Skip to content

Pohanské tradice v době křesťanství

Červenec 19, 2011

KapličkaPouze někteří nejvyšší církevní hodnostáři doopravdy vědí, jaké poklady skrývá proslulá Vatikánská knihovna. Protokoly z inkvizičních procesů, proroctví vizionářů, tajné dodatky k usnesení koncilů… A také důkazy o tom, jak křesťanství postupně vzdávalo zprvu nesmiřitelný boj s pohanskou magií, jak bylo prostoupeno starými rituály, jak mnohdy váhalo, jestli mimořádnou duchovní osobnost prohlásit za světce nebo zaprodance ďábla.

Magické třicatero

Někdy v polovině 8. století po Kristu byl patrně ve fuldském klášteře sestaven seznam, který ve třiceti bodech shrnuje hlavní pohanské praktiky, v té době ještě běžně rozšířené. Je součástí rukopisu zvaného Kodex Palatinus. Těchto třicet latinských nápisů nedává spát řadě badatelů. Od osmnáctého století, kdy byly poprvé zpřístupněny k vědeckému zkoumání, byla o nich napsána spousta odborných článků a knih. Přesto nejsou dodnes zcela vysvětleny. Problémem je totiž úryvkovitost a nejasnost těchto heslovitých sloganů, zřejmě pouhých připomínek věcí, které tehdejší církevní činitel dobře znal z praxe, a proto mu nemusely být obšírně vykládány. Pro nás je ovšem problémem zjistit, co měl pisatel vlastně na mysli, a tak nápisy, nazývané souhrně Indiculus superstitionum et paganiarum, mají samy o sobě temnou působivost magických průpovídek. Někteří historici soudí, že jde o poznámky sv. Bonifáce. Podívejme se blíže na některé zajímavé body tohoto třicatera křesťanských misionářů osmého století.

O pohanských svatyních

V latinské větě, poukazující na tvrdošíjné přetrvávání pohanských svatyň, se doslova mluví o posvátných domech zvaných fanis. Žádný z badatelů zatím uspokojivě nevysvětlil, co bylo pod pojmem fanis míněno. Jednalo se však zřejmě o výraz běžný na území tehdejší francké říše Karla Velikého, protože se takřka stereotypně opakuje v řadě dalších církevních zákazů. Napadá mi určitá souvislost s názvem faun pro lesního démona. Jednalo se snad o jakési příbytky faunů? Samozřejmě to neznamená, že by staří Germáni, Galové a Slované uctívali fauny. Názvy mytických bytostí a pohanských bohů se však tehdy do latiny ,,překládaly“ na základě přirovnání ke starořímským bohům: například Donar a Thor byli vydáváni za Merkura a Wotan za Jova. Pravděpodobnější však bude odvození od latinského výrazu fane ve smyslu ,,obdivovat“ (jako fanové, fanatici, fantasti). Zvláštní však je, že skutečné pohanské chrámy, jejichž popis máme doložen, jako třeba u proslulé Arkony, jsou označovány v tehdejších latinských textech výrazem ,,templa“. Co tedy byly fanis? Čeněk Zíbrt ve svém rozboru zápovědí z roku 1894 říká: Vykladatelé usuzují, dovolávajíce se zmínek v Bonifácových Epištolách, že mohlo jít o jednoduché svatyně, dřevěné a pokryté slamou, rákosím či listím, na způsob stanů, budek vypletených haluzemi, které chránily sošky a oltář před nepohodou. Podobá se pravdě, že v nich nebyly vzývány idoly bohů prvních a nejvyšších. Byly tam spíše chovány sošky bájeslovných bytostí nižšího řádu, božstev polních, která měla požehnávati role vůkolní, chrániti před pohromou, neúrodou. Zdá se pravděpodobné, že tyto stavbičky Slované nazývali búdy (a dodnes něčemu takovému z nepříliš trvanlivého přírodního materiálu říkáme bouda). Podle míst s velkou koncentrací bud vznikly zřejmě i názvy obcí Budeč, Budňany, Budějovice, Budín. Nápis se může vztahovat i k výnosu vydanému koncilem roku 541, v němž se nařizuje, aby chrámy a modlitebny křesťanské nebyly používány bez náležitého schválení od církevní vrchnosti a patřičného vysvěcení pro konání křesťanských obřadů. Domnívám se, že výnos se týká právě oněch fan (búd), které pokřtění rolníci podle starého zvyku stavěli v polích a teď do nich umístili obrazy či sošky nových křesťanských světců. Přesto obřady zvané provody, spojené se vzýváním mrtvých předků, s tanci a obcházením polí a s přenášením sošek či obrazů svatých z jedné búdy do druhé (jak podotýká Bonifác za kvílení, smíchu a zpěvu ďábelských písní), měly samozřejmě hluboce pohanský charakter. A tak prvotním cílem církve bylo zamezit této soukromé iniciativě nových křesťanů. Nenapadlo vás něco? No ovšem, naše známé kapličky jsou dědičkami těchto pohanských rodových polních svatyň. Je příznačné, že když se barokní architekti snažili duchovně zmocnit krajiny, znovu ji pokryli sítí kapliček. Vzpomínám, jak mě fascinovaly svérázné řecké kapličky, které mají jednotnou podobu malé bílé skřínky na sloupku u cesty. Řecké ženy do nich každý večer přinášejí zbytky jídla pro svaté. Obrázek Panny Marie je obložen kousky masa, zeleniny a ovoce, je tam malá mistička s vínem a hořící kahánek. Pozoruhodné přitom je, že synoda ve Frankfurtě v roce 794 přísně zapovídá stavění kapliček vedle cest. Nakonec však nezbylo církvi nic jiného, než se s existencí kapliček smířit.

Zdroj: www.zahady.cz ,   autor: Otomar Dvořák

jedná se o výtah z článku

Reklamy
No comments yet

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: