Skip to content

Křesťanství – falešná historie falešného náboženství – 3

Únor 7, 2012

Císař Aurelián se projevil jako velice schopný panovník. Porazil Zenóbii i jejího syna Vabalatha a Palmýrské království opět připojil k Římské říši. Je jisté, že nechal popravit jejího rádce Longina; Pavla ze Sammosaty prý poslal do vyhnanství, kde zemřel – krátce předtím císař údajně podlehl naléhání Pavlovi nepřátelských biskupů (órigeniků – stoupenců teologa Órigéna, odpůrců Pavlem propagovaného adopcionismu – vedl je Dionýsios z Alexandrie a papež Felix) a veškerý majetek Pavlových stoupenců (modlitebny, kostely ad.) přiřkl římské církvi. Toto církevní podání netřeba brát vážněji, neboť jestliže se Aurelián o Pavla vůbec zajímal, pak rozhodně pro jeho zrádné styky s palmýrským dvorem a velezrádné kontakty se šáhem Šápúrem. Pavel měl být také učitelem slavného presbytera Areia, zakladatele arianismu, jednoho z největších nepřátel pozdějšího nikájského katolicismu.

Zenóbia byla i se synem vedena v Aureliánově triumfálním průvodu Římem a poté odeslána do doživotního vězení na venkov. Nato se Aurelián obrátil proti Galskému císařství, kde po Postumově smrti vládl jistý Tetricus. Vzdorocísař v hrůze před neporazitelnými Aureliánovými legiemi, se císaři sám vzdal, čímž separátní galská říše padla a impérium bylo opět sjednoceno (pod jeho moc se nevrátila pouze Dácie a tzv. Agri Decumates mezi Rýnem a Dunají).

Aurelián razil heslo jedna říše, jeden císař, jeden bůh, proto, inspirován Plotínovým novoplatonismem rozhodl, aby veškeré obyvatelstvo impéria uctívalo jediného boha, ve všech jeho podobách, přičemž jeho nejvyšším projevem mělo být Slunce: tak se na několik desetiletí stalo suverénním kultem Římské říše sluneční božstvo SOL INVICTVS http://www.zkracovatko.cz/aUVwKO , v představách namnoze splývající se syrským Elagabalem (jak jej v Římě uvedl Heliogabalus), Héliem, Diem, ale hlavně s Mithrou. Roku 274 zasvětil císař slunečnímu božstvu v Římě nádherný chrám (z palmýrské kořisti). Zasvěcovacích rituálů se měli zúčastnit představitelé všech státních kultů, nebo i kultů státem tolerovaných – tedy i křesťané. Papež Felix I. odmítl, stejně jako většina římského kléru. Nevíme jak zareagoval císař, ale církev (dle svazků Liber Pontificialis) uvádí, že Felix byl popraven, zemřel  mučednickou smrtí a byl pohřben v bazilice na Via Aurelia. Ovšem římský Kalendář svatých z následujícího století tvrdí pravý opak: totiž, že Felix zemřel stářím, přirozenou smrtí a pohřben byl v Kalixtových katakombách. Zdá se, že křesťané zaměnili papeže Felika se stejnojmenným lotrem, biskupem ze sevroafrické Thibiucy, popraveným za Diokleciána za přechovávání protistátních letáků (církev vytvořila legendu, v níž tento Felix chránil Nový Zákon – nevydal jej ke spálení a místo toho nechal upálit sám sebe). Známý je i příběh sv. Agapeta, popraveného v Praeneste za to, že pobuřoval veřejnost proklínáním nového slunečního kultu. Většina historiků, i těch antických, se shoduje na tom, že Aurelián připravoval rozsáhlé, celoříšské pronásledování křesťanů, neboť jejich urážky státního kultu nehodlal tento přísný a tvrdý voják snášet, stejně jako dezertéry a křesťanské blouznění o konci světa: potřeboval pevné impérium, aby mohl podniknout ofenzívu proti Persii, která se po smrti šáha Šápúra ocitla ve vnitřní krizi. Roku 275 se Aurelián v čele velikého vojska vypravil do  Thrákie, odkud chtěl vyrazit,  přes maloasijské provincie do útoku proti Sassánovcům. Aurelián byl velice přísným císařem a neúprosně potíral korupci v zóně civilní i armádní. Jeho tajemníkem měl být jistý Erós, podle pozdně antického historika Eunapia ze Sard tajný křesťan, žák samotného Areia (tvrdí to ovšem pouze Eunapios, jiný pohanský historik Zosimos o Erótově víře nic neuvádí). Ať už to bylo jakkoli, Erós byl usvědčen z braní úplatků a aby předešel trestu, spikl se s několika prétoriánskými důstojníky a s notariem Mucaporem proti císaři. Toho poté spiklenci v září 275 zavraždili na místě zvaném Caenophrurium v Thrákii. Následovalo několikaměsíční bezvládí. Aureliánovu smrt oslavovali jednak opoziční senátoři, jednak křesťané. Za krátké vlády císaře Tacita, jenž pak nastoupil na trůn a poté za jeho bratra Floriana církev výrazně posílila, neboť císařové se věnovali potírání Germánů (Frankové, Alamani) na římském limitu. Následovala občanská válka mezi Florianem a vůdcem východních legií, vynikajícím generálem a taktikem Markem Aureliem Probem. Probus vyšel ze střetnutí vítězně a stal se římským císařem. I během vlády následujících panovníků Cara, Carina a Numeriana měla církev pokoj. Bujely hereze, biskupové se hádali o vliv a o prebendy a výmýšleli se… mučedníci.

Roku 284 se císařem stal Gaius Aurelius Valerius Diokles ( http://www.zkracovatko.cz/SjOfb2 ), magister militum císaře Proba a protector domestici (náčelník osobní stráže) císaře Numeriana.

Valerius Diokles pocházel ze Salon v Dalmácii (poblíž dn. Splitu); jeho otcem byl jistý Gaius, propuštěnec a písař senátora Antonina Anulina, tajemníka císařů Valeriána a Galiena. Zachovaly se legendy o tom, že měl sestru, jež se stala kněžkou bohyně Artemis v jejím starobylém chrámu mezi městy Epetiem a Salonami. Tuto kněžku měl zavraždit jistý Domnius, původem patricijský synek salonského rejdaře, později dalmatský biskup! Další legendy zase praví, kterak Diokleovi za válek s Germány, prorokovala galská věštkyně císařský trůn, pokud zabije zrádného kance (o čemž se ještě zmíníme). Podobnou věštbu Diokles vyslechl i od druida z kmene Senonů.

Jako mnoho vojáků, i Diokles uctíval, kromě Dia a Dionýsa hlavně Mithru, neboť Mithrův kult byl po staletí náboženstvím císařské armády. Po bitvě u Argentorate (dn. Štrasburk), v níž zabil germánského krále Logana, byl  císařem Probem povýšen do hodnosti legáta legie. Nadále pak stoupal po cursu honorum (žebříčku cti) až dosáhl hodnosti magister militum. Za manželku pojal krásnou Valerii Prisku, vlažnou, nicméně o to více ctižádostivou křesťanku. A zde začíná cesta křesťanství a církve, kdysi bezvýznamného kultu a bezvýznamné, heretické sekty odštěpené od židovství, ke světovládě. Tady hledejme počátek pozdější Konstantinovy konverze, Theodosiovských kodexů, nikájského šílenství, Vatikánu, katolicismu i Inkvizice. Největším paradoxem na tom je, že nevědomky, ba proti své vůli, tento obrovský skok umožnil její největší nepřítel – Valerius Diokles, budoucí císař Dioklecián.

(pokračování příště)

Advertisements
komentáře 2 leave one →
  1. Koukol permalink
    Únor 7, 2012 8:09 pm

    Třeba ho jen špatně pochopili. Třeba chtěl napodobit svého „Mistra“: že zbourá chrám a do 3 dnů postaví nový. Pouze to má jeden háček, už to potom nebude Artemidin chrám, ale Jehovova synáčka! :-/

  2. Myslič permalink
    Únor 7, 2012 7:50 pm

    Ach ti misionáři….. Když v roce 53 n.l. Žid Šavel alias Pulus přišel obracet na svou víru občany Efezu a chtěl zbourat jeden ze Sedmi divů světa – Artemidin chrám, ti se mu vysmáli a hnali ho z města za pokřiku : „Velká je Artemis Efezských!“ 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: