Skip to content

Marx, Mojžíš a pohané v sekulárním městě (část 1.)

Říjen 19, 2011

Tomislav SunicS konverzí římského císaře Konstantina ke křesťanství se začalo období pohanské Evropy chýlit ke konci. Během dalšího tisíciletí přešel celý evropský kontinent pod vládu slova božího – někdy pokojným přesvědčováním, často násilnou konverzí. Ti, kdož byli včera pronásledováni starověkým Římem, se postupně stali perzekutory v křesťanském Římě. Ti, kdož předtím naříkali na svůj osud v područí Nera, Diokleciána či Caliguly, neváhali použít „vynalézavého“ násilí vůči nevěřícím pohanům. Ačkoliv křesťanské texty jmenovitě násilí zapovídaly, bylo v hojné míře používáno proti těm, kteří nespadali do kategorie Bohem „vyvolených dítek“. Za vlády Konstantina dosáhla perzekuce pohanů rozměrů „srovnatelných s tím, kdy staré víry kdysi pronásledovaly novou, ale ještě zaníceněji“. Ediktem z roku 346, který byl o deset let později následován ediktem Milánským, začaly být pohanské chrámy a uctívání pohanských božstev stigmatizovány jakožto magnum crimen. Trest smrti byl uvalen na všechny, kteří se provinili účastí na starém obětování či uctívání pohanských model. „S vládou Theodosia počalo systematické úsilí o odstranění různých přeživších forem pohanství prostřednictvím odluky od státu, odnětí prostředků a postavení přeživších kultů mimo zákon“. (1) Nastal věk temna.Násilí křesťanské i mezi křesťany navzájem, ad majorem dei gloriam, neskončilo až do počátku osmnáctého století. Spolu s gotickými věžemi dech beroucí krásy postavili představitelé křesťanství i hranice, jež  pozřely tisíce bezejmenných. Při zpětném pohledu lze křesťanskou netoleranci vůči kacířům, židům a pohanům přirovnat k bolševické netoleranci vůči třídním nepřátelům v Rusku a východní Evropě dvacátého století – s jednou výjimkou: trvalo déle. Za soumraku císařského Říma podnítili křesťanští fanatici pohanského filosofa Celsa k napsání: „Oni [křesťané] se nikdy nepřou o to, v co věří – vždycky přijdou se svým ,Nezkoumej, ale věř‘…“ Poslušnost, modlitbu a absenci kritického myšlení považovali křesťané za nejvhodnější prostředky vedoucí  k věčné blaženosti. Celsus popsal křesťany jako jedince náchylné k frakcionářství a primitivnímu způsobu myšlení, kteří navíc nápadně vyjadřují opovrhování životem. (2) Podobný tón vůči křesťanům zastával v devatenáctém století Friedrich Nietzsche, který svým prudkým stylem vypodobnil křesťany jako jedince schopné projevovat nenávist k sobě i vůči druhým, tj. „nenávist vůči těm, kteří myslí jinak, a vůli je pronásledovat“. (3) Raní křesťané nepochybně skutečně věřili, že na horizontu se rýsuje konec dějin, a se svým historickým optimismem, jakož i násilím vůči „nevěřícím“, si nejspíše zasloužili název bolševici starověku.

Jak tvrdí mnoho autorů, rozpad Římské říše nevyplýval pouze z náporu barbarů, ale z toho, že Řím byl již „zevnitř rozežrán křesťanskými sektami, odpůrci ze zásady, nepřáteli oficiálního kultu, pronásledovanými, pronásledovateli, kriminálními elementy všeho druhu a celkovým chaosem“.  Paradoxně měl čekat neblahý osud i židovského boha Jehovu: „měl konvertovat, stát se Římanem, kosmopolitním, ekumenickým, nežidovským, gojímem, globalistou a nakonec antisemitou.“ (!) (4). Není divu, že v následujících staletích měli křesťanské církve v Evropě potíže, když se pokoušely smířit své volání po universalismu se vzestupem nacionalistického extremismu.

Zbytky pohanů v sekulárním městě

Ačkoliv křesťanství postupně odstranilo poslední stopy římského polyteismu, také se pasovalo za legitimního dědice Říma.Vskutku, křesťanství nevyrušilo pohanství v jeho úplnosti; podědilo po Římu mnoho rysů, kterými předtím opovrhovalo jako antikřesťanskými. Oficiální pohanské kulty byly mrtvé, avšak pohanský duch zůstal  nepokořen, a po celá staletí se vynořoval v ohromujících formách a rozmanitých podobách: během renesance, romantismu, před druhou světovou válkou, i dnes, kdy křesťanské církve stále více poznávají, že jejich nevěřící ovce se vzdalují od svého osamělého pastýře. Konečně, etnický folklor se zdá být nejlepším příkladem přežití pohanství, ačkoliv v sekulárním městě byl folklór silně redukován na pomíjivou komoditu kulinářského či turistického zájmu. (5) Etnický folklor byl po staletí předmětem změn, adaptace, požadavků a omezení své doby, přesto bylo dál nositelem svého původního archetypu mýtu o kmenovém základu.  Tak jako pohanství  zůstávalo vždy silnějším na venkově, tak byl folklór v Evropě  tradičně nejlépe chráněn u rolnické třídy. Na počátku 19. století začal hrát folklór rozhodující roli při formování národního uvědomění evropských národů, tj. „v komunitě dychtící mít vlastní původ a kořeny v historii, která je častěji rekonstruovaná než skutečná“. (6)

Pohanský obsah byl odstraněn, avšak pohanská struktura zůstala stále stejná. Pod pláštíkem a aurou křesťanských svatých křesťanství brzy vytvořilo vlastní panteon božstev. Navíc dokonce i poselství o Kristovi si osvojovalo svůj zvláštní význam dle místa, historického období a genia loci každého evropského lidu. V Portugalsku se katolicismus projevuje jinak než v Mozambiku; a Poláci na venkově dál uctívají mnoho stejných starověkých slovanských božstev, která jsou opatrně vetkána do římskokatolické liturgie. V celé soudobé Evropě se nachází nesmazatelné otisky polyteistické víry. Svátek Yule představuje jeden ze zářných příkladů houževnatosti pozůstatků pohanství. (7) Navíc mnoho dřívějších pohanských chrámů a obřadních míst ze změnilo v posvátná místa katolické církve. Cožpak Lurdy ve Francii, Medžugorje v Chorvatsku, posvátné řeky či hory neukazují na stopu předkřesťanské pohanské Evropy? Kult bohyně matky, který kdysi intenzivně praktikovali Keltové,  zvláště v blízkosti řek, lze stále pozorovat v dnešní Francii, kde mnoho kapliček stojí nedaleko fontán či vodních zdrojů. (8) A konečně, kdo by popíral skutečnost, že jsme všichni duchovní děti pohanských Řeků a Románů? Myslitelé jako Vergilius, Tacitus, Hérakleitos jsou moderní dnes, stejně jako byli na úsvitu evropské civilizace.

Moderní pohanští konservativci

Je dostatečně prokázáno, že pohanská citlivost dokáže vzkvétat v sociálních vědách, literatuře a umění nejen jako forma exotického vyprávění, ale také jako mentální rámec a nástroj konceptuální analýzy. Pokud diskutujeme o obnově indoevropského polyteismu, napadá mne nespočet jmen. V prvé polovině 20. století se pohanští myslitelé objevovali pod maskou „revolučních konservativců“, „aristokratických nihilistů“, „elitářů“ – zkrátka pod maskou těch, co nechtějí Marxe nahradit Ježíšem, ale kteří odmítali jak Marxe, tak Ježíše. (9) Friedrich Nietzsche a Martin Heidegger ve filosofii, Carl Gustav Jung v psychologii, Georges Dumézil a Mircea Eliade antropologie, Vilfredo Pareto a Oswald Spengler v politické vědě, natož tucty básníků jako Ezra Pound či Charles Baudelaire – toto jsou jen některá jména, které lze spojovat s odkazem pohanského konservatismu. Všichni tito jednotlivci měli společnou vůli předčit odkaz křesťanské Evropy a všichni z nich toužili zahrnout do své duchovní výbavy svět předkřesťanských Keltů, Slovanů a Germánů.

Ve věku pevně sešněrovaném biblickým poselstvím bylo mnoho moderních myslitelů za svou kritiku biblického monoteismu napadáno a stigmatizováno buď jako nestoudní ateisté, nebo jako duchovní nositelé korouhve fašismu. Zvláště Nietzsche, Heidegger a v nedávné době Alain de Benoist byli napadáni kvůli údajnému hlášení se k filosofii, která jejich soudobým odpůrcům připomínala rané národně-socialistické pokusy Německo „odkřesťanštit“ a „znovu zpohanštět“. Objevují se jako neopodstatněné útoky. Jean Markale poznamenává, že „Nacismus a stalinismus byly v jistém smyslu také náboženství kvůli činům, jež uvedly do pohybu. Byly náboženstvím do té míry, že zahrnovaly v etymologickém smyslu slova jakési evangelium… Na rozdíl od toho se skutečné pohanství orientuje na  sféru povznesení. Pohanství nemůže být ve službách světské moci.“ (11) Pohanství působí spíše jako forma sensibility než jako politické krédo, a s vyčerpávajícím se křesťanstvím by člověk neměl vylučovat jeho obnovený rozkvět v Evropě.

Pohanství proti monoteistické poušti

Dva tisíce let židokřesťanského monoteismu zanechalo na západní civilizaci svou stopu. V tomto ohledu není překvapením, že velebení pohanství, jakož i  kritika Bible a židokřesťanské etiky – zvláště pokud přichází z pravého křídla politického spektra –  pravděpodobně nezíská v sekulárním městě oblibu. Stačí se podívat na americkou společnost, kde se na útoky vůči židokřesťanským principům pohlíží s podezřením a kde Bible a biblický mýtus o Bohem „vyvoleném lidu“ stále hrají  podstatnou roli v americkém ústavním dogmatu. (12) Ačkoliv sekulární město bylo dosud netečné vůči židokřesťanské teologii, principy, které se odvozují z židokřesťanské etiky, jako je „mír“, „láska“ a „universální bratrství“, stále projevují známky života. V sekulárním městě mnoho liberálních a socialistických myslitelů, opouštějících víru v židokřesťanskou teologii, neshledali moudrým opustit etiku vyučovanou Biblí.

Ať už si člověk myslí cokoliv o zdánlivě zastaralém, nebezpečném či dokonce hanlivém významu termínu „evropské pohanství“, je důležité poznamenat, že tento význam tu je  do značné míry kvůli historickému a politickému vlivu křesťanství. Etymologicky pohanství souvisí s vírami a rituály užívanými na evropských vesnicích a venkově. Avšak pohanství ve své moderní verzi může také označovat  jistou citlivost a „způsob života“, který zůstává neslučitelný s židokřesťanským monoteismem. Evropské národy jsou dál „pohany“, protože jejich paměť národa, jejich geografické kořeny a především etnické vazby, které často odkazují na staré mýty, pohádky a formy folklóru, nesou osobité známky předkřesťanských témat. Dokonce moderní obnova separatismu a regionalismu v Evropě se objevuje jako odnož pozůstatků pohanství. Jak poznamenává Markale: „Diktatura křesťanské ideologie, která ony staré zvyky neumlčela; jen potlačila“, byla jedna z hlavních zdrojů imperialismu, kolonialismu a rasismu v třetím světě. (14)

V moderním sekulárním městě staletí probíhající a  vše prostupující vliv křesťanství podstatnou měrou přispěl k pohledu, že každé velebení pohanství, ostatně i nostalgie po řecko-římském řádu, je jednoznačně podivná  nebo přinejlepším neslučitelná se soudobou společností. Nicméně nedávno katolický filosof Thomas Molnar, který  se zdá být sympatizantem pohanské obrody, poznamenal, že moderní vyznavači novopohanství jsou ambicióznější než jejich předchůdci. Molnar píše, že cíl pohanské obrody nemusí znamenat návrat uctívání starých evropských božstev; spíše vyjadřuje potřebu vytvořit jinou civilizaci, nebo ještě lépe, modernizovanou verzi „vědeckého a kulturního helénství“, které bylo kdysi společným odkazem pro všechny evropské národy. A se zřejmou sympatií k polyteistickým snahám některých moderních pohanských konservativců Molnar doplňuje: „Nejde o to, jak zvítězit nad planetou, ale spíše jak dospět k oikumeně národů a civilizací, které znovu objevily svůj původ. Předpokládá se, že nadvláda bezstátních ideologií, zvláště ideologie amerického liberalismu a sovětského socialismu, by se chýlila ke konci. Člověk věří v oživené pohanství, aby v národech obnovil jejich původní identitu, která existovala před monoteistickým rozkladem.“ (15)

Takový upřímný názor katolíka může vrhat trochu světla i na míru deziluze křesťanů v jejich sekulárních městech. Nezdá se, že by sekularizovaný svět plný hojnosti a bohatství potlačil duchovní potřeby člověka. Jak jinak vysvětlit zástupy evropské a americké mládeže, které dávají přednost spíše návštěvě pohanských indických ašramů než vlastních posvátných míst, zahalených do židokřesťanského monoteismu?

Soudobí zastánci pohanství, dychtiví rozehnat mýtus o pohanské „zaostalosti“ a ve snaze redefinovat evropské pohanství v duchu moderní doby, již urazili velký kus cesty v prezentování jeho významu v přitažlivější a  odbornější formě. Jednou z jejich nejvýznamnějších postav, Alain de Benoist, shrnuje moderní význam pohanství těmito slovy:

„Novopohanství, pokud něco takového jako novopohanství existuje, není sektářským fenoménem, jak si jeho odpůrci, ale také některé skupiny a  sbory, někdy  dobře mínící, někdy hloupé, často směšné a zcela okrajové, často představují… Co nám dnes dělá starosti, je,  alespoň dle představy, kterou o něm máme, ani ne tak úbytek pohanství, ale spíše jeho obnova v primitivní a dětinské podobě, související s „druhým náboženstvím“, které Spengler oprávněně zobrazil jako vlastnost kultur v úpadku, a o němž Julius Evola píše, že „obecně odpovídají fenoménu úniku, odcizení, pomýlené kompenzace, bez seriozního odrazu v realitě.“  (16)

Pohanství, jakožto směska bizarních kultů a sekt, není to, co chtějí moderní pohanští myslitelé. Již před stoletím pohanský filosof Friedrich Nietzsche v Antikristovi poznamenal, že když  je národ příliš zdegenerovaný či vykořeněný, musí svou energii vložit do různých forem orientálních kultů a zároveň „musí změnit svého Boha“. (979). Nietzscheova slova znějí dnes proročtěji než kdy jindy. V sevření úpadku a nespoutaného hédonismu hledají masy ze sekulárního města zástupný únik v přítomnosti indických guru či v houfu orientálních proroků. Avšak mimo toto zdání transcedence Západu a za sebenenávistí zápaďanů, doprovázenou  dětinským poblázněním orientálními maskoty, existuje něco víc než jen dočasná unavenost křesťanským monoteismem. Když si moderní kulty libují v objevování nepřirozeného pohanství, mohli by si také libovat v hledání posvátného, které bylo zahnáno do podzemí dominujícím židokřesťanským uvažováním.

Od monoteistické pouště ke komunistické antropologii

Uvedl monoteismus do Evropy cizí „antropologii“, odpovědnou za šíření rovnostářské masové společnosti a za vzestup totalitarismu, jak se zdá, že tvrdí někteří pohanští myslitelé? Vypadá to, že někteří autoři tuto tezi podporují a argumentují tím, že kořeny tyranie nespočívají v Aténách či Spartě, ale lze je místo toho vysledovat Jeruzalému. De Benoist v dialogu s Molnarem tvrdí, že se monoteismus   drží ideje jediné absolutní pravdy; tj. systému, kde je pojem nepřítele spojován se zlem a kde musí být nepřítel fyzicky vyhuben  (srov.  5. Kniha Mojžíšova 13). Zkrátka, poznamenává de Benoist, židokřesťanský universalismus zpřed dvou tisíc let připravil půdu pro vzestup moderních rovnostářských výchylek a jejich moderních sekulárních odnoží včetně komunismu.

„Že totalitní režimy existují ,bez Boha‘, je zcela zřejmé, příkladem je Sovětský svaz. Tyto režimy jsou nicméně ,dědici‘ křesťanské myšlenky v tom smyslu, jak ukázal Carl Schmidt, že většina moderních politických principů jsou sekularizované teologické principy. Přinášejí na zem strukturu vylučování; politika duše přenechává své místo politice státu; ideologické války nahrazují náboženské války .“ (17)

S podobnými postřehy se dříve ozýval filozof Louis Rougier, stejně jako politický vědec Vilfredo Pareto, z nichž oba představují „starou gardu“ pohanských myslitelů a jejichž filosofické bádání směřovalo k rehabilitaci evropského politického polyteismu. Rougier i Pareto se shodují na tom, že judaismus a jeho zvrhlá forma, křesťanství,  uvedly do evropského koncepčního rámce cizí typ myšlení, které vede k toužebnému myšlení, utopismu a blouznění o statické budoucnosti. (18) Podobně jako současní marxisté i raně křesťanská víra v rovnostářství musela mít ohromný dopad na deprivované masy severní  Afriky a Říma, do té míry, že slibovala rovnost pro „bídné tohoto světa“, pro odium generis humani a všechny proletáře světa. V komentáři ke křesťanským proto-komunistům Rougier připomíná, že křesťanství se velice záhy dostalo do vlivu iránského dualismu a eschatologických vizí židovské apokalypsy. Proto židé a později i křesťané přijali víru, že dobří, kteří nyní trpí, budou v budoucnu odměněni. V sekulárním městě bylo toto téma později  vetkáno do moderních socialistických doktrín, které slibovaly sekulární ráj. „Ve vesmíru se uznávají dvě říše,“ píše Rougier, „jedné vládně Bůh se svými anděly, druhé Satan a Belial.“ Důsledky tohoto značně dualistického vidění světa vedly postupem doby v křesťansko-marxistickou projekci, že jejich političtí nepřátelé jsou vždy špatní, jakožto protiklady křesťansko-marxistického postoje, považovaného za správný. Dle Rougiera by řecko-římská netolerance by nikdy nemohla mít takové totální a absolutní proporce náboženského vyloučení; netolerance vůči křesťanům, židům a dalším sektám byla sporadická a zaměřovala se na jisté náboženské zvyky považované odporující římskému zvykovému právu (jako např. obřízky. lidské oběti, sexuální a náboženské orgie). (19)

Odříznutím se od polyteistických kořenů a přijmutím křesťanství počali Evropané postupně lpět na vizi světa, která zdůrazňovala rovnost duší a důležitost šíření božího slova všem národům, nehledě na přesvědčení, rasu či jazyk (Pavel, Galaťanům 3:28). V dalších staletích tyto rovnostářské cykly v sekularizovaných formách poprvé vstoupily do vědomí západního člověka a poté celého lidstva. Alain de Benoist píše:

„Dle klasického procesu rozvoje a degradace cyklů vstoupilo rovnostářské téma do naší kultury z úrovně mýtu (rovnost před Bohem) do úrovně ideologie (rovnost před lidmi); pak přešlo do úrovně „vědeckého nároku“ (potvrzení rovnostářského faktu). Zkráceně, od křesťanství k demokracii a poté k socialismu a marxismu. Nejvážnější výtkou, kterou lze vůči křesťanství formulovat, je, že tento rovnostářský cyklus zahájilo uvedením revoluční antropologie universalistického a totalitárního charakteru do evropského myšlení.“ (20)

Někdo by možná argumentoval, že židokřesťanský monoteismus, jakkoliv obsahuje universalismus a rovnostářství, také naznačuje náboženskou výlučnost, která přímo vychází z víry v jedinou nespornou pravdu. Důsledky křesťanské víry v teologickou jedinečnost – např. že existuje pouze jeden Bůh, a proto je jen jedna pravda – přirozeně po staletí vedly ke křesťanskému pokušení  vymazat či zlehčovat všechny ostatní pravdy a hodnoty. Někdo může argumentovat, že když jedna sekta prohlašuje své náboženství za klíč k hádance vesmíru, a pokud navíc tato sekta tvrdí, že má universalistické aspirace, bude následovat víra v rovnost a potlačení všech rozdílů mezi lidmi. Proto křesťanská netolerance vůči  „nevěřícím“ mohla být vždy ospravedlněna jako legitimní odezva proti těm, kteří se odloučili od Jahveho pravdy. Odtud koncept křesťanské „falešné humanity“ vůči jiným vyznáním, koncept, který je zvláště zřejmý na křesťanský postoj k židům. Ačkoliv jsou svým uctíváním jednoho boha téměř identičtí, křesťané by se nikdy zcela nesmířili s tím, že museli uctívat také božstvo těch, které si na prvním místě ošklivili jako lid bohovrahů. Navíc, zatímco křesťanství bylo vždy universalistické náboženství, přístupné všem ve všech koutech světa, judaismus zůstal etnickým náboženstvím pouze židovského lidu. (21) Jak píše de Benoist, judaismus uznává vlastní národnost, jakožto protiklad národnosti křesťanů, kterou stále popírají křesťanské universalistické principy. Vzhledem k tomu: „Křesťanský antisemitismus,“ píše de Benoist, „může být právem nazván neurózou.“ Je možné, aby předpokladem úplného vymizení antisemitismu, stejně jako zhoubné mezi-etnické nenávisti, bylo nejprve zřeknutí se křesťanské víry v universalismus?

část 2 brzy !!!

Poznámky:

1. Charles Norris Cochrane, Christianity and Classical Culture (New York: Oxford UP, 1957), 254-55, 329.

2. T. R. Glover, The Conflict of Religion in the Early Roman Empire (1909; Boston: Beacon, 1960), 242, 254, passim.

3. Friedrich Nietzsche, Der Antichrist, in Nietzsches Werke (Salzburg/Stuttgart: Verlag „Das Berlgand-Buch,“ 1952), 983, para. 21.

4. Pierre Gripari, L’histoire du méchant dieu (Lausanne: L’Age d’Homme, 1987), 101-2.

5. Michel Marmin, „Les Piegčs du folklore’,“ in La Cause des peuples (Paris: édition Le Labyrinthe, 1982), 39-44.

6. Nicole Belmont, Paroles paiennes (Paris: édition Imago, 1986), 160-61.

7. Alain de Benoist, Noël, Les Cahiers européens (Paris: Institut de documentations et d’études européens, 1988). 8. Jean Markale, et al., „Mythes et lieux christianisés,“ L’Europe paienne (Paris: Seghers, 1980), 133. ¨

9. Ohledně evropských revolučních konservativců viz seminární práce od Armin Mohlera, Die Konservative Revolution in Deutschland, 1919-1933 (Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1972). Viz také Tomislav Sunic, Against Democracy and Equality: The European New Right (New York: Peter Lang, 1990).

10. Viz zejména díla Alfreda Rosenberga, Der Mythus des 20. Jahrhunderts (München: Hoheneichen Verlag, 1933). Za zmínku stojí i Wilhelm Hauer, Deutscher Gottschau (Stuttgart: Karl Gutbrod, 1934), který podstatně  zpopularizoval indoevropskou mytologii mezi národními socialisty; na stránkách  240-54 Hauer diskutuje o rozdílu mezi židokřesťanskými semitskými vírami a evropským pohanstvím.

11. Jean Markale, „Aujourd’hui, l’esprit paďen?“ in L’Europe paienne (Paris: Seghers, 1980), 15. Kniha obsahuje zmínky o slovanském, keltském, románském a řecko-římském pohanství.

12. Milton Konvitz, Judaism and the American Idea (Ithaca: Cornell UP, 1978), 71. Jerol S. Auerbach, „Liberalism and the Hebrew Prophets,“ in Commentary 84:2 (1987):58. Srov s  Ben Zion Bokser v „Democratic Aspirations in Talmudic Judaism,“ v Judaism and Human Rights, ed. Milton Konvitz (New York: Norton, 1972): „Talmud s velkým důrazem nařizoval, aby každé osobě obviněná z porušení nějakého zákona byl dopřán řádný soud a před zákonem byli všichni úzkostlivě rovni , ať už král či žebrák“ (146). Ernst Troeltsch, Die Soziallehren der christlichen Kirchen and Gruppen (1922; Aalen: Scientia Verlag, 1965), 768; také pasáž „Naturrechtlicher and liberaler Character des freikirchlichen Neucalvinismus,“ (762-72). Srov. Georg Jellinek, Die Erklärung der Menschen-und Bürgerrechte (Leipzig: Duncker and Humblot, 1904): „idea legálně zavést nezcizitelná, vnitřní a posvátná práva jednotlivců nemá politický původ, ale náboženský “ (46). Také Werner Sombart, Die Juden and das Wirtschaftsleben (Leipzig: Verlag Duncker and Humblot, 1911): „Amerikanismus je do značné míry destilovaný judaismus („geronnene Judentum“)“ (44).

13. David Miller, The New Polytheism (New York: Harper and Row, 1974), 7, passim.

14. Serge Latouche, L’occidentalisation du monde (Paris: La Découverte, 1988).

15. Thomas Molnar, „La tentation paienne,“ Contrepoint 38 (1981):53.

16. Alain de Benoist, Comment peut-on etre paďen? (Paris: Albin Michel, 1981), 25.

17. Alain de Benoist, L’éclipse du sacré (Paris: La Table ronde, 1986), 233; Viz také kapitola  “De la sécularisation,“ 198-207. Také Carl Schmitt, Die politische Theologie (München and Leipzig: Duncker und Humblot, 1922), 35-46: „všechny hlavní koncepty v moderní politické vědě jsou sekularizované teologické koncepty“ (36).

18. Gerard Walter, Les origines du communisme (Paris: Payot, 1931): „Les sources judaiques de la doctrine communiste chrétienne“ (13-65). Srov.  Vilfredo Pareto, Les systemes socialistes (Paris: Marcel Girard, 1926): „Les systemes métaphy-siques-communistes“ (2:2-45). Louis Rougier, La mystique démocratique, ses origines ses illusions (Paris: éd. Albatros, 1983), 184. Viz celá pasáž, „Le judaisme et la révolution sociale,“ 184-187.

19. Louis Rougier, Celse contre les chrétiens (Paris: Copernic, 1977), 67, 89. Také Sanford Lakoff, „Christianity and Equality,“ in Equality, ed. J. Roland Pennock and John W. Chapaman (New York: Atherton, 1967), 128-30.

20. Alain de Benoist, „L’Eglise, L’Europe et le Sacré,“ in Pour une renaissance culturelle (Paris: Copernic, 1979), 202.

Reklamy
komentáře 3 leave one →
  1. Myslič permalink
    Říjen 24, 2011 12:49 pm

    Jsem si o tom autoru něco dohledával. Ten Sunic je prý bývalý chorvatský diplomat. Tradičně katolické Chorvatsko a ejhle, má takového pohana 🙂

  2. Ron permalink
    Říjen 23, 2011 9:57 pm

    Krásny článok. Teším sa na pokračovanie.
    Skoro by to malo byť povinné čítanie, ako pre priaznivcov, tak i odporcov (vrátane bežcov i T.P.P.Hameta), ktorí sa v tom článku isto nájdu.
    Je tu odborne zdôvodnené to, k čomu sme empiricky, na základe siahodlhých diskusií, došli na .net-e.
    Snáď niekoľko poznámok.
    Už bolo spomínané, že kresťanstvo a jeho rozmach nastal v 4. storočí a až od vtedy bolo spätne budované (a spísané)!
    Pekný odsek pre blúznivcov z hôr je: „obnova v primitivní a dětinské podobě…“.
    Snáď by som ešte doplnil myšlienku „Od monoteistickej púšte ku komunistickej antropologii“ na „Od monoteistickej púšte cez komunistickú antropológiu k celosvetovému multikulti dúhovému univerzalizmu“.
    Po prečítaní odseku o význame slova „pohanstvo“ som rád, že po diskusiách sa nezvolil iný „menej hanlivý“ názov pre tento web.
    PS: Verím, že ste zaregistrovali v Poľsku (ako silne katolíckej krajine) hnutie Palikota, ktoré má snahu odstrániť kríže – symboly kresťanskej poroby (samozrejme hnutie je liberálne s dúhovou a cannabisovou podporou).

  3. Myslič permalink
    Říjen 20, 2011 7:26 pm

    Pěkné čtení! Sice se mi moc nelíbí pojem „pohanský konzervativec“, ale opravdu zajímaví článek!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: