Skip to content

Světci – transformace to pohanských bohů

Červenec 25, 2011
tags:

perunPozoruhodnou kapitolu z dějin evropského křesťanství představuje kult světců. Úcta k svědkům víry, jejichž památku církev připomínala, se mezi obyvatelstvo barbarské Evropy šířila společně s novou vírou, ovšem v lidovém, slabě christianizovaném prostředí získávali svatí zcela bizardní podobu. Jejich recepce totiž byla podřízena zákonitostem archaického myšlení, které sice přijímalo základní kontury nového náboženství, nové pojmy i postavy však zapojovalo do svého systému sakrální sféry. Často se tak měnila forma, obsah však zůstal zachován. Archaické pojetí svátosti, zbožnosti a obřadnosti tak přecházelo na nové rituály, hrdiny a sváté nové víry. Světci získávali fantastickou podobu a jejich povaha v lidové zbožnosti připomínala spíše zuřivá a nevypočitatelná pohanská božstva než následovníky Kristovy. K tomu je ovšem třeba dodat, že takové chápání světců a sakrality vůbec akceptovala i velká část kléru a jen skutečné „intelektuální“ špičky církevní hierarchie byly schopny hledět na svaté očima teologie a nikoliv archaického myšlení.

O tuto formu synkreze se zasloužila i sama církev. Misionáři se pokoušeli využívat symbolů archaického náboženství pro snadnější přijetí nové víry. Běžným jevem se tak stala sakrální kontinuita časová (svátky) i prostorová (místa). Konečně i božstva a heroové staré víry museli najít svoji náhradu. A zde měla církev v záloze svoji nebeskou armádu světců, jimž byl určen patronát nad oblastmi, které dříve spadaly do kompetence božstev. Názorný příklad o tom poskytují listy papeže Řehoře I. Velikého z konce 6. století, které obsahují rasy misionáři Anglů Augustýnovi, pozdějšímu arcibiskupovi z Canterburry: „ … A pokud chtějí obětovat množství býků na pohanských slavnostech, má být taková jejich slavnost rovněž zachována: ale ke dnům zasvěcení nebo narození svatých mučedníků …

Vedle praktického kultu se svatí „paganizovali“ i v lidové spiritualitě. Z lidí z masa a kostí se staly polobožské nebo přímo božské postavy, které žárlivě střeží svoji úctu a autoritu ovládají atmosférické jevy, poskytují plodnost, prosperitu, úrodu nebo úspěch, léčí nemoci, ale i krutě trestají a bez slitování zabíjejí. Úcta k některým z nich dosáhla takových rozměrů, že zastínila i trojjediného Boha, příp. Krista. Zvláště je to patrné na mariánském kultu, který dosud úspěšně dominuje lidovému křesťanství katolické i pravoslavné Evropy a přímo navazuje na mateřské a telurické kulty evropského pohanství (odtud pochází i kult tzv. „černých“ madon – černá = barva země). Úcta k Matce Boží vedla z hlediska teologie k absurdním konstrukcím, z hlediska archaického náboženství však zcela pochopitelným. Výsledkem synkreze jsou četné mariánské kulty, nadřazování postavy Marie postavě Kristově, vytváření kvazisexuální božské dvojice Bůh-Otec + Marie (s Kristem jako božským synem), zasvěcování národů a zemí Matce Boží (zcela v duchu archaické představy o matce-zemi) či připisování Marii takových vlastností, jejichž absolutním reprezentantem je z hlediska teologie pouze Bůh.

Kromě výrazné mateřské „bohyně“ obsahoval panteon lidového křesťanství i další postavy, které měly zcela evidentní božský charakter. Christianizace raně středověkých státních celků vedla k rychlému vzniku „státních“ panteonů svatých. Ovšem i lidové pojetí vyzdvihlo některé světce do božské sféry. Svatí se stali hrdiny příběhů, ve kterých od počátků věků po světě a přebrali tak charakter starých bohů, kteří podle podání známého značné části světových náboženských tradic přebývali na počátku dějin na zemi mezi lidmi. V dalších případech zase nabrala úcta ke světci zcela božský charakter – jako příklad může posloužit svatý Mikuláš na Rusi, který je na některých ikonách ze 14. a 15. století situován na centrálním místě vyhraněném Kristu. Jeho neobvyklé postavení v ruském lidovém křesťanství potvrzují četná svědectví od počátku raného novověku a v jeho postavě lze spatřit christianizovaného pohanského boha Volose.

Jiná prostředí vygenerovala specifický kult dalších světců – např. podobné postavení, jako měl mezi Rusy svatý Mikuláš, přisuzovali Ukrajinci svatému Jiří a svatojiřský kult byl vlastní i západním Slovanům a Chorvatům. V Srbsku zase přijal řadu archaických rysů národní světec Sáva Nemanjić. Nelze tvrdit, že světci, kteří nesou v legendárním nebo lidovém podání zázračné, až „nekřesťanské“ rysy, byli nutně dědici konkrétního pohanského božstva. Spíše se jednalo o způsob pojetí, svátosti v archaické kultuře, které bylo značně rozdílné od pojetí křesťanského.

Zdroj: Téra, Michal, Perun bůh hromovládce, 2009, NAKLADATELSTVÍ PAVEL MERVART

Advertisements
komentářů 8 leave one →
  1. Pagan permalink
    Červenec 31, 2011 6:06 pm

    Opravdu zajímavé pojednání o křesťanském oblbování svatými,z nichž někteří ani neexistovali a byli to a byli to jenom staří bohové v jiném kabátě.
    S jinak Vladislavem souhlasím A vyprošuju si urážet pohanské bohy,nazýváním jich monstry(i když je článek převzatý z knihy).

  2. Shaman permalink
    Červenec 30, 2011 1:23 pm

    Vladislav:
    Možná by stálo za zmínku, že časem se svatými stávali studánky i v čase dávno křesťanském. Vím o jedné, která se stala „svatou“ v období 2. sv. války, když v jejím okolí vznikl klášter. No, nejspíš to byl nový zdroj peněz…. chtěl jsem říct uzdravení…

  3. princip permalink
    Červenec 27, 2011 11:14 pm

    Vladislav:
    „FORMA UCTÍVÁNÍ, jakou lidé přijali v časech pohanství, ve věřících zůstala i poté, co se stali křesťany (a jsou jimi už po desítky generací!) a že je tedy dána RODOVĚ, čili geneticky“

    Celý Tvůj příspěvek je radost číst. Kdysi dávno jsem na podobné téma četl článek od F,Koukolíka, neuropatologa a popularizátora profánních věd. Snad si to pamatuji dobře. On došel k závěrům, že jednotlivé odrůdy spirituality mají jednoznačně evoluční kořeny. Tvrdil, že ty části mozku, které jsou spiritualitu schopné vnímat a rozlišovat, jsou staré až 100 tis. let.(!) Zároveň platí, že o co víc je něco starší, tím je to více zakořeněné v genetické výbavě.
    Podobně jako s religiozitou je tomu i s řečí, způsobem myšlení a s prožíváním hudby a tance.

  4. Vladislav permalink
    Červenec 27, 2011 8:40 pm

    Pokud jde o „svaté za dědinou“, začal jsem studovat jednu zajímavou věc: při cestách po ČR už nějakou dobu sleduju tyto Ježíše a Panenky Marie, popřípadě Johánky z Pomuku, někde jen bezejmenné kříže vytesané z kamene. Co mají společného? Jsou většinou někde za vsí či za městem, ovšem ve vzdálenosti, kterou lze urazit běžnou chůzí za ne déle než 15 minut od starší zástavby. Jsou obklopena většinou stromy, nějakou starou lípou nebo lipami, výjimečně dubem, nověji i třeba tůjkami apod. Nikdy ne ovocnými stromy! Často jsou také oplocena, minimálně zčásti. U jejich paty leží květiny a různé milodary. JSOU UDRŽOVÁNA – udržovanější než většina kostelů – a jsou udržována věřícími křesťany, nikoliv penězi někde církvemi nakradenými a na to místo pouze přelitými.

    Proč to ale píšu? Proto, že tato místa prakticky nikde nenalezneme v bývalých Sudetech, tedy na území, které většinou bylo od Přemysla Otakara II. až do roku 1945 německé. Jsou tedy vázána téměř výlučně na území tradičně SLOVANSKÁ – podobná místa najdeme běžně i třeba v Polsku či na Slovensku.
    Jsou tedy primárně spojena se slovanským elementem – s původní slovanskou vírou, a je pravděpodobné, že pokud nebyla takto vedena už za časů pohanství a pak ukradena a přelakována, byla později založena křesťany s cílem přizpůsobit formu uctívání té, na kterou byli lidé zvyklí!

    Řada těch míst opravdu dobře splňuje parametry tzv. svatoháje či svatoboru – místa většinou uprostřed louky nebo pole, tvořeného oplocením, výsadbou několika listnatých stromů, většinou lip nebo dubů, s centrální soškou boha – původně většinou Velesa či Peruna, který byl později stržen a nahrazen těmi blízkovýchodními geroji.

    Co to dokazuje? Že FORMA UCTÍVÁNÍ, jakou lidé přijali v časech pohanství, ve věřících zůstala i poté, co se stali křesťany (a jsou jimi už po desítky generací!) a že je tedy dána RODOVĚ, čili geneticky – lidé dědí instinktivně sklony k víře jistého typu (včetně způsobů, jak ji projevovat) z generace na generaci! Myslím, že existuje jen málo ještě lepších důkazů, že skutečné duchovní postoje nelze oddělit od postojů rodových, rodinných a daných tradicí, a že tedy PRAVÁ VÍRA musí zdůrazňovat především tyto aspekty!
    Pravá víra, která zůstala – byť, jak vidno, často pouze formou instinktů – zasunutá hluboko v nás, avšak stále živoucí!
    Je opravdu úžasné vidět, jak jsou ta místa udržována i po bezmála tisíci letech vštěpování úplně jiných hodnot, byť už jsou po tak dlouhé době samozřejmě přizpůsobena povinnému křesťanismu.

    • Červenec 30, 2011 12:52 pm

      Mýlíte se. Byly a jsou úplně běžně a normálně třeba na Chebsku a Sokolovsku. Jezdívám tu a tam okolo. Něco poničené, něco udržované a s úctou k tomu. nebo alespoň omítnuté a vymalované jako barokní stavbička u Úbočí poblíž D.Žandova. Něco je dokonce mezi Hazlovem a Aší, pokud se jede „zadem“. A přitom Ašsko bylo přes 500 pod vládou Zedwitzů, luteránů, kteří milostivě dovolili katolíkům obývat jeden vršek v Aši a v 18. století se tam vystavěl i kostel. Poslední Zedwitz odešel po 2. sv. válce…

      • Vladislav permalink
        Červenec 31, 2011 7:38 am

        Witch: nepsal jsem, že všechny kapličky a křížky v krajině musejí být nutně předkřesťanského původu. Všechny tedy nemusejí souviset ani se slovanskou pohanskou vírou. V případě, který popisujete, se pravděpodobně jedná o barokní záležitost – barokní móda totiž přicházela s pokusy dostat křesťanskou víru do krajiny, spousta různých božích muk apod. proto pochází právě z období druhé půle 17. – konce 18. století.
        Vzhledem k tomu, že osídlení Ašska bylo v předkřesťanské době převážně slovanské, může jít však i o pozůstatky předkřesťanských svatyní, které křesťané neodstranili, ale pokřesťanštili. To podstatné, co jsem chtěl říci, je to, že v krajině, která byla německá a předtím neměla žádnou osidlovací historii – např. Odersko, větší část Jeseníků apod. – většinou tyto prvky nenajdeme.

  5. princip permalink
    Červenec 26, 2011 8:14 pm

    Ano, zajímavý článek. Existuje jen jediná „věc“, které si u křesťanství cením-jsou jí přetrvávající prvky našeho původního duchovna, které křesťanství kdysi asimilovalo. Jsou latentní a při naší dnešní mentalitě jsou velmi těžko pochopitelné, ovšem jsou zde přítomné.

  6. vonrammstein permalink
    Červenec 26, 2011 5:49 pm

    Bizarní. Píše se to bizarní, proBoha. Ne bizarDní. Jinak zajímavý článek.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: