Skip to content

Křesťanství- falešná historie falešného náboženství – 2

Únor 3, 2012

Jsme v roce 275 n.l. Posledních 5 let bylo ve znamení velikých válečných výprav císaře Aureliána, nazývaného současníky RESTITVTOR ORBIS – Obnovitel světa (http://www.zkracovatko.cz/NBo3YC).

Římské impérium se bezmála rozpadlo pod útoky Germánů a Peršanů a co víc: Galie, Hispánie a Británie se v 50tých letech III. století odtrhly a vytvořily tzv. Galské císařství, zatímco Sýrie, Egypt a velká část Malé Asie se staly kořistí palmýrské vládkyně Zenóbie, vdovy po římském veliteli jízdy Septimiu Odainathovi (http://www.zkracovatko.cz/wvtU7A).

Této královně mimo jiné sloužil antiochijský biskup Paulus (dále Pavel), původně Žid z mezopotamské Sammosaty, výtečník jemuž v tehdejším světě nebylo rovno. Než se r. 260 stal v Antiochii vůdcem křesťanů, měl prý studovat sofistiku v různých centrech vzdělanosti Orientu. Kolem roku 265 se rozešel s tradičním, současným církevním výkladem Krista a začal rozšiřovat tzv. dynamický monarchianismus, nazývaný též adopcionismus, založený na sklonku minulého století Theodotem z Byzantia a jeho žákem Artemiónem, jež oba dva exkomunikoval z církve papež Viktor I. jako heretiky. Šlo o teologický názor na soupodstatnost Logu (božího rozumu) s Otcem. V r. 268 synoda v Antiochii toto učení zavrhla a zakázala, stejně jako užívání slova homoúsios (které v dalším století zařadila do nikájského Dogmatu, uznaného na konstantinopolském koncilu r. 381 – jak spletité jsou cesty Páně, že?). Pavel byl synodou svržen a vypovězen, ovšem měl mocného ochránce – Zenóbii, která mu dovolila (jako tehdejší světský vladař Orientu) nejen zůstat v Antiochii, ale rovněž jej zařadila mezi své důvěrníky. Křesťané měli již několik desetiletí, v nichž se zbytek římské administrativy zmítal v chaosu, vynikající informační síť – dnes bychom řekli rozvědku. Již od roku 253 útočil perský šáh Šápúr (Sapor I.) na římské provincie na Eufratu a Tigridu, v té době vesměs z větší části christianizované. Do perských rukou se dostala významná římská města: Dura Europus, Callinicus, Carrhae a rovněž Sammosata. Některá z nich šáhovu vojsku otevřela sama brány – ano, ta křesťanská. Vůči křesťanství a vůči manichejcům byl Šápúr velmi tolerantní, sám ovšem podporoval zarathuštrismus a s ním související mithraismus. A právě křesťany si Peršan vyvolil jako své „spojence“, jako svou pátou kolonu na římském území. Patrně mu to ovšem sama církev, ústy Pavla ze Sammosaty nabídla. Existují rovněž důkazy, že Šápúr jednal proti legitimním císařům (Valerián a Galienus) s usurpátorem Postumem v Galii, s Germány na Rýně a s podunajskými Sarmaty. Všude jako jeho spojky působili převážně křesťané. Obrovským soustředěným útokem Šápur vydrancoval římský Orient, dobyl na 37 velkých měst, včetně „Perly Východu“ Antiochie a zmocnil se statisíců válečných zajatců, mezi nimi i množství křesťanů, které deportoval do Persie, kde je nechal v klidu žít podle jejich zvyklostí (hlavně se mu však dostali do spárů římští stavitelé a inženýři, jejichž schopností sílící Írán v následující epoše hojně využíval). Jak se ukazovalo, Šápúr hodlal obsadit staré perské državy z doby dynastie Achaimenovců a také poslal římskému císaři list, v němž Řím vyzýval k vydání veškerého území až k Helléspontu, včetně Sýrie, Arábie a Egypta. Římané pochopitelně odmítli a v čele se samotným císařem Valeriánem vytáhli proti Peršanům. Roku 260 n.l. pak u mezopotámského města Edessa došlo k bitvě století, v níž byli Římané na hlavu poraženi. Vítězný šáh zajal nešťastného Valeriána i s jeho pretoriánskými prefekty a s celým armádním štábem. Zbytek života musel ponížený císař strávit v satrapii Chúristán, kde s ostatními zajatci, podle slov perského historika Tabarího „pracoval jako otrok na stavbách pro velkého krále čtyř stran světa“. Dochoval se nám skalní reliéf, na němž  císař Valerián v póze zajatce klečí před Šápurem, výmluvné svědectví o tehdejším úpadku světovládného Říma: http://www.zkracovatko.cz/oBY402 .

Hrůza vyvolaná pádem císaře a zničením východních legií zasáhla Římany do srdce. Navíc proti Valeriánovu synovi a nástupci Galienovi vystupoval jeden usurpátor za druhým. V Římě, ale i v jiných velkých městech, dokonce i Galském císařství, konali helénikové, ba i druidové, obřady za záchranu impéria. Kdo ovšem slavil byli křesťané. Jejich oslavy nad poraženým pronásledovatelem církve Valeriánem byly tak okázalé a pompézní, že se proti nim ohrazovali Galienovi správci provincií a v ediktu i Galienus sám. Všechny římské pohanské chrámy poskytly zlato na vystrojení nové armády, stejně jako ty venkovské a provinciální.

Peršan přecenil síly. V tomto století již sasánovský Írán dosáhl nejzazších možností své expanze. Šápúrova vojska byla záhy poražena římským magisterem militum Luciem Septimiem Odaenathem, správcem Palmýry, synem senátora Lucia Septimia Heroda. Galienus udělil Odaenathovi titul „prokonzul Orientu“ a ponechal mu na Východě, do doby než budou vycvičeny nové legie, prakticky volnou ruku v úderech proti nájezdníkům z Persie. Jeho válečné akce byly velmi úspěšné. Dvakrát dokonce napadl hlavní město Sassánovců – Ktésifón. Odaenathus byl pohan – zřejmě uctíval Mithru, zatímco jeho druhá manželka Zenóbia, měla být dle církevního tvrzení křesťankou. Kristova nauka a přikázání „Nezabiješ“ jí ovšem nebránilo v tom, aby (s vydatnou pomocí palmýrského biskupa, perských agentů a Odaenathova bratrance Maeonia) slavného manžela na recepci pořádané na počest císaře Galiena nezavraždila. Hodlala podržet Orient pro sebe a svého syna Aurelia Vabalatha Athenodora (dále Vabalathus). Tak byl zabit i Odaenathův syn z prvního manželství Aeranus (Hairános).

Kulturní život impéria té doby je formován Plotínovým novoplatonismem. Plotínos ostře odsuzoval křesťany – první poukazoval na jejich očividný eklekticismus, na vykrádání rituálů, obřadů a prvků ze starších kultů a tradic. V Alexandrii vyučoval Plotínův mistr Ammonios Sakkás, mezi jehož žáky byli i křesťané, přestože převážnou část tvořili helénikové. Studoval u něj jistý Órigénés, jehož církev později zcela nestoudně ztotožnila s Órigénem – křesťanským učencem a teologem, o němž ovšem již další Plotínův žák, Porfyrios píše, že šlo o helénika a dokonce Hermova kněze. Křesťané později také rozšířili pověst o Ammóniově křtu z rukou alexandrijského patriarchy a o tom, jak k němu ve vidění mluvil Ježíš Nazaretský. Ammónios učil též Cassia Longina, později římského diplomata, který odpadl a nechal se koupit Palmýrou, kde byl jmenován dalším z rádců proradné Zenóbie.

Novoplatónismus se brzy ujal a stal se hlavním kulturním proudem pozdní antiky. Lákal zejména silným zaměřením na mysticismus a mystéria (Iamblichos z Chalkidy, Maximus z Tyru, císař Julianus). O novoplatonismu se samozřejmě ještě zmíníme.

Zatímco Orient, z něhož Odaenathus vyhnal Peršany, zůstával pod žezlem palmýrské Zenóbie a jejího syna Vabalatha, jehož prohlásila císařem ( rex conzul imperator Romanorum dux „král králů“ corector totius Orienti ), Řím výrazně posílil – a to i na válečném poli. Císař Galienus, který přerušil pronásledování křesťanů, zreformoval těžkou jízdu (zahrnul do ní po perském vzoru katafraktarie – opancéřované jezdce) a se vší vervou se vrhl do reorganizace provincií a říšské  administrativy. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat: Nejprve se Galienus utkal s galským císařem Postumem, v bitvě ale utržil zranění a legie se stáhly zpět do Itálie. Pak však byli císařskou armádou v Makedonii rozdrceni Gótové, kteří předtím vydrancovali Řecko, včetně Delf, Athén i Olympie. Rovněž Herulové byli zatlačeni zpět za Dunaj. I v těchto ponurých vojenských časech křesťanští vojáci vypovídali svým velitelům poslušnost – poblouznění křesťanskou eschatologií.

Císař Galienus byl nakonec zrazen – nejprve velitelem jízdy Maniem Aciliem Aureolem v Miláně, který se po své porážce od Galů ve strachu před Galienem spojil s Postumem, poté svými vojevůdci Claudiem a Aureliánem. Když už to vypadalo, že nemůže být hůře, došlo k zásadnímu obratu, který skončil stabilizací impéria a jeho novým rozmachem za Diokleciána, největšího z nesmiřitelných oponentů galilejství.

(pokračování příště)

Reklamy
komentářů 8 leave one →
  1. Aurelius Nordenstern permalink
    Únor 5, 2012 4:33 pm

    Wolos:
    Po dobytí západořímské části Impéria v roce 474, Odoaker sesadil posledního císaře Romula (jaká ironie!) Augustula a jelikož mu postačil titul krále Itálie, odeslal císařské insignie do Konstantinopole Východořímskému císaři Zenonovi. Ten měl svých starostí dost a odmítl je. Tím ovšem zadělal Východnímu impériu na velké problémy v budoucnu.
    Jelikož toho využil v roce 800 Karel Veliký, nechal se papežem korunovat Císařem a vyhlásil obnovení Impéria. Později v tom pokračovali štaufští císaři Svaté říše Římské národa Německého. Není třeba dodávat, že v Konstantinopoli se na to nedívali zrovna s nadšením.
    A.N.: ano,od toho Karla,který (spolu se svým předkem Pipinem) papeži významně pomohl proti Langobardům,se táhne jakési tiché spojenectví církve se světskou mocí (Když byl Řím v 8. století utiskován Langobardy, obrátil se římský biskup, v té době již titulovaný jako papež, o pomoc na franského krále Pipina Krátkého, kterému na trůn dopomohl Štěpánův předchůdce, papež Zachariáš. Pipin před Štěpánem poklekl, a ten jej na oplátku znovu korunoval a předložil mu podvrženou Konstantinovu donaci. Pipin neváhal a Langobardy srovnal se zemí. Langobardie se tak na oplátku stala franským lénem a celá střední Itálie byla, tentokrát Pipinovou donací, přidělena papežskému stolci. Po Pipinově smrti hrozil Římu další vpád Langobardů. Papež Hadrianus se obrátil na Pipinova nástupce Karla Velikého a historie se opakovala. Po Hadrianově smrti byl papežem zvolen Lev III., který proslul tím, že za úplatu propůjčoval církevní hodnosti. Za to byl napaden a zostuzen. Na zásah Karla byl však ospravedlněn, když učinil místopřísežné prohlášení o své nevině. Lev na oplátku Karla v kostele korunoval a nechal provolat: „Ať žije a vítězí král Augustus, korunovaný Bohem, velký a mírotvorný císař Římanů!“ Toto je počátek „Svaté říše Římské“.) – pozdější boj o investituru byl vlastně jen boj dvou psů (císař vs církev) o kost (území,důchody,poddaní /ovečky/).

  2. Myslič permalink
    Únor 5, 2012 1:09 pm

    Wolos:

    Pokračování II.:

    ….Jenže v té samé době si zabrali Habsburkové jako císaři Svaté říše Římské dvouhlavého orla taky, aby demonstrovali nástupnictví po Byzanci. Do té doby se na Západě používala jednohlavá orlice, pocházející z Jupiterova Orla. Když se Napoleon Bonaparte prohlásil „Císařem všech Francouzů a Latinů“, (a používal vedle merovejské včely i jupiterova orla) zavládl v císařkých titulech už nepředstavitelná chaos… Zrušil totiž Svatou říši Římskou a Habsburkové se prohlásili pro změnu Rakouskými císaři. Po abdikaci Napoleona II. se pro změnu zase za Německého císaře prohlási Pruský král. Ovšem Turecký sultán si taktéž osoboval titil císaře, protože poslední konstantinopolský basileus svou korunu nikomu neodkázal. Mehmed II. se tedy z titulu dobyvatele prohlásil jeho nástupcem a za znak své říše převzal tentokrát ne orla, ale půlměsíc, který byl městským znakem Konstantinople (odtud dnešní symbol Islámu, další paradox). Tedy z hlediska tehdejšího mezinárodníhopráva byl pokračovatelem Impéria právě Turecký sultán 🙂 Po roce 1918 už v evropě žádný novodobý Imperátor nebyl a Mussolini tak měl plné právo prohlásit fašismus za pokračovatele Impéria….

    Napoleona

  3. Myslič permalink
    Únor 5, 2012 12:57 pm

    Wolos:

    Po dobytí západořímské části Impéria v roce 474, Odoaker sesadil posledního císaře Romula (jaká ironie!) Augustula a jelikož mu postačil titul krále Itálie, odeslal císařské insignie do Konstantinopole Východořímskému císaři Zenonovi. Ten měl svých starostí dost a odmítl je. Tím ovšem zadělal Východnímu impériu na velké problémy v budoucnu.
    Jelikož toho využil v roce 800 Karel Veliký, nechal se papežem korunovat Císařem a vyhlásil obnovení Impéria. Později v tom pokračovali štaufští císaři Svaté říše Římské národa Německého. Není třeba dodávat, že v Konstantinopoli se na to nedívali zrovna s nadšením.
    Když v roce 1453 turecký sultán Mehmed II.Dobyvatel dobyl
    Konstantinopol a poslední byzantský basileos Konstantin XII(opět velká ironie!) padl, Rurikovci a později Romanovci se už nespokojovali s titulem velkoknížete Ruského, přeskočili královskou hodnost a uzurpovali si císařský titul konstantinopolských basileů. Zda na to měli nárok pro své příbuzenství s basilei (sn’atková politika), je sporné. Převzali ovšem znak dvouhlavého byzantského orla, který má dvě hlavy proto, protože vládne Západu i Východu. Jenže

  4. Myslič permalink
    Únor 4, 2012 10:05 pm

    Wolos:

    Tak tady s tebou naprosto zásadně nesouhlasím! To, že si někdo říkal „Svatá říše Římská národa Německého“, neznamená, že měl něco z Říma…. Už nevím kdo to prohlásil, ale je to výstižné: „Svatá říše Římská, není ani Říše, ani Svatá a už vůbec ne Římská…“ Křestänství vůbec není pokračováním Říma. Naopak způsobilo jeho pád. Je úplně jedno, která varianta křest’anství se za pokračovatele Impéria zrovna vydává, jestli to jsou pravoslavní Romanovci, katoličtí Habsburkové nebo protestantští Hohenzollernové! Ruský mýtus o „Třetím Římu“ je stejný nesmysl, jako „Třetí říše“. Křest’anství není a nemůže být pokračovatelem Impéria, protože z jeho tradic prostě nevychází. Jediní fašisté se k tomu v minulém století přiblížili (no, možná ještě ten Napoleon), ale černoprdelníci všech možných variant rozhodně ne!

    • Wolos permalink
      Únor 4, 2012 10:38 pm

      Myslič:
      V jistém smyslu máš pravdu, ale idea impéria mnoha národů, svázaného jednou vírou, jedním jazykem a jedním právem, prostě trvá.
      To, že věc zmutovala do toho, co dnešní katolicismus ukazuje a že je to odlišné od formy, v jaké ji známe z dob Říma pohanského, lze ale diskutovat. A rád v tom budu pokračovat, protože mě to zajímá.

      Tvůj názor by pak naznačoval, že idea Impéria byla zneužita a znetvořena.

  5. Myslič permalink
    Únor 4, 2012 9:25 am

    Opět velmi pěkně napsaná záležitost!

    • Aurelius Nordenstern permalink
      Únor 4, 2012 11:25 am

      Církev jasně rozpoznala (PRASTARÝ FAKT, ZNÁMÝ JIŽ Z NEOLITU), že náboženství = politika, politika = náboženství, chceš-li ovládat lid, nejlépe tak učiníš skrze náboženství: slibuj (třeba jakýkoli nesmysl = ráj po smrti,příchod Království /což je pouze nepochopené samadhi/osvícení po gnosticku/, fiktivní rovnostářskou utopii atd.), konvertuj, mluv zejména o lásce, diskredituj původní kulty, diskredituj za jakoukoli cenu původní zřízení… od Aureliána po Konstantina to trvalo cca 60 let a to není tak dlouhá doba: je to jako od roku 1952 (mnohým se tehdy narodili třeba rodiče) dodneška… prosím, uvědomme si, jak mocná je to organizace! jak trpělivá! jak účelně a vytrvale dokázala postupovat! jedině díky pokřivené, falešné morálce církve (ovšem neodsuzuji všechny křesťany a připouštím, že se mezi nimi najdou i spravedliví) má dnešní civilizace 16 století zpoždění! KDE bychom mohli být, kdyby ato sekta sama sobě na konci antiky nepřiřkla patent na lidský rozum a myšlení? a o tom, jak to probíhalo, že šlo o skutečné spiknutí, se chci s Vámi podělit.

      • Wolos permalink
        Únor 4, 2012 6:52 pm

        Jde o projekt starých patricijských rodin (dnešní „černá šlechta“), které vycítily v nazarejské sektě příležitost udržet římskou (obecně indoevropskou) universalistickou myšlenku naživu a získat moc. Myšlenka je to ovšem mnohem starší, než nějaký hypotetický Ježíš z Galileje. Sahá hluboko do indoevropských dějin (mithraismus, zoroastrismus, gnóze, manicheismus, řecká filosofie). Židovské koncepty jednoduše převzala a upravila pro svoji potřebu (radikální reinterpretace Tóry tzv. Novým Zákonem), a zachovala indoevropskou trojnost (Boží Trojice). Proto nenávist mezi židy a křesťany (židé vyloučili židokřesťany ze synagog a ti se jim začali mstít, a tak vznikl antisemitismus, ústící až do hrůz II. války).
        Tato myšlenka funguje dodnes, římská říše nikdy nepřestala existovat (Svatá říše římská národa německého; Ruské carství – recepce byzantinismu; dva pokusy o národní, nikoliv originální multinárodní varianty, které skončily totožným fiaskem – Napoleon, Hitler), dnes dvojhlavý orel EU-RF (EU nese výraznou mariánskou katolickou symboliku, kdežto RF neobyzantský háv).
        Pouze několikrát změnila svoji podobu, ale nikoliv obsah.
        Křesťanský universalismus jak jej dnes známe, je tak v důsledku indoevropsko-židovský mutant, který se vymkl z ruky a obrátil proti člověku jako takovému, jeho absolutním vyvýšením nad vše ostatní a útokem na veškerou jeho přirozenost.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: