že bylo poslední.

  11. Únor 13, 2012 2:15 pm

    Už mám delší dobu rozdělaný článek o kovářské magii,ale nějak to furt nemůžu dodělat… Víte, ta „magie kovu“…. Každý, kdo s kovy pracuje asi ví, co tím myslím. Přetvářet kus kovu v nějaký výrobek, to je prostě něco užásného 🙂

    • Koukol permalink
      Únor 13, 2012 2:54 pm

      Což mi, Mysliči, připomíná, že na blízké téma kdysi vyšla od českého hermetika Kabeláka knížka. Pokud si dobře pamatuju týkalo se to právě metalugie, ale poněkud v alchymickém kabátě.

  12. Hlutwig permalink
    Únor 12, 2012 11:37 pm

    Zajímavé je spojení dávných kovářů s uměním, básněmi a zpěvem. Sanskrtské „kavi“ neboli básník, poeta, se v Indii používalo pro autory starověkých hymnů. Má etymologicky souviset s naším „kovat“ či litevským „kóviau“.

  13. Únor 12, 2012 7:47 pm

    Podle některých informací měl i hromovládce v Pobaltí (snad kromě sekery) kladivo zvané Milna. Potom bych dal rovnítko mezi slovy Mjollnir = Milna a českým slovem mlat. To srovnání s mlatem by ale chtělo ověřit 🙂

    V Británii je megalitická hrobka ze 4. tisíciletí před n. l., která byla v lidovém vyprávění přetvořena v bájnou kovárnu Wölunda (Waylanda):
    http://en.wikipedia.org/wiki/Wayland%27s_Smithy

    A zde máte na skříňce vlevo část příběhu o Wölundovi:

    Jinak tento příběh lze dohledat i v knize Soumrak a prsten, Ivana Vízdalová. Zde se objevuje pod jménem Wieland.

  14. Koukol permalink
    Únor 11, 2012 3:10 pm

    „Asi asi usoudil, že život s valkýrou je dost problematický…“ ;-)))

  15. Únor 11, 2012 2:54 pm

    V hrůzných vyprávěních si nelibovali pouze Árijci. Četli jste třeba Trnovou dívku od Jáchyma Topola? Jsou to legendy indiánů, ovšem napsané bez příkras tak, jak si je opravdu indiáni vyprávěli. Dvěma slovy se dá obsah těch příběhů shrnout jako horor a porno. Ale ony i například pohádky, které sesbírala Němcová, nebo Grimmové jsou pěkně drastické. Princezna ze mlejna to rozhodně nebyla, naši předkové se rádi báli.

  16. Tomas permalink
    Únor 11, 2012 11:48 am

    Pěkně sepsáno Mysliči,těším se na tvůj další článek :-). Aurelius:o Tolkienovi je všeobecně známo že čerpal ze severské a germánské mytologie.

  17. Aurelius Nordenstern permalink
    Únor 11, 2012 10:00 am

    odkud pak Mistr Tolkien čerpal materiál k Sauronovi Annatarovi Pánu Darů a učiteli eregionských kovářů?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: