Skip to content

Čtyři úrovně duchovního vývoje

Srpen 20, 2011
tags:

Duchovní vývoj probíhá – podobně jako vývoj tělesný – ve spirálu připomínajícím cyklu, tvořeném samostatnými, zčásti se prolínajícími stupni, a to v kruhu „vnějším“ (národ, civilizace) i „vnitřním“ (jedinec). Na tento fakt, dokumentovaný řadou tzv. archetypálních podnětů a projevů, upozornil dnes už téměř legendární švýcarský psycholog C. G. Jung (1875-1961) a po něm řada jeho následovníků.

 Duchovní vývoj lidstva rozdělit do čtyř kategorií. Tyto kategorie nacházejí téměř zrcadlový obraz v jednotlivých etapách lidského života:

 1) Primární přírodní, „vrozená“ či „rodná“ víra. Jde o velmi široké spektrum religiozit, označovaných monoteistickými teology převážně jako „pohanské“. Tyto religiozity se vyznačují velmi rozdílnou „vyspělostí“ – spiritualita dávných Austrálců má jen velmi málo podobného s pohanskými bohy starého Říma. Základním (a společným) rysem je však holistické pojímání lidských bytostí jako pouhých součástí vesmíru, s jasně danými právy a povinnostmi, nevyčlenitelnými z velmi komplikovaného řetězce vazeb a souvztažností. V nejprimitivnějších formách jde o instinktivní respekt/bázeň vůči přírodním živlům, nejjednodušší šamanistické praktiky, bez hlubšího duchovního prokreslení, ve formách nejpropracovanějších pak o celostně pojaté vnímání vesmíru, zahrnující stejnou měrou všechny jeho aspekty a zbožšťující je, jak jsme tomu svědky např. u tradiční severoamerické, keltské, germánské či slovanské spirituality. Tato úroveň, byť je ve svém základním pojetí ryze instinktivní, „nevědecká“, dokáže – má- li dostatek času a není-li rušena a likvidována agresí monoteismu – do sebe vstřebat značný kulturní a někdy také technický a civilizační náboj – jistě není náhodou, že zakladateli evropské civilizace byly středozemní pohanské kultury, na něž poté už pouze pasivně navázaly kultury monoteistické. Spiritualita těchto kultur je svou syrovou přirozeností z hlediska života člověka nejblíže stavu bystrého, předsudky a výchovnými omyly rodičů dosud nezatíženého malého dítěte, vnímajícího vše takové, jaké to skutečně je – teplo je pro něj teplem, zima zimou, hlad hladem. Pocitový svět je natolik spontánní a pravdivý, že nepotřebuje žádné interpretace, žádné „svaté knihy“. Vyspělost těchto kultur je silně individuální, jako úroveň lidských bytostí několik prvních let po narození – někdo potřebuje drsnou výchovu, jiný vzhledem ke svým vlohám a schopnostem co nejméně zasahování. Jde o jediný typ spirituality, který byl člověku bez jakýchkoliv pochyb skutečně dán, spirituality, která tvoří podstatnou část jeho genetické a duchovní informace, s níž přichází na tento svět, spirituality nejtěsnějším možným způsobem navázané na svět mrtvých předků i budoucích potomků. Vztaženo na lidské dětství: už zde je vidět, jestli bude syn spíše intelektuálního, nebo manuálního typu, dcera výmluvná, šikovná holčička se samými jedničkami, nebo zadumaná, mlčenlivá bytost. Spiritualita zde přísně ctí potřeby jedinců a jejich individualitu. Z toho plyne i povaha této spirituality: je přísně iniciační. Tříletého chlapce nelze naučit žádným vlohám, které nemá – má ty, co má, nemá ty, co nemá – je tím, kým je a narodil se – není tím, kým není. Jde – s výjimkou později probírané úrovně 4 – o nejpravdivější a nejryzejší možný stav. Neplatí žádná „univerzální pravidla“. Ne každý se této spiritualitě může přiblížit, ne každý jí může okamžitě či vůbec kdy dosáhnout – ne každý je totiž schopen dostat se v případě potřeby do stavu ryze receptivního vědomí malého dítěte, které mu umožní pochopit ty aspekty reality, které zůstávají zejména následujícím dvěma úrovním trvale skryty. Jde však o aspekty, které později z drtivé většiny tvoří charakter každého jedince – tedy aspekty nejzásadnější. Nevýhodou je zejména roztříštěnost a neagresivita této fáze – pohanství je vírou svobodných, vesměs pohodových lidí, kteří nemají bytostnou potřebu nutit je proti jejich vůli druhým, což často způsobí, že jsou poraženi a ovládnuti mnohem lépe organizovaným monoteistickým kultem, jehož věrozvěsty pozvou jako domnělé přátele do nejryzejší intimity svého domova, dají jim jako váženým hostům to nejlepší, co doma mají, aby se poté dozvěděli, že jejich rodiče obcovali s ďáblem a hoří v pekle a pokud oni nepřijmou Ježíše, dopadnou nachlup stejně.

2) Monoteistická fáze. Její šiřitelé a propagátoři vycházejí (podobně jako rodiče dětí v jistém věku) z předpokladu, že „děti je třeba k něčemu vést, aby z nich byli pořádní lidé“. Děti jsou dle nich nehotové, nedokonalé, slovy monoteistických náboženství hříšné, a je třeba je zachránit, povznést, změnit. Jejich individualita téměř není respektována. S dětmi (věřícími) rodiče (církev) naprosto nehodlají diskutovat o tom, že jejich vnímání světa a názory by mohly být úctyhodné či autentické. Předchozí fáze je vysmívána, byť byla sebespontánnější a sebehlubší – pokud se rodič domnívá, že ze syna má být lékař, nutí mu zájem o biologii, přestože si v předchozí fázi všiml, že syn tíhne spíše k technice. S rodiči se nediskutuje. Lidé jsou pod neustálým zdůrazňováním toho, jak jsou nedokonalí a zkažení, velmi stresováni a trvale vychováváni a usměrňováni podle představ rodičů (autorit monoteistické církve), kteří nejsou povinni dětem odpovídat na jejich všetečné otázky. Nejsilněji prožívanými emocemi jsou strach a pocit vědomí vlastní nedokonalosti, adorovaný ovšem jako „pokora“. Zásada „věř a neptej se“ má velmi blízko k větě „tatínek to tak rozhodl a ty se nezajímej, proč“. Člověk je nucen slepě poslouchat, ale na řadu nejpalčivějších otázek nejen že nemá právo chtít odpovědi, ale je často souzen i za to, že se vůbec zeptal. Aniž bychom chtěli zlehčovat zásadní důležitost někdy i velmi přísné výchovy (okolností) na vývoj charakteru člověka, je tato duchovní fáze z důvodu své slepé autoritativnosti a fanatického dogmatismu jen velmi málo přínosná lidskému (osobnostnímu, charakterovému) vývoji. Pokud je dítě vzpurné, rodič mu pohrozí zavržením (tedy peklem), což je pro dosud nesamostanou lidskou bytost velmi stresující. Pravidla musejí být striktně sepsána – nelze se k nim dobrat spontánně, neboť se příčí přirozeným instinktům rodičů i dětí. Proto je zapotřebí obrovského množství externích autorit, vykladačů, což samo o sobě znamená obrovskou nejednotnost vykládaných pravidel a tedy i množství konfliktů, které z toho povstanou. Jak děti rostou, počet otázek, na něž jim rodiče (monoteistické církve) odmítají dát odpovědi, narůstá. Někdy sice pomůže přísnost ke zocelení charakterových vlastností, ale většinou se stává, že rodiče neschopní povznést se nad dogmatickou autoritativnost vychovají dceru nebo syna, kteří jsou v osobnostním rozvoji o dvě hlavy výše. Individualita dětí (věřících) je silně potlačena. Proto to většinou nebývá láska k rodičům (Ježíši, Mohamedovi), co drží děti (věřící) u rodičů (jejich víry), ale spíše strach, že budou zavrženi, jejich existence ukončena. Děti (věřící) jsou udržováni záměrně ve stavu závislosti (nedospělosti), neboť rodiče (církev) si uvědomují, že okamžikem dospělosti dětí skončí jejich bezvýhradná závislost na nich – a tím i jejich moc. Odpor dětí narůstá a jejich touha „žít po svém“ rovněž.

3) Fáze ateizmu. Děti dospěly fyzicky a velmi rychle se vyvíjejí i duševně a duchovně. Náhle vidí řadu problémů a nedostatků svých rodičů (některé i zveličené) a jsou velmi – mnohem víc, než dříve – ovlivňovány podněty přicházejícími z prostoru mimo rodinu. Dostaly se do fáze puberty. Vysmívají se fázi předchozí, vidí ji v celé její nesvobodě a omezenosti, ale nedokážou navázat ani na fázi první – už dávno ztratily kontakt s archetypálními bohy, bytostmi, které jim prozařovaly cestu z jiných světů do matčina lůna a potom k prvním fázím po porodu. Mnozí se v této fázi vůči rodičům ostentativně vyhrazují, ale nový svět, který by jim ten dosavadní plně nahradil, nenacházejí. Tápou v oblasti materialismu a matné vzpomínky na prozářená první léta života zkoušejí instinktivně oživit v pochybných pokusech s drogami, automaty, krádežemi. Zároveň vstřebávají obrovské množství poznatků – z hlediska vývoje kultury je to nástup strohé vědy bez znamének, vědy velmi produktivní, ale chladné, odlidštěné. Toto období je velmi zmatené a často sleduje ty nejpovrchnější instinkty. Oproti období předchozímu je to však obrovský skok dopředu, protože bytost se stala z pouhého dítěte opečovávaného nějakou církví, pastýřem, spasitelem, Hospodinem či Prorokem sice často velmi chybující a slepou, ale přece jen mnohem vědomější, nezávislejší a silnější, tedy dospělejší, entitou.

4) Po prvním návalu optimismu z toho, že „věda“, „svoboda“, „práva pro menšiny“, „rovnoprávnost tříd“, „zrovnoprávnění žen“, tedy „pokrok“, zodpoví na všechny tisícileté otázky a vyřeší všechny problémy a potíže, s nimiž se marně trápily stovky generací předtím, přichází tvrdé prozření. Lidé zjistí, že nic z toho, co doopravdy znají (tedy fáze 2 a 3), jim na tyto otázky nedokáže poskytnout odpovědi, a začnou proto instinktivně znovu hledat skutečné kořeny. Někteří se snaží vrátit do úrovně 2), ale je to stejné, jako když se dcera pohádá s manželem a uraženě se na čas odstěhuje „k mamince“. Zjistí, že se už zkrátka dostala dávno někam jinam, že myšlenkový svět autoritativní rodinné výchovy, kterou si po letech pod vlivem manželských krizí idealizuje, jí už dávno nevyhovuje, a že je to ještě horší a depresivnější, než pubertální tápání. Vztahy dospělých, zralých bytostí s autoritativními rodiči jsou tak většinou pouze vztahy tradice a povinné úcty – stačí se podívat třeba na to, kolik ateistů či lidí „v něco věřících“ z důvodu jakési setrvačnosti toleruje či dokonce chválí křesťanské tradice, aniž by přitom o nich měli nějaké reálné povědomí a opravdu je promítali do aktuálních životů! Lidé čtvrté skupiny jsou většinou „dobří“, žijí pro druhé, dodržují obecně platné morální zásady, aniž by k tomu museli mít přednášky monoteistických kněží – na okolí, které se do této úrovně zatím nedostalo, tak působí jako dobří křesťané, nebo pohodoví ateisté. Nic však není dál od pravdy! Tito lidé znovu nalezli rodné duchovno – znovu se vrátili do úrovně 1) a všechny úrovně mezi první a čtvrtou teď sledují z výšky, která je možná jen poučeným, zkušeným a moudrým. Tito lidé nemají „víru“, protože dobře ví, že víra může být a často také je naprosto slepá – oni nevěří, oni VÍ. Rozumové a citové vnímání jsou u nich v rovnováze – je-li třeba, projevují se jako náboženští fanatici, je-li třeba, jako vědečtí suchaři. Ve svých životech jasně cítí hmotné projevy duchovních sil a duchovní dopady hmotné reality – avšak nepadají před nimi na kolena jako lidé v nejranějších fázích první úrovně, ani se všemu, co nechápou, nevysmívají, jako ateisté úrovně třetí. Dávno pochopili, že neexistuje nic jako „nebe“, „peklo“, ani jiné pohádky na strašení duchovních dětí, nemusí být ani zastrašováni, ani kupováni sliby odměn k tomu, aby se snažili být „dobrými“, protože „být dobrými“ je jejich nevědomou přirozeností. Ostatně chápou, že většinou neexistuje „dobro“ ani „zlo“ v ryzím pojetí, ale pouze úcta, moudrost, šlechetnost a respekt na jedné straně – a hloupost, nevědomost či chorobnost na straně druhé. Znovu objevují krásu světa protkaného archetypálními duchovními silami, bohy a prabohy – a vzdávají jim úctu jako svým starším, moudřejším bratrům a přátelům, nikoliv chorobnou devótnost bezejmenných členů monoteistického stáda, ale silných a hrdých individualit, úctu boji za pravdu, velkými činy i chybami ošlehaných bojovníků, na nekonečné cestě od lidské nevědomosti k poznání Božského, jejíž jednu část právě teď každý z nás prožívá.

Advertisements
komentářů 7 leave one →
  1. Myslič permalink
    Srpen 21, 2011 4:49 pm

    Jo, tak nějak jsem to myslel ÷)

  2. princip permalink
    Srpen 21, 2011 3:32 pm

    Asi vím jak, protože Ty jsi se rozhodl bojovat, neboť Ti tak velí Tvoje povaha. Tím nechci tvrdit, že já rezignuji nebo že se přestanu vzpírat těm jejich dnešním pitomostem. Jen prostě napřu část své energie jiným směrem než Ty.

  3. Myslič permalink
    Srpen 21, 2011 1:33 pm

    Já to vidím jinak s tím přechodem…

  4. princip permalink
    Srpen 21, 2011 11:58 am

    Myslič:
    S čím nesouhlasíš ?

    Píšeš, že: „Pokud přijde zlom……, tak velmi rychle vykristalizuje „nové““

    Ano, to je bez debat, s tím já nemám problém. Ani s citátem Maa. Ale jelikož pomalu klopýtáme ke konci velmi dlouhého a chaosuplného období, tak ten zlom či ta transformace musí svou bouřlivostí a rozsahem odpovídat hloubce a délce trvání předchozího úpadku.
    Pokud by zlom řečenému neodpovídal, pak by nešlo o skutečný zlom, ale jen o jakousi dílčí vzpouru. Skutečný zlom by se jen oddálil. Už teď se ukazuje, že 20., 30., 40. léta minulého století byla právě jen vzpourou proti duchu moderní doby (nedostatečně připravenou a nakonec i zfušovanou vzpourou). Po jmenovaných létech svět dál kráčel směrem k úpadku, tento trend se stále prohlubuje a semele téměř každého. Proto si myslím, že poklidný přechod k bodu 4 je dnes možný jen u jednotlivců či početně omezených skupin. Tito lidé by se neměli nechat vtahovat do víru bezuzdné činnosti a neměli by zapomínat na to, že musí připravit půdu pro skutečnou změnu.

  5. Myslič permalink
    Srpen 21, 2011 12:16 am

    Princip: Nesouhlasím. Pokud přijde zlom (revoluce, klymatické změny, atomová válka,….) , tak velmi rychle vykristalizuje „nové“. Jak řekl Mao Ce Tung (jasně, zasranej bolšán): „Po atomové válce, se ta další povede pazourkovými oštěpy a šípy.“ Když není na výběr, tak barbarství samo o sobě, přináší naději na přežití… Prostě starý, dobrý sociální darwinismus.

  6. princip permalink
    Srpen 20, 2011 11:07 pm

    Mě se ta práce také líbí.
    Mám jen jednu poznámku k bodu 4. Pokud bychom vztáhli ono „tvrdé prozření“ na celou západní společnost, tak je vlastně otázkou, jakým způsobem bude probíhat. Hloubka úpadku je totiž strašná, jeho trvání příliš dlouhé, civilizace jako celek už dávno překročila bod, ze kterého patrně není návratu. Postupný a poklidný přechod je teď možný jen u úzké skupiny jednotlivců. Až bude „prozřívat“ celá společnost, bude to asi provázeno velkými otřesy, možná dokonce všeobecnou tragédií. Společnost stále osciluje někde mezi fází 2 a 3 a nemůže se hnout z místa, spíše stále klesá do chaosu. Je třeba vzít v úvahu, že přechod na bod 4 se bude dít po velmi rozsáhlém předchozím (nynějším) období a že toto vše souvisí s principem, který udržuje všeobecnou rovnováhu. Je to neměnný princip, a tudíž ke změně nakonec dojde chtě nechtě, neodvolatelně a částečně i nečekaně.

  7. Shaman permalink
    Srpen 20, 2011 9:53 pm

    Úplný souhlas, krásná práce.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: