Skip to content

Proč jsem se stal slovanským pohanem

Červenec 21, 2011
tags:

Tuto otázku dostávám velmi často. Většinou mi ji položí někdo, kdo mě už nějakou dobu zná a jehož vztah ke mně je veskrze přátelský či alespoň charakteristický zájmem nebo sympatií. Zeptá se většinou podobným tónem, jakým klademe nějakou otázku člověku, o němž jsme se dozvěděli něco, co považujeme za pošetilé a co „bychom do něho nikdy neřekli“.

Přestože je většina podvědomých hodnot, instinktů a řada návyků našich lidí dodnes na tom, že byli naši slovanští předkové pohany, založená, očekává se, že člověk hledající v životě vyšší, duchovní aspekty upřednostní spíše něco, co je domněle „tradiční“ a jaksi „staletími zavedené“. Naše civilizace je veskrze konzumní a všechno, čím se zabývá, má ošetřeno „standardizovanými procesy“. Nejinak je tomu s duchovní oblastí. Máme zde dosud převládající křesťanství, jeho přímého nástupce a pokračovatele – ateismus, křesťanské sourozence islám a židovství, a komu to nestačí, může si vybírat z celé palety tzv. východních náboženství.

Kdo vybočí z tohoto rámce, je většinou považován za experimentátora, člověka snažícího se na sebe za každou cenu strhnout pozornost, či přímo za pošetilého blázna nebo podivína.

O pohanských kultech toho víme velmi málo a když už, tak většinou pouze o pohanství germánském nebo keltském, která jsou písemně poměrně dobře zdokumentována. V případě pohanství slovanského se můžeme spoléhat většinou pouze na zprávy různých – většinou křesťanských – misionářů či cestovatelů, podávané logicky převážně v pro-křesťanském či křesťanství alespoň neurážejícím duchu.

V zajetí těchto ryze dobových představ jsem žil dlouhou dobu i já. Své dávné pohanské slovanské předky jsem, ovlivněn především Jiráskem, národními obrozenci a Kosmovou kronikou, považoval za veskrze sice vlídné, pohostinné, rodinu a rod milující, lásku dávající a přátelské bytosti, nicméně žijící velmi primitivním životem, neznající písmo ani žádnou tzv. vyšší kulturu, obětující zajatce, beroucí otroky a dětinsky uctívající mimo jiné i bytosti, v jejichž existenci dnes nevěří už ani většina nejmenších dětí – různé víly, rusalky, skřítky, duchy větru a země.

Už jako malý chlapec jsem však rád trávil skoro každou volnou chvilku v lese a mé nejstarší vzpomínky se týkají poetiky a zvláštního elektrizujícího pocitu, jaký jsem měl ze souhry Slunce, větru a lesa už jako tříletý na procházce za ruku s dědečkem.

Později jsem se začal intenzivně zajímat o historii. Ještě na základní škole jsem se naučil jména všech českých panovníků, včetně data jejich panování. Podobně mě fascinovala historie mé rodiny, a to přesto, že jsem s činy svých předků zdaleka ne vždy souhlasil. Později, jako skoro každý mladý muž, jsem začal fandit „svému“ hokejovému týmu – nejprve u rádia, poté na stadiónu. Opět tu byl jakýsi zvláštní, povznášející pocit…

Jako dospívající jsem pochopil, že život není slepá hra náhodných sil, nýbržto, co se nám děje, má jakousi logiku, kterou pouze ne vždy a ne ihned pochopíme. Mé pocity z přírody jakožto zdroje síly, moudrosti a vnitřního klidu nezmizely, naopak se prohloubily a zklamání z prvních, nešťastných lásek jsem rozpouštěl v celodenních výpravách v nekonečných lesích moravských Beskyd a Javorníků. Na jedné z těchto cest jsem prošel poprvé horským pásmem radhošťských Beskyd a zjistil, že socha Radegasta, byť působící na první pohled hrůzostrašně, ve mně zanechává hluboké pocity spřízněnosti s daným místem, podobně jako bukové lesy zahalené do modravého letního oparu a výhledy až k Tatrám a Jeseníkům.

Ve 20 letech jsem viděl imponující, čtyřdílný film o Ježíši Nazaretském. Osudy toho člověka na mě udělaly velký dojem, takže jsem si ho pustil během následujícího měsíce snad dvacetkrát. Obdivoval jsem jeho statečnost, s jakou dokázal přijmout to, k čemu byl odsouzen, avšak nechápal jsem jeho fanatickou zatvrzelost a už vůbec jsem nerozuměl tomu, proč by měl on, kazatel a prorok, člověk jako každý jiný, někomu osobně zajišťovat „spásu“. Působilo to na mě spíše jako silácké gesto, akt namyšlenosti – podívej se, JÁ sice vypadám jako člověk, ale člověk nejsem, jsem BŮH. Urážel mě také způsob jeho početí – je snad zplození dítěte pohlavním stykem mezi mužem a ženou „nečisté“? Nepovažoval jsem ho proto za hrdinu, ale jen za člověka se zajímavým osudem – rozhodl se zemřít, aniž by tím chtěl někoho přímo zachránit, někomu pomoci, navíc tuto historii sepsali lidé, kteří ho nikdy neviděli a nemluvili s ním, a to až několik set let po jeho smrti. Historka o zmrtvýchvstání mi přišla ještě neuvěřitelnější – proč by mělo po třech dnech smrti vstát z hrobu tělo v počínajícím rozkladu, když může – snad – působit v duchovní formě?

Sledoval jsem blízkovýchodní reálie filmu a uvědomil si, že na mě působí především dvěma aspekty: neuvěřitelnou chudostí až mrtvolností tamější přírody a silným, nicméně LIDSKÝM příběhem. Necítil jsem nic, naprosto nic z pocitů, jaké mě už dvacet let provázely při mých procházkách přírodou či při fandění „mému“ týmu či jeho úspěších. Necítil jsem žádné opojení, žádnou výjimečnost, nenapadaly mě žádné mimořádné a inspirující myšlenky, jako při mých lesních toulkách, a ptal jsem se sám sebe: TOTO má být ten příběh, který údajně oslovil stamilióny lidí a udělal z nich tzv. věřící? Jsem natolik jiný, než oni, nebo jsem z něj pouze něco nepochopil?

Nicméně zůstával jsem otevřený možnosti, že změním názor. Život šel dál a začal jsem studovat na vysoké škole. Potkával jsem řadu křesťanských spolužáků – a zpočátku k nim přistupoval – na základě pochybností vyvolaných rozporuplnými pocity z toho, co jsem se dozvěděl o Ježíši Nazaretském – jako k někomu, kdo ví či umí něco, co já ne, kdo je tedy lepší než já a mohl by mě něco důležitého naučit. Už jsem se dávno dozvěděl, že křesťanství je náboženstvím lásky, odpuštění, pokory a obětování – teď jsem to tedy chtěl prožít.

Výsledkem však bylo nemilé překvapenía rozčarování: postupně jsem zjistil, že mezi těmito lidmi není o nic více těch „dobrých“, nezištnějších, vlídnějších, tolerantnějších atd. osob než mezi ostatními spolužáky, a to i těmi, kteří byli známí různými výtržnostmi, braním drog a násilím. Jak je to možné, ptal jsem se sám sebe, aby někdo, kdo se údajně každodenně řídí zásadami víry předepisující lásku k bližnímu a další podobné věci, někdo, kdo žije život dle knihy diktované prý samotným Bohem, neměl těchto darů v sobě o nic víc (či často spíše ještě méně), než člověk, který například dost pije, má problémy se zákonem, nebo „aspoň“ lže, podvádí, pomlouvá a v podstatě nestojí za moc?

Ba co víc: nechápal jsem, jak je možné, že namísto očekávané vlídnosti u těchto lidí vnímám většinou spíše jakousi povýšenost, úsměšky, přechytralost, vypočítavost. Nebyla s nimi žádná legrace (což je pro studenta důležitý faktor), byli spíše těmi, kdo neustále poučuje a na běžné studentské zábavy často reaguje tak, že on „je už dál“ a netýká se ho to.

Jak je to jen možné – vždyť pokud vyznávají zásady, které jim oficiálně jejich víra přikazuje, mělo by to být na nich vidět! Ptal jsem se křesťanů samotných – a bylo mi většinou řečeno, že chování, které kritizuji, není dobré ani pro samotné křesťany a že i když si myslím opak, správní křesťané by se takto chovat neměli.

Léta plynula a já jsem nejprve důkladně prostudoval judaismus a islám (a našel tam obrovské množství věcí souhlasících s křesťanstvím) a poté historii dobývání Ameriky a dalších území křesťanskou civilizací. To, na co mě upozorňovali křesťané poukazující na lidská pochybení svých spoluvěrců, jsem tam však ani po bezmála patnácti dalších letech nenašel. Objevil jsem jen nekonečnou cestu krve, rozvrácených a zničených kultur, porobených národů, zotročených a povražděných lidí, to vše ruku v ruce s šířením křesťanské víry. Studoval jsem životopisy svatých a dalších významných osobností křesťanství – a zjistil, že šlo velmi často o lidi, kteří by si spíše než označení „hrdinové“ či „výjimeční lidé“ zasloužili dle zdravého rozumu a zákonů, jimiž dnes poměřujeme zločince a lidi na okraji společnosti, přívlastky „darebáci“, „nebezpeční fanatici“, „potlačovatelé práv a svobod druhých“ či dokonce „duševně nemocní lidé“.

V dalším životě jsem potom poznal křesťanů stovky a tento názor si jen utvrdil. Nemůžu říct, že by byli jako lidé celkově „horší“, než ateisté nebo kdokoliv jiný, pouze na nich naprosto není vidět působení těch na první pohled ušlechtilých zásad, které razil před 2000 lety jejich prorok Ježíš. Křesťanské církve se neustále – pod obrovským tlakem veřejného mínění – distancují od těch nejhorších, do očí nejvíce bijících excesů svých předchůdců, aby tisíce dalších zločinů neřešily, neboť k jejich přiznání dosud nebyly přinuceny, podobně jako zloděj, který sice musí přiznat krádeže, z nichž byl prokazatelně usvědčen, ale jinak dál vesele krade, neboť snad spoléhá na to, že všechny jeho činy stejně objeveny nebudou a mu tak jistě něco zůstane…

Co to tedy je, to křesťanství?, ptal jsem se dále, a nakonec zjistil, že nejde ani tak o víru, jako spíše o jakousi – domnělou – smlouvu s Bohem, doslova o „strategii přežití“ – věřící budou dodržovat jakési zásady,předepsané Biblí a dospecifikované jejich kazateli a dalšími autoritami – a Bůh jim, prostřednictvím svého údajného syna a spasitele Ježíše – doslova „za to“, na oplátku,  poskytne tzv. spasení, tedy přesně v duchu standardních obchodních smluv, kde je na jedné straně specifikováno zboží, které je předmětem smlouvy, a na straně druhé cena a platební podmínky, které jsou pro zdárné naplnění smlouvy závazné pro kupujícího.

Stejně, jako se obchodní smlouva mezi subjektem A a subjektem B dotýká pouze těchto subjektů a nikoho jiného, tak i zde platí vše pouze mezi Bohem a člověkem. Každý další je z této smlouvy vyňat, netýká se ho a když už, tak pouze nepřímo.

Pochopil jsem ten nejzákladnější rozpor: křesťanský Bůh je – v souladu s pojetím nejvyšší božské bytosti drtivé většiny všech ostatních náboženství – charakterizován jako nekonečně laskavý a poskytující BEZPODMÍNEČNOU lásku, avšak praktické provádění víry je naopak ve znamení „lásky“ účelové, silně podmíněné a tedy vypočítavé.

Uvědomil jsem si, že ve skutečnosti jde o obrovský, grandiózní podvod – dobrým křesťanem v očích Boha není v první řadě tzv. „dobrý člověk“ (dobrý dle svých činů), ale „dobrý křesťan“ – tedy člověk dodržující „závazná ustanovení“ – darebák, který „přijme Ježíše“ hodinu před smrtí, na konci života, v němž napáchal nekonečnou řadu lumpáren, by měl být v očích Boha lepším člověkem, než ten, kdo žil mnohem mravněji, avšak s Ježíšem se s jakýchkoliv důvodů nespolčil. Jinými slovy: není tak důležité, jaks žil a kdy jsi přijal Ježíše, ale to, jestli jsi tak učinil – třeba i ve chvíli, kdy ti už vyloženě teklo do bot a tys neměl jinou možnost. Křesťanství ti tedy nabízí „odpuštění“ – říká, že pokud je přijmeš, tak jisté činy (akce) nebudou následovány činy z nich logicky vyplývajícími (protiakcemi) – že tedy budeme jako křesťané vyňati z kauzality, která jinak platí v celém vesmíru!

Hloupost a absurdnost „vynětí z kauzality“ – tedy spasení, „odpuštění“ jsem však nikde v přírodě ani ve svém životě a prosté logice nenašel. Nenašel jsem JEDINÝ důkaz či indicii, že by tomu tak mělo být! Svěřil jsem se jednomu zdánlivě moudrému evangelickému faráři a ten mi s úsměvem odpověděl: vidíš, a to je právě ta VÍRA! Už to začínáš chápat!

Toto sdělení mě rozzuřilo. Pokud mám být křesťanem, tak mám celý život zasvětit jednání dle zásad, pro které nemůžu najít jedinou logickou indicii, přestože vím, že jinak je naprosto nutné, abych se řídil logikou, používal rozum, cit, intuici, naslouchal vnitřnímu hlasu. Cítil jsem se zkrátka podveden a obelháván – ovšem křesťanskými slovy jsem „neměl víru“.

Jde o zneužití, které je z důvodu, že je založeno na jakési „víře“, nedokazatelné, ale také nevyvratitelné! Přitom ale všude jinde platí zákon rovnováhy – vše se vrací v kruhu, opakuje, mění formu, umírá a zase rodí – a tomuto „věřit“ či „nevěřit“ nemusím, to přece VIDÍM – a týká se to věcí nejen materiálních, ale i duchovních! Dal jsem si tyto poznatky dohromady se svými pocity, které jsem zažíval v přírodě, s opojnými dojmy dokonalosti a náležitosti k vyššímu celku, pocity věčnými, neboť podobně to mohl zažívat – a nejspíš i zažíval – můj vzdálený prapředek před mnoha tisíci lety, který ani netušil, že se nějaký Ježíš někdy narodí, a došlo mi, že skutečná VYŠŠÍ MOUDROST, pokud existuje, musí být sdělena především touto formou, formou, která člověku ukazuje celek v jeho pokud možno nejkomplexnější podobě, formou nezávislou na tom, zda je momentálně po ruce nějaký prorok, nezávislou na tom, zda umíme či neumíme číst či zda se dostaneme do kontaktu s věrozvěsty toho či onoho „jediného správného“ učení.

Jde o formu, která je k dispozici každému a vždy – pouze ne každý je schopen ji okamžitě přijmout. Formu, která mluví ke každému – prostřednictvím jeho „vnitřního hlasu“, instinktu, pocitů a vjemů. Pokud je „nejvyšší bytost“ opravdu vrcholně spravedlivá, těžko může zvolit jiný způsob, který by byl ještě přirozenější, snazší, spontánnější a především – spravedlivější ke všem.

Krátkou dobu nato mi zemřela matka a já jsem si dal na pracovní stůl, na noční stolek a i do auta její fotografii. Byla tak skoro pořád se mnou – byla jakoby mým talismanem, dodávala mi kuráž, těšila a tišila mě. A pak to ke mně najednou přišlo, jako blesk z čistého nebe – vždyť nejde – v tomto případě ani v jiných spontánně se odehrávajících kolem nás – o nic jiného než o ten nejpřirozenější DUCHOVNÍ INSTINKT – akt duchovna a víry, který je bytostně ryzí a opravdový, postoj, jemuž nemusí být nikdo učen, postoj, ke kterému člověk, nedeformovaný vnucovanou „vírou“ odjinud, spontánně dospěje! Naši předkové takovou víru měli – a generaci po generaci ji kultivovali a prohlubovali. Některé kultury, například severoameričtí indiáni, měli na rozvíjení přírodního, tedy PRAVÉHO duchovna, mnohem více času – naši evropští předkové byli bohůmžel donuceni svou rodnou víru odvrhnout nástupem křesťanství…

Proč jsou rozdíly mezi blízkovýchodními náboženstvími a původní vírou obyvatel Evropy tak obrovské? Bývalá Judea, z nemalé části dnešní stát Izrael, se převážně rozkládala v nehostinné, pouštní či polopouštní oblasti, která je vlivem vysokých teplot a nízkých srážek s výjimkou ojedinělých oáz či vysychajích řečišť,po většinu roku prakticky bez života. Předkové vynálezců křesťanství, Židé, byli, stejně jako způsob jejich víry, prostoupeni těmito reáliemi. Těžko mohli v polomrtvé krajině vnímat, že i stromy nebo zvířata mají duši, pokud zde téměř žádné stromy a zvířata nenacházeli. Těžko mohli ti citlivější zachycovat existenci elementárních bytostí vody, země a vzduchu, pokud vnímali téměř všichni okolní krajinu po tisíciletí výhradně jako nepřátelskou, jako prostředí, do něhož byli vrženi a s nímž se musejí porvat, chtějí-li přežít.  Těžko mohli vyznávat Vyšší v přírodních chrámech, pokud to nechtěli provádět tak maximálně na hromadách pohyblivého písku. Těžko mohli ve větší míře cítit existenci přírodních duchovních sil v oblasti, která oplývala snad pouze ostrým kamením a pískem zalepujícím oči…

Zato se však naučili být mnohem více „ve střehu“. Vody a úrodné půdy bylo málo a tak skoro každá potyčka s okolními kmeny vyústila v boj na život a na smrt o to málo, co mohli mít. Starý zákon je plný zpráv o těchto násilnostech, z nichž nemalou část prý schválil či dokonce uložil židovský Bůh – který se tak stal Bohem krve, pomsty a neustálého pokoušení. Brzo se také lidé zde žijící naučili obrovské míře přetvářky a lstivosti, neboť pochopili, že to nejsou vždy jen zbraně, co rozhoduje o přežití jejich společenství v krajině, která téměř nic k životu nenabízí. Takto se zrodila tří hlavní světová náboženství dneška: křesťanství, judaismus a islám. Náboženství nesnášenlivá až nenávistná k věrám jiným i mezi sebou navzájem stejně, jako jejich vyznavači k jiným lidem ve věčném boji o těch pár kapek vody a úrodné půdy v moři smrtícího, do běla rozžhaveného písku.

Náboženství upírající duchovní aspekty přírodě – tedy především rostlinám a zvířatům, a degradující je na pouhé věci – neboť těmto lidem zůstala existence ŽIVÉ přírody z důvodu podnebí jejich oblasti téměř neznámá. Náboženství stavějící umělé svatyně, neboť přírodních nebylo možno využít, náboženství striktně rozdělující na tzv. „dobro“ a „zlo“, neboť v mrtvé, nepřátelské poušti existuje pouze dualistické vnímání světa – žhavé, vše spalující Slunce ve dne a téměř mrazivá zima v noci, přežití nebo smrt, přátelství nebo nepřátelství, agrese nebo poddanství, tvrdé popření nebo bezvýhradní přijetí, bezpodmínečné ovládnutí nebo totální podrobení se … a „hřích“ nebo „bohulibý čin“.

Když křesťanství (ale platí to také pro pozdější imigraci Židů, Arabů a seldžuckých Turků, stejně jako pro dnešní islamizaci Evropy) nastoupilo svou vítěznou cestu na sever, narazilo na kultury duchovně mnohem bohatší – jejich mytologie přetékala různými bytostmi, přírodní svět (zejména u Germánů, Keltů a Slovanů) doslova hýřil životem v duchovní podobě. Protože křesťanští věrozvěsti naprosto netušili (a ani nechtěli tušit), o co se vlastně jedná, vyložili si tuto bohatost po svém, tak, jak byli zvyklí ze země svého původu: jako modloslužebnictví, uctívání démonů a neexistujících, nebo naopak zlovolných sil. Nechápali, že to jsou oni, jejichž duchovní svět daný reáliemi pouště je omezený a značně zjednodušující.

Se stejnou nenávistí k odlišnému pojetí víry a odlišné kultuře vůbec, na jakou byli zvyklí z Blízkého Východu, začali křesťané šířit tu svou „jedinou pravou víru“ mezi pohanské Evropany. A se stejnou orientální lstivostí, jaká tisíciletí předtím pomáhala přežívat jejich předkům v extrémních podmínkách pouště, začali manipulovat potenciálními novými „ovečkami“ i v nových zemích jejich víry: nejprve přesvědčili panovníky slábnoucího Říma, že jedině jednotná víra (samozřejmě ta jejich) je šancí pro udržení říše, a poté, co západní Řím rozvrátily germánské kmeny a brzy se objevily snahy bývalý lesk západního Říma obnovit, zvítězili křesťané se svým jednoduchým, černobílým, praktickým viděním duchovní reality, nahrávajícím ambicím „sjednotitelů“, „zakladatelů“ a „budovatelů velkých říší“, ať už to byl franský Karel Veliký, moravští Rastislav a Svatopluk nebo třeba ruský Vladimír. Všichni tito ctižádostiví muži si uvědomovali, že jejich říše nebudou nikdy opravdu a absolutisticky sjednoceny, pokud budou muset respektovat vůli zespodu volených pohanských sněmů svých obyvatel nebo pokud budou oni muset čelit kultům lokálních bohů v regionech, které nebudou souhlasit s politikou centra. Byla tedy zavedena nová víra – a protože její nástup byl většinou spojen také s přeměnou svobodných členů rodů či klanů na poddané a později nevolníky, nemluvě o znásilnění duchovním, probíhalo šíření víry v Evropě až na výjimky násilnou cestou, popřípadě cestou lsti a chytračení – takto se například stal křesťanem český kníže Bořivoj (vládl 870-891), který byl při návštěvě u moravského krále Svatopluka usazen na zemi spolu s psy se slovy, že pohanovi nepřísluší jíst u stolu s křesťany – přestože šlo o vládce suverénní země…

Křesťanští vládcové rozhodovali o víře svých poddaných, kteří se dle možností a situace bránili. Pohanských povstání byla v českých zemích celá řada, nicméně skutečného vítězství dosáhlo křesťanství teprve poté, co se mu podařilo ukrást a přelakovat pohanské symboly a zejména místa – řada pohanských bohů se tak stala svatými či aspoň byli křesťanští svatí jejich podobou ovlivněni, a na řadě pro Slovany posvátných míst se místo kupadlových ohňů či soch bohů najednou objevily křesťanské kostely s dodatečně vymyšlenými legendami; k řadě těchto kostelů dodnes pořádají křesťané pouti. Radhošť či Hostýn na Moravě nejsou ničím jiným než právě takovýmto ukradeným místem. Místa, která nebylo možno přelakovat, byla „aspoň“ dodatečně vybavena zkazkami o tom, že tam řádí čerti či se tam slétávají čarodějnice – to aby byly ovečky odrazeny od výletů k nim. Oblíbeným a nadmíru podlým trikem křesťanů bylo také např. vztyčování „křížů usmíření“ – na řadě míst byli pohané rozehnáni nebo povražděni přímo během svého obřadu, načež tam byl „pro usmíření“ vztyčen kříž – ve skutečnosti šlo však o symbol dominance či potvrzení toho, která strana zvítězila.

Zdálo by se, že po takto důkladné likvidaci všeho pohanského zůstane víra našich předků už pouze v de facto anachronické, folklórní formě – ve všech těch vynášeních Moren či káceních Máje, které mají dnes už zcela pozměněný význam a spíše jsou příležitostí k setkávání přátel či sousedů. Pravda je však mnohem příjemnější – přestože nejvyšší vrstva slovanských bohů byla křesťany doslova vymazána z lidské paměti, vrstva nižší, tedy oblast různých lesních, vodních (nyní vnímaných jako pohádkových) bytostí zůstala v živé paměti lidí zachována, takže ještě před cca 100 lety sesbírali např. na Valašsku etnografové svědectví lidí, kteří se s nimi údajně setkávali, či kteří využívali služeb různých věštců či božků, následovníků dávných magických rituálů uchovávajících nepatrné zbytky téměř zapomenuté moudrosti. Tito etnografové zjistili i jinou věc – ani po tisíciletém vymývání mozků křesťany nedokázali brát ve své většině valašští vesničané křesťanskou víru jako nic většího než povinnost vůči vrchnosti, návštěvu povinné přednášky či pojistku, jak se vrchnosti neznelíbit. Poté následovaly dvě světové války a éra vnucovaného křesťanství de facto skončila – výsledkem je nynější masový ateismus, v němž se (nejen) česká společnost nachází.

V souvislosti s tím stojí i většina naší společnosti dnes na rozcestí: začínáme být víc a víc otráveni bezduchým ateistickým konzumerismem na jedné straně a blízkovýchodním monoteistickým vymýváním mozků na straně druhé, avšak nedokážeme už ani najít cestu ke své dávné a jediné skutečně PŮVODNÍ a NÁRODNÍ či RODOVÉ víře – během tisíce let byla tato nit přetržena. Někteří experimentujeme s východními filozofiemi, opakujeme přitom slova v cizích řečech, jimž nerozumíme, provádíme obřady a rituály, které lze dělat i úplně jinak a úplně jinak je nazývat, a nechápeme, že tím jen nahrazujeme jednu cizí, naší kultuře vzdálenou víru, cizorodou vírou jinou. Další z nás oživují své německé či keltské kořeny, ale neuvědomují si, že těch pár kapek germánské nebo keltské krve nám ještě přináležitost k těmto vírám a jejich plnohodnotné prožití nemusí zajistit. Ještě jiní to všechno zpochybňují: v dnešní přetechnizované době prý není možné vyznávat přírodní víru předků, kteří žili oproti nám v primitivních podmínkách, neměli naše znalosti (takže řada aspektů jejich víry byly pověry) a navíc se z této víry téměř nic nedochovalo. A ještě jiní sice tuto víru „vyznávají“, ale mnozí z nich se místo její praktické aplikace do každodenního života 21. století zajímají spíše o to, jestli jejich oblečení určené pro slavnost odpovídá dobovým reáliím 9. století, zda mají ty správné výšivky, zda oheň zapalují tím správným způsobem, zda nepijí po obřadu nevhodné nápoje a nepoužívají nevhodné výrazy. Všem těmto bych chtěl vzkázat: POKRAČUJTE V TOM, CO DĚLÁTE – ALE SMIŘTE SE S TÍM, ŽE VEŠKERÉ  ŠANCE NA SKUTEČNÉ OŽIVENÍ POHANSKÉ VÍRY V NAŠÍ ZEMI BUDOU NULOVÉ!

Pohanská víra nevyžaduje žádné zvláštní rituály – ty, které někteří z nás provádějí, jsou pouze těmi, které odpovídají době, o níž se nám zachovaly zmínky. Pohanství musíme mít především v srdcích a v hlavách, a až potom v nějakých rekvizitách! Kdyby například přežila pohanská civilizace pobaltských Ránů na ostrově Rujana, těžko by dodnes uctívali posvátného bělouše, těžko by při věštbách používali kopí, těžko by k ochraně božstva sloužilo 300 jezdců na koních! Pohanská víra by se podle mého názoru neměla ani štěpit mezi „Vikingy“, „Kelty“ a „Slovany“ – protože jednak nás mnohem víc spojuje, než rozděluje, ale také platí, že jsme všichni Češi, mluvíme slovanským jazykem a vyznáváme převážně slovanské obyčeje – i když to pro někoho může být snazší a pro někoho obtížnější, měli bychom ctít spíše Svaroga než Odina, neboť žijeme tam, kde žijeme a naše postoje jsou do jisté míry svázány s řečí, kterou používáme. Je to naše „mateřština“, naše vlast je naše „otčina“.

Takto jsem se tedy dostal ke slovanskému pohanství. Na začátku byl hlad po vědění a touha po duchovním poznání, poté jsem si uvědomil, co nejsem, a teď tedy vím už i to, co JSEM. Jsem člověk 21. století, který používá všechnu dostupnou techniku, žije v domě na úrovni této doby, vykonává povolání na úrovni této doby, avšak uvědomuje si, stejně, jako jeho prapředkové, že bohové řídící náš svět – bytosti projevující se archetypy, instinkty, „životními zkouškami“, naši duchovní průvodci, přátelé a učitelé – jsou zde pořád, ti samí, jakými je viděli naši předkové. Jsem přesvědčen o tom, že viditelný svět, v němž žijeme, není jediný a je pravděpodobné, že v naší „blízkosti“ se nacházejí také bytosti, jejichž existenci si neuvědomujeme – ať už je nazveme „duchy“, „přírodní energií“ či třeba „specifickým elektromagnetickým polem“. Uvědomuji si, že jsem pouze článkem v historii svého rodu, trvající tisíce let, článkem řetězce zatočeného do nekonečného kruhu, článkem, kde spolu všechny součásti neoddělitelně souvisejí a kde jsou mí mrtví předkové spolu se mnou i dosud nenarozenými potomky součástí jednoho a téhož celku. Bohové, kteří nejsou ani „dobří“, ani „zlí“, kteří pouze JSOU, jsou zdrojem našeho poučení, rádci a průvodci, spolu s našimi předky, kteří jsou nyní Tam, kde mají své místo a odkud nám pomáhají v našich životech. Ctěme proto svůj rod a národ, který je našimi rody tvořen, prosme bohy, prosme Vyšší, nám běžně neviditelný svět o sílu, neboť jí dostaneme právě tolik, kolik jí uneseme – a buďme vděčnými, avšak ne poníženými, oddanými, avšak ne pokořenými!

Usilujme o moudrost našich předků a děkujme za ni už teď – jen ona nám zajistí pokračování všeho, co považujeme za důležité, jen ona zajistí, že naše myšlenky, činy ani odkaz nikdy nezemřou!

Sláva bohům a sílu poznání všem, kdo mají odvahu navrátit se k moudrosti, kterou svěřili našim předkům!

Reklamy
komentářů 10 leave one →
  1. Září 20, 2011 10:20 am

    Stejně jako autor taky nemám křesťany moc v lásce, teda přesněji řečeno, upřímně věřící křesťan mi ani tak nevadí jako spíš mi vadí církev jako taková, ale nemůžu si odpustit faktickou poznámku. Izrael, potažmo celá judea, neleží v pusté poušti. před válkou bylo například území budoucího Izraele (v dnešních hranicích) významným producentem např pomerančů, který teda rozhodně v poušti nerostou. To jen na okraj.
    Semitské kmeny (tj. překvapivě i palestinci) přišly na střední východ přišli přibližně před 15000 lety, v době kdy se teprv začlo cosi jako zemědělství rodit, a to poněkud severovýchodněji, v dnešnim Iráku. Ti co si pamatují ze školy řeky Eufrat a Tigris, tak vědí. Původní semitské kmeny byly převážně pastevci, až později se začli věnovat i zemědělství….

  2. Červenec 25, 2011 4:12 pm

    Pěkné vyznání. Moje cesta byla dost podobná, jen s tím rozdílem, že v současnosti praktikuji wiccu kombinovanou s germánským pohanstvím. S charakteristikou křesťanství, judaismu a islámu, jako těch nejméně snášenlivých náboženství souhlasím, jenom nevím jestli na tom skutečně nese vinu přírodní prostředí. Australští domorodci, křováci v Kalahari, nebo eskymáci také žijí v drsných podmínkách a přesto je jejich duchovní svět zabydlen spoustou bohů a duchů. Navíc přece izraelité na svém nynějším území v době Starého zákona likvidovali původní kannánský lid, který ač žil na stejném místě, vyznával polyteismus a animismus.

  3. princip permalink
    Červenec 24, 2011 5:46 pm

    Díky za pochvalu, paní Silvie.

  4. Europa erwache! permalink
    Červenec 22, 2011 2:08 pm

    Teda přátelé, nezlobte se na mě, ale já v tom spíš vidím vyznání, proč autor není křesťanem. Devadesát procent se týká právě tohoto…

  5. reakce permalink
    Červenec 22, 2011 12:04 pm

    Moc pěkně napsané. Ke křesťanství jste ovšem dost přísný… sama jsem to donedávna vnímala stejně, ale nyní zjišťuji, že to není takto jednoduché a jednoznačné a že dost možná je tolik křesťanství, kolik je křesťanů. Stejně tak s vnímáním přírody a vztahem k ní u křesťanů to asi není tak chmurné, jak uvádíte… tedy, u některých. Uznávám, že to, co navenek reprezentuje většina nebo určitá viditelná část, je spíše odrazující. Ale nemíním to jako polemiku, sama jsem hledající a jistá jsem si jen tím, že nic nevím.
    Velmi se mí líbí příspěvek pod hlavičkou „princip“, s tím souzním. Že těch cest je mnoho a ten, kdo je otevřený, začne objevovat více toho spojujícího než rozporů…

    Silvie

  6. Názor na článek permalink
    Červenec 22, 2011 10:20 am

    I když jsem podle časových údajů v článku trochu mladší než autor, v podstatě mám uplně stejný vývoj, včetně zájmu o křesťanství a následného jeho „prohlédnutí“. Souhlasím však s Mysličem. Nemyslím, že rodnověrce opravdu lze rozdělovat na ty „pravé“, co si uvědomují vše výše popsané a na ty „nepravé“ co nosí dobové oblečky a scházejí se o víkendech na rituály. Jde totiž o občinu a její zvyky, o to, zda je člověk zatížen historií, zda má třeba vedle duchovních zájmů zájem i o archeologii, dobová řemesla. Tak, jako američtí křesťané chodí do kostela v obleku, ale jinak žijí svou každodenní víru, i tak se dá chápat to, že při setkání občiny si rodnověrci rádi navozují atmosféru života našich předků, avšak nepřestávají si aspekty své víry uvědomovat i v běžném životě…

    Pokud chceme, aby se slovanské pohanství pozvedlo, je nutno přestat mezi sebou hledat rozdíly a spekulovat, kdo je „lepší“ a kdo „horší“.

    Ctirad

  7. princip permalink
    Červenec 21, 2011 8:37 pm

    Též si vážím tohoto článku. Dá se pojmout i jako částečný popis iniciačního procesu, ve kterém autor postoupil už pořádně daleko. Avšak cesty vedoucí k poznání mohou být u různých lidí velmi odlišné, zvláště v počátcích. Také prostředky volíme více méně náhodné. Důležité je, že člověk dá nakonec poznání přednost a že nepropadne bezuzdné činnosti dnešní doby.
    Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na začátku se zdá všechno roztříštěné a jakoby spolu nesouvisející. Jak však člověk postupně stoupá stále výše, začíná roztříštěnost slábnout a dochází ke spojování různých, těžce prošlapávaných, cest. Je to jako když posloucháte Smetanovu Vltavu, od nejslabších pramínků, přes potoky, říčky až k monumentálnímu vstupu do srdce české země. Stále více se prosazuje síla, souvislost, integrace, shoda. Pokud člověk nepoleví v úsilí, lze patrně dosáhnout těch nejvyšších cílů.
    Autorovi děkuji za ten vhled do charakteru křesťanství. Sám jsem si křesťanskou „etapou“ prošel jen velmi okrajově, takže jsou pro mě Vaše zkušenosti velmi užitečné.

  8. Myslič permalink
    Červenec 21, 2011 6:50 pm

    Už jsem si to pochvaloval na Bratrství a tady to udělám taky: Moc pěkně napsané!
    A s těmi „oblečkáři“, to je fakt těžké….. Někteří pohanstvím opravdu
    žijí a někteří to berou jako weekendovou záležitost a pak týden zase nic.
    Abych to trochu přiblížil…. Jistě znáte ve svém okolí takové ty správné trampy a čundráky, kteří vyráží každý pátek z města vlakem a pak pěšky do lesa a spěj pod širákem. No, a pak tu jsou ti „kotlíkáři“, kteří nosí klobouk a koně zásadně a hlavně do hospody a na čundr si vozej prdel v autě a vrchol odvazu je pro ně poslech bratrů Nedvědů u grilovačky na chatě…..
    Je škoda, že někteří oblečkáři se vydávají tímto směrem…

  9. Ron permalink
    Červenec 21, 2011 5:46 pm

    Pekné vyznanie, ďakujem. Samozrejme nie u každého bola rovnaká cesta k slovanskému pohanstvu, ale zo všetkým ďalším sa môžeme ztotožniť, ba priam je naša povinnosť to rozvinúť.

  10. Wolf permalink
    Červenec 21, 2011 5:43 pm

    Krásně napsáno. Tak niternou „zpověď “ jsem snad ještě nečetl. Autor skvěle vystihl podstatu pohanství, spočívající jakožto duchovní světonázor v lidech a jejich každodenním životě, ne víkendovém obřadnictví a oblečkaření. K popisu křesťanství a křesťanů není co dodat.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: