The American Heritage Dictionary (2001) definuje pohana jako toho, „kdo není křesťan, muslim ani žid“, dbaje na odvození slova z latinského výrazu paganus, tj. „venkovan“. The Scribner-Bantam English Dictionary (1991) předkládá tyto čtyři definice: „1. heathen; 2. modlář či uctívač mnoha bohů; 3. kdo není křesťan, žid ani muslim; 4. kdo nevyznává žádnou víru.“ Na jedné straně je pohan vykreslen v nenáboženském světle jako osoba, která není křesťan, muslim ani žid, nebo jako osoba zcela bez náboženského vyznání. Na druhé straně je pohan vykreslen jako někdo zbožný jinak; uctívač jiných bohů. Oba významy spolu zjevně souvisí. Kdo nevyznává správného boha , boha monoteistických náboženství, je považován buď za sobu bez vyznání, nebo za osobu špatného vyznání.

 The Oxford Concise Dictionary of English Etymology (1996)  odvozuje slovo pohan od „latinského paganus, venkovan, rolník, občan, civil, ne-křesťan (v křesťanské literatuře), ne-žid, od pagus (venkovská) oblast, venkov, původně hraniční kámen v zemi, od indo-evropského *pag- jako v latinském pangere upevnit. Význam ,heathen‘ z latinského paganus je nejistého původu.“ Výraz heathen je pak  definován dle křesťanského užití původního gótsko-germánského výrazu pro „obyvatele otevřené země, divočiny“. Pro svůj germánský původ a navzdory pejorativním souvislostem je slovo heathen oblíbené u mnoha moderních pohanů, zabývajících se oživováním a znovuvytvořením předkřesťanských germánských a skandinávských náboženských tradic (Harvey 2000; Blain 2001; Strmiska 2000).

Je obtížné si na základě většiny moderních slovníků  udělat o pohanech dobrý obrázek, když se zdají být vyšinutí, svedeni na špatnou cestu, a možná i nebezpeční. Tato lekce negativního posuzování má své kořeny v dřívějších obdobích náboženských válek a persekuce v evropských dějinách, kdy rozdíl mezi oficiálně schválenou vírou a oficiálně zavrhovaným kacířstvím byl otázkou života a smrti pro osoby obviněné z náboženských zločinů představiteli státem podporovaných náboženství.

Pro ještě starší kořeny tohoto nepřátelství vůči neortodoxním věřícím se musíme vrátit až k Bibli, abychom se zamysleli nad dalším výrazem, často používaným jako synonymum pohana: modlář. Ve Starém zákoně či hebrejské bibli byli ti, kdož uctívali jiná božstva než Jehovu, Boha monoteistických hebrejských kmenů, považováni za hloupé uctívače prázdných model, což bylo jednání odsuzované těmi nejsilnějšími výrazy. Dle 2. Knihy Mojžíšovy, když Mojžíš sestoupil z hory Sinai s kamennými deskami obsahujícími přikázání, jež mu prý dal Bůh, spatřil  některé své hebrejské krajany uctívat ne Boha Abrahama a Izáka, ale zlaté tele, po způsobu Blízkovýchodních národů té doby. Hebrejci, kteří se nevzdali uctívání své „modly“, byli na Mojžíšův příkaz usmrceni, text uvádí počet 3.000 uctívačů modly zavražděných Mojžíšovými následovníky (2. Moj. 32:28).

Díky těmto základům z Bible se modlářství (idolatrie) stalo synonymem zla a zvrhlosti. Biblické přikázání proti „modlářskému“ uctívání nehebrejských božstev se přeneslo do křesťanství, s jistými výjimkami, pokud jde o obrazy Ježíše, Marie a svatých. Zákaz náboženských obrazů se s ještě nekompromisnější přísností přenesl na islám, s kaligrafickými ilustracemi pasáží z Koránu, v podobě alternativní formy nefigurativního náboženského umění v mešitách i jinde. Islámský odpor vůči uměleckému ztvárnění božského přitáhla světovou pozornost na jaře 2002, kdy proslulé buddhistické sochy v afgánském Bamiya byly vyhozeny do povětří zmocněnci fundamentalistické vlády Talibanu.

Když se křesťanství šířilo Evropou i za její hranice, křesťanští vůdci měli sklon pohlížet na uctívání ne-křesťanských božstev jako na ohavnost, která má být napravena všemi nutnými prostředky. Křesťanské autority byly velmi konsternovány, že mnoho lidí, kteří přestoupili ke křesťanství, dál uctívali tzv. modly, představující duchy a bohy jejich místních, předkřesťanských náboženství. Tento fenomén později Jurij Fedotov (1960, 10) popsal jako „dvojvěří“, s odkazem na souběžné uctívání křesťanských i jiných božstev v ruském lidovém náboženství. Jedním příkladem (kterých by bylo možno uvést mnohem více) viz následující kázání Maxima, biskupa turínského, z počátku 5. stol., v němž spílal svým farníkům statkářům, že tolerují modlářství svých zemědělských dělníků a pracovníků: „Měli byste odstranit všechnu poskvrnu modlami na svých  pozemcích a zapudit všechen blud pohanství ze svých polí. Neb není správné, abyste vy, kdož máte křesťanství ve svých srdcích, měli antikrista ve svých domovech, aby vaši muži ctili ve svých svatyních ďábla, zatímco vy se modlíte v kostelech k Bohu.“ (citováno u Fletchera 1997, 39)

Tento postoj automatického odporu vůči jakékoliv nekřesťanské či nebiblické formě božstva je historickým základem pejorativních definic pohana v moderních slovnících. Negativita, která prostupuje tyto výrazy ve slovnících, je přesným odrazem postojů mnoha křesťanů v evropské i americké historii vůči ne-křesťanům, nepřátelství, jež v některých končinách trvá dokonce i dnes.

Jak jsme poznamenali, anglický výraz pagan se odvozuje od latinského pagus, které původně označovalo venkovskou oblast ve starověkém Římě. „Paganus“ proto byla jednoduše osoba, která žila daleko od města – v podstatě venkovan (Chuvin 1990, 7-13; Fox 1986, 30-31). Badatelé jsou tudíž zajedno, že pohanství  v Římské říši původně nesloužilo jako označení náboženství; to přišlo až později, po pokřesťanštění Římské říše a postupném zakazování všech ostatních náboženství.

Většina římských občanů praktikovala tradiční, avšak postupně se rozvíjející polyteistické náboženství, které zahrnovalo uctívání předků a císaře. Navíc k této společné náboženské tradici existovalo obrovské množství náboženských sekt, některé rodné, jiné importované, jako např. uctívání egyptských božstev Ísis a Osirise. Ve skutečnosti to byla tato náboženská různorodost, která křesťanství umožnila zřídit v římském světě opěrný bod a postupně získávat oblibu navzdory příležitostným obdobím persekuce (Drake 2000,94).

Z pohana se stal a náboženská definice ve čtvrtém století, poté co bylo křesťanství ustaveno dominantním náboženství Římské říše – po konverzi císaře Konstantina na bitevním poli roku 312 a přemístění císařského hlavního města z Říma do Konstantinopole. Křesťanům se dostávalo císařské podpory v zakládání církví a komunit v Konstantinopoli, Římě a dalších městských oblastech, kdežto oblasti ležící mimo, pagus kraje, začínaly být spojovány s pokračující věrností tradičním polyteistickým náboženstvím Římské říše. „Pohanští“ Římané z těchto oblastí proto byli vnímáni jako protivníci  právě vzestupujícího křesťanského náboženství, a jejich náboženství, dříve to běžná náboženská tradice Římské říše, bylo přeformulována negativními výrazy v souladu s biblickým nepřátelstvím vůči všem nebiblickým vírám. Takto se z původně nenáboženského výrazu stala náboženská definice s negativními a hanlivými konotacemi, jež byla používána i poté křesťanskými autoritami k označení a očernění náboženských tradic, které si přály nahradit vlastním náboženstvím, jež považovaly za jedinou pravou víru  (Platinga 1999).

Při úvahách o nešťastné historii slova pohan může působit zmateně, kdyby si moderní pohané dobrovolně zvolili tento název k označení své náboženské víry, aktivit a organizací. Proč přijímat za znak své identity nadávku , kterou kritici a oponenti tradičně používali jako rétorickou zbraň masové ho očerňování?  Proč nehledat nějaký nový název, který by byl prost všech takových negativních konotací?  Mnoho faktorů a motivací vysvětluje přežití výrazu pagan  - jeho transformaci  od nadávky k uznávanému názvu.

Mnoho lidí se připojuje k moderním pohanským sdružením nebo je rozvíjí z hlubokého zklamání z křesťanství – ze zklamání, které je přivádí k tomu, že se vzdávají náboženství svého dětství a své rodiny a hledají alternativní náboženské komunity s duchovní perspektivou, která je více v souladu s jejich osobními hodnotami (Salomonsen 2002, 5, 111). Podobnou motivaci mají i židé , muslimové a další, kdo jsou rozhodnuti zavrhnout judaismus, islám či jinou víru ve prospěch pohanského náboženství. Nicméně většina novopohanů s předchozí náboženskou zkušeností mělo sklon být dříve křesťany.  Tuto skutečnost odhalil roku 1991 výzkum J. G.  Meltona (1991), který zjistil, že 78,5% nynějších pohanů v USA bylo dříve křesťany, z toho 25,8% katolíci a 42,70 protestanti. O čtyři roky později Loretta Orion (1995) zjistila, že 85% moderních pohanů v USA bylo dříve křesťany, když se počet bývalých katolíků zlomil na 26% a bývalých protestantů na 59%.

Moderní pohané proto mohou shledávat výraz pohan jako přitažlivou nálepku, vyjadřující změnu jejich náboženské orientace, protože označuje něco tak jasně ne-křesťanského, něco křesťanskými autoritami tak zavrhovaného a spílaného. Označit se za pohana umožňuje jedinci jedním slovem vyjádřit svůj rozchod s křesťanstvím.

Druhým důvodem pro oblibu výrazu pohan je pozitivní obraz evropského pohanského náboženství a mytologie, jemuž napomohla romantická literatura devatenáctého století a díla některých antropologů, folkloristů a historiků konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Jak Donald Hutton výmluvně charakterizoval odkazem na rozvíjení moderních forem pohanství a čarodějnictví na Britských ostrovech,  díla jako příručka globálního folklóru a etnografie Zlatá ratolest (The Golden Bough) od Jamese Frazera či domnělá historie evropského čarodějnictví Bůh čarodějnic (The God of the Witches) od Margarety Murrayové se těšila širokému čtenářstvu a podnítila pozitivní zájem o předkřesťanská evropská náboženství, včetně, pro některé čtenáře, touhy obnovit praktikování pohanského náboženství, které bylo v těchto dílech nápaditě evokováno (Hutton 1999, 114-127, 194-201). Podobné knihy se objevily v dalších částech Evropy i severní Ameriky a prodchnuly pohanská náboženství jistým tajemstvím a půvabem, povzbuzovaly národní hrdost na folklór, mytologii a náboženské tradice pohanské minulosti. Vliv takových vědeckých a polovědeckých děl na širokou veřejnost v případě Frazera a Murrayové nevymizel ani tehdy, když pozdější generace vědců  fakta a objevy v těchto knihách zpochybnily a prohlásily je za nevěrohodné (Hutton 1999, 272-276, 381-383).

V nedávnější době vyvolaly nový zájem o pohanskou minulost a rozvíjející se varianty moderního pohanství populární polovědecké knihy, jako je The Spiral Dance [Tanec ve spirále] od autorky Starhawk (známé také jako Miriam Simosová, v dětství oddané vyznavačky judaismu). Kniha poprvé vyšla roku 1989 a  od té doby byla mnohokrát znovu publikována. Stejně jako u starších děl, vědecká kritika či zavrhování těchto populárních spisů neoslabuje populární entusiasmus, ale může jej dokonce podněcovat živou debatou o pohanské minulosti a jejích moderních interpretacích a  inspirovat k občasným diskusím v masmédiích. Novopohanství se do jisté míry stalo zavedenou kulturní komoditou, s rozsáhlými americkým knižními řetězci,  věnujícími stále větší podíl v regálech knihám o pohanské tématice, nemluvě o  rostoucím množství informací na internetu.

Přibývá i knih křesťanských autorů, kteří odsuzuj vzrůstající popularitu moderního pohanství  jakožto plíživou hrozbu morálce a civilizaci. Např. kniha Spirit Wars: Pagan Revival in Christian America [Duchovní války: Pohanské obrození v křesťanské Americe] z roku 1997 od Petera Jonese již svým názvem ozřejmuje, že někteří křesťanští teologové vnímají nové pohanství jako druh náboženství, které nelze tolerovat, ale musí se proti němu bojovat a porazit ho. Taková díla mohou vést k opačnému cíli, k podnícení zájmu o moderní pohanství u nespokojených a váhajících křesťanů.

Vědomí, že křesťanské autority v minulosti utlačovaly pohanská náboženství a jejich vyznavače pronásledovaly –  a že někteří soudobí křesťané se zdají být připraveni činit totéž – vyvolává u mnoha čtenářů pohansky orientované literatury pozitivní odezvu a je pro moderní pohany třetím hlavním důvodem k preferování výrazu pohan před jinými, možná méně spornými nálepkami.  Tím, že dnešní pohané přijímají jméno odvozené od slova, které tak dlouho sloužilo jako výraz opovržení a nadávka, věří, že vzdávají čest pohanům dávné minulosti, jež vnímají jako své předchůdce. Soudobí pohané se věnují studiu, reinterpretování a oživování staré pohanské víry a praktik a vzdorují historickým i nynějším silám náboženské netolerance tím, že otevřeně  proklamují a praktikují to, co se kdysi pronásledovalo a trestalo. Takto je prosazování pohanské identity často chápáno jako akt obrany proti letitým vzorům náboženské netolerance a útisku. Podobná logika platí i pro použití slova čarodějnice (witch), jak se sami nazývají členové hnutí Wicca a Goddes Spirituality (Pearson 2002b; Salomonsen 2002).

Přijímání hanlivého výrazu moderními pohany, jakožto záměrného vyjádření vzdoru, je srovnatelné s jeho používáním Afroameričany, zejména vůdcem Černých muslimů Malcomem X v šedesátých letech min. stol., kdy X  znamenalo jednoduché, avšak silné připomenutí ztráty příjmení a rodinných vazeb, jimiž trpěli Afričané přivedení do Ameriky v krutých staletích otroctví. Dalším paralelní případ, někteří homosexuálové ve Spojených státech i jinde přijali výraz queer,  kterým je častovali nepřátelští heterosexuálové, jakožto dobrovolné označení sebe samých při protestních pochodech a dalších akcích za získání rovnocenných občanských práv a právních ochran , jichž požívá „řádná“ heterosexuální majorita. Podobně pohané nalezli hrdost a sílu v přehodnocení kdysi hanlivého označení a stejně jako Afroameričané, homosexuálové a jiní členové utlačovaných sociálních menšin činí snahy vzdělat širokou veřejnost o dřívějších úspěších a přínosech své skupiny, tak  začali moderní pohané hájit schopnosti pohanského lidu minulosti. Tato snaha zahrnuje interpretaci dějin a kultury Západu, která je radikálně odlišná od té často zastávané dřívějšími generacemi (Strmiska 2003), a tvrdí se v ní např., že vysoké kultury a rozvinuté civilizace starověkého Řecka a Říma nevytvořili křesťané, ale pohané.

Nicméně ne všichni, kdo jsou zapojeni do hnutí pohanské obrody, přistupují k přízvisku pohan s tímž chápáním slova, neřku-li stejným cílem negativní výraz  napravit a  přetvořit jej na zdroj hrdosti. Někteří výraz pohan odmítají a preferují označení jako heathen, čarodějnice či tradicionalista, zatímco jiní dávají přednost použití specifického jména pro jejich specifickou náboženskou tradici a volí si nějakou obecnou identifikaci s jinými pohanskými  asociacemi.

Předchozí citované rozlišení výrazů pohan a novopohan (či novo-pohan) je ještě kontroverznější. Mnoho moderních pohanů zavrhuje výraz novopohan a považuje se pouze za pohany, aby zdůraznili svou spřízněnost s pohany minulosti a vyvarovali se rozdílu mezi nimi a svými předchůdci. Název této knihy i několik jejích kapitol se na výslovnou žádost moderních pohanů vyhýbá výrazu novopohanství, aby tito  nebyli klasifikováni jako „novo“, což vnímají jako hanlivé a zbytečné. Více než jeden věřící pohan, jenž poskytl rozhovor pro tuto knihu, poznamenal, že moderní křesťané či muslimové nejsou nazývání novokřesťané či novomuslimové, navzdory evidentním rozdílům mezi formami praxe křesťanství či  islámu dnes a v minulých staletích: proč by pak, ptal se, mělo být takovému označování vystaveno pohanství?     

Nicméně množství badatelů vnímá rozlišení pohan/novopohan jako užitečný prostředek k zvýraznění klíčové historické otázky. Náboženské tradice praktikované moderními pohany jsou inspirovány či založeny na pohanských náboženstvích minulosti, nejsou však nutně stejné jako ony staré tradice a mohou ve skutečnosti znamenat povážlivý odklon od dřívějších náboženství. Tato historická záležitost je opravdu významná a bude hlavním tématem esejů této knihy, i když nebude uveden výraz novopohanství. Jelikož je tato terminologie otázkou vytrvalé diskuse a nesouhlasu, rozhodl jsem se jakožto editor této knihy užívat terminologii – pohan/ství, novopohan/ství či jiné – kterou cítí nejvhodnější pro svá témata. Taková terminologická různorodost může čtenáře rozčilovat či mást, jedná se však o dokonalý odraz neustálené, vyvíjející se podstaty těchto náboženských hnutí, jak ji chápe veřejnost i pohané samotní.

Moderní pohané jsou obrozující, rekonstrukcionalistické a obraz přetvářející náboženské tradice minulosti, které byly dlouho utlačovány, v některých případech až téměř zcela vymazány. Tudíž až na několik výjimek nemohou dnešní pohané tvrdit, že pokračují v náboženské tradici, která jim byla předána v nepřerušené linii z dávných časů až podnes. Jedná se o moderní lidi s velkou úctou k spiritualitě minulosti, vytvářející nové náboženství – moderní pohanství – ze zbytků minulosti, které interpretují, přizpůsobují a upravují v souladu s moderním stylem myšlení. Moderní pohanství je v tomto ohledu steré i nové; staro/moderní hybrid, jako strom s kořeny hluboko v zemi, ale s větvemi sahajícími k obloze.

V některých částech Evropy jsou možná pohanské náboženské tradice praktikovány od starých dob až podnes bez přerušení, zvláště ve východní Evropě, zemích jako Litva, kde se mnoho pohanských zvyků zachovalo v lidové kultuře, navzdory oficiálním snahám o pokřesťanstění. Nicméně i v těchto případech nelze zpochybnit, že pohanské náboženství bylo silně narušeno zavedením křesťanství.  Stojí také za zdůraznění, že moderní pohanské hnutí v Litvě, známé jako Romuva, vzniklo ve dvacátém století, ne v dávných časech,  i když mýty, rituály a další tradice, které praktikuje a prosazuje, se datují ke středověku či ještě starších dob. Proto je správné mluvit o náboženském hnutí Romuva jako o „novém“ náboženství, „moderním“ pohanském náboženství,  ačkoliv je obsah náboženství odvozen od velmi starých pohanských zdrojů.

Jak  ukazuje tato debata, je důležité myslet na fundamentální historickou podmínku těchto hnutí, jakožto na návrat, přestavbu a přetvoření obrazu náboženských tradic, které byly násilně potlačeny – a u mnoha náboženstvích téměř vymazány – nástupem vlády křesťanství v období od 500 do 1500 n.l.

Papež Cornelius, který nastoupil po sv. Fabiánovi a čelil vzdoropapeži Novatiánovi, píše ve svém listě z r.254 n. l. (vatikánský archív – nelze prokázat, zda jde o podvrh), že jenom v samotném Římě žije na 155 prelátů placených z církevních prostředků. Dále hovoří o počtu příslušníků obce hlavního města. Řím měl tehdy cca 2 000 000 a možná až 2 500 000 obyvatel (obvykle uváděný milión považuji za číslo velmi podsazené, neboť jinak by metropoli tvořily parky a poloprázdná fóra), z čehož křesťanů bylo (dle Cornelia) nějakých 30 000. Počet křesťanů v celé Římské říši, před rokem 400 n. l. stojí pouze na odhadech (dle zápisů císařských komisí pro pronásledování, z nichž čerpali pozdější historikové a podle méně důvěryhodných archívů samotné církve). Tak kolem roku 100 n. l. za Trajána, mohlo být na východě i na západě impéria nanejvýš několik tisíc křesťanů, z toho nejvíce ve větších městech Judeje, Sýrie, Kappadokie, Bithýnie, provincie Asie a pak nějaké obce v Egyptě, Africe a Itálii. Hospodářský rozkvět i kulturní rozmach impéria ve století Antoninů (100 – 200 n. l.) svědčil zřejmě i církvi. Zvětšuje se počet obcí, zejména v Egyptě a Africe. Křesťanství vyznávají desítky tisíc osob, kult proniká do Galie, do Hispánie, krátce po r. 200 i do Británie. Kristovi ctitelé se prozatím rekrutují spíše z řad otroků, nebo nemajetných. Vyšší vrstvy obyvatelstva novou vírou pohrdají, neboť se jim hnusí její židovský původ. Židé byli opovrhováni pro lichvu, nenávist k ostatním kultům, hašteřivost a neloajálnost. Proto během židovské války a později za bar Kochbova povstání, křesťanští duchovní upozorňovali státní úřady na to, že se Židy nemají nic společného a neschvalují židovské revolty proti říši a císařům.

V některých městech, jako v Antiochii, Tarsu (údajném rodišti  pisatele známého jako apoštol Pavel), egyptské Alexandrii, nebo v Edesse, se vytvářejí velmi početné křesťanské obce. Záhy po roce 200, za alexandrijského biskupa Démétria, existuje v egyptské metropoli křesť. teologická škola a provincie zahrnuje na 100 biskupství! Christianizace Egypta tedy již tehdy značně pokročila a historikové nevylučují, že tzv. „búkolské povstání“, vedené knězem Isidorem za vlády Marka Aurelia, nebylo ničím jiným, než první hromadnou výtržností křesťanů proti pohanské většině.  (Záznamy z Cassia Dióna. Ty se rovněž zmiňují o přivolání „zázračného deště v Germánii“ (  http://webspace.webring.com/people/ul/legioqc/rain.jpg ) egyptským kouzelníkem Ernufisem – křesťané rozšířili pověst, že déšť žíznivému vojsku přinesli svými modlitbami křesťanští vojáci XII. legie, původem z východu, načež císař zakázal pronásledovat církev a legii dal název LEGIO XII FVLMINATA = Hromová. FVLMINATRIX byl přitom přídomkem oné legie už od dob Augustových – dostalo se jí ho na počest nejvyššího boha Jova Hřímatele. Jde samosebou o pozdější výmysl. Poprvé je zachycen v Tertuliánově Apologetiku a po něm to opakuje… kdo jiný, než Eusebios z Kaisareie – s nímž se budeme dále často setkávat a který nám předloží ještě mnoho tendenčních pseudozpráv).

Na Západě se stal centrem křesťanství pochopitelně Řím, v těsném závěsu s Kartágem. Vždy „přesný a až hnidopišsky pravdymilovný“ křesťan Eusebios nás informuje, že v r. 241 se na římské synodě sešlo 60 italských biskupů (proklínajících vzdoropapeže Novatiána jako heretika). V Provincii Africa a v Kartágu musela také existovat velmi silná kř. obec. Jak píše Tertulián (Ad Scapulam) tak kartáginský biskup měl roku 220 shromáždit na 70 afrických biskupů a o dalších 20 let později dokonce 90! Na konci století nabyly afričtí křesťané vrchu nad tradicionalisty.

V Galii se křesťanství rozšířilo na konci I. století s kupci a otrokáři z Východu. První významná obec vznikla v Massilii (Marseille), další v údolí Rhony a v městečcích Provence (Gallia Narbonensis) až se zhruba v polovině století křesťané uchytili také v Lyonu (Lugdunum) a ve Vienně. Biskup Irenaeus (sv. Irenej) z Lyonu nás ze začátku III. stol. informuje o nepočetných obcích řízených presbytery v provinciích Germania Superior et Inferior, Belgica a Raetia. Archeologické nálezy v Bonnu, Trevíru, Kolíně nad Rýnem a v Augsburgu skutečně naznačují, že zde ve třetím století existovaly křesťanské obce. Podle nálezů v katakombech a primitivních svatyňkách však šlo o církev nepočetnou a ubohou, jejíž členové zřejmě patřili k otrokům. Ovšem již r. 313 figuruje jméno kolínského biskupa Materna př podpisech synodních listin v Římě a o rok později v Arles, kde se sněmu zúčastnili i tři blíže neznámí britští biskupové.

Při nástupu Diokleciána na trůn římských césarů existovala i bohatá biskupství, jichž bylo více než 20, za Tigridem. Arménie, christianizovaná za Tiridata II. (mimochodem bývalého Diokleciánova důstojníka) kolem r. 280, byla už před r. 300 pokládána za křesťanskou zemi. Křesťanství se z Egypta šířilo také do Núbie (zde velice pozvolna a to až do VII. století) a do Etiopie, která je přijala coby státní kult ve IV. století. Mapky šíření křesťanství od I. do XI. století:

http://www.zkracovatko.cz/05CXW8

http://www.zkracovatko.cz/xfShwB

http://www.zkracovatko.cz/Y3LarQ

Počet praktikujících křesťanů kolem r. 280 mohl být v celém impériu (po poklesu obyvatelstva za antoninovského a deciovského moru, kdy ještě v r. 200 měla říše nějakých 80 000 000 obyvatel, o 80 let později už pouze 50 – 55 000 000 ob.) cca 7 miliónů, tvořili tedy stále menšinu v multikulturním, polyteistickém celku. (Na začátku V. století, po perzekucích tradicionalistů a theodosiánských nařízeních se tento počet zvedl až na 18 – 20 miliónů, přičemž ¾ všech věřících zahrnoval Východ!).

Křesťanské komunity vedli presbyteři (z řec. Starší), nad nimiž stáli biskupové (z řec. Episkopos = Dohlížitel), vybíraní losem z místních obcí. Šířením víry, evangelizací „pohanů“ byli pověřování jáhnové (řec. Diákoni), mezi nimž se nacházelo, před vznikem úderných mnišských jednotek, nejvíc nepřátel a rozvracečů tradičních kultů.

Nyní si představme, jak to mezi těmi sedmi milióny křesťanů vře a kvasí. Biskupové proklínají jeden druhého, rvou se o moc nad ovečkami, presbyteři káží kacířství, diákoni vyvolávají půtky s heléniky a s filozofy, církev se rozpadá na sekty šířící zvěsti o konci světa, ničící umělecké památky (svatyně, chrámy, sochy bohů i lidí). Navíc si křesťané přisvojují prvky z tradičních náboženství; zejména parodují mithraismus (což podrobněji probereme v souvislosti s konverzí císaře Juliána), orfismus, zahrnují do své víry egyptský hermetismus, ba i zlomky učení Buddhy a indické védanty. Vzniklý mišmaš je naroubován na gnostické, zjevně essejské učení popraveného rabína Ježíše (pokud skutečně existoval a nešlo o gnostický mýtus: http://www.zkracovatko.cz/hUT4bP  ), okořeněn epištolami Pavla z Tarsu, vlastního tvůrce této víry (pavlinismus), mystickými bláboly knihy Zjevení – opět inspirovanými židovskou sektou Essejců atd.  Na Východě je rozšířena křesťanská sekta Montatistů (podle schizofrenika Montana, který nehledě na svůj mesiášský komplex, zaníceně studoval Zjevení až nakonec sám sebe prohlásil Spasitelem), k níž se nakonec přiklání i kartáginský církevní otec Tertulián. Montanista Bassus z Pisidie káže v Antiochii brzký příchod konce světa, přičemž mezi občany vyvolává lidové bouře. Egyptští křesťané tehdy poprvé, spoléhaje na fakt, že nová císařovna, Diokleciánova žena Valérie Priska je křesťanka, napadají v Alexandrii ctitele Serapida a Herma – neblahá předzvěst budoucích pohrom za vražedníka Kyrilla.

Mezitím proti bohům, vladaři i státu ostošest zlostně káže i samotný římský biskup Gaius – taktéž (sic!) příbuzný pohana Diokleciána! Jeho kázání jsou tak urputná, až ho musí krotit jeho vlastní lidé (např.nikomédský biskup Anthimos).

Nejvíce nenáviděn je novoplatonik Porfyrios, žák velkého Plotína, Diokleciánův přítel a dvořan, jehož kniha Proti křesťanům (Kata christianón) je církví hromadně skupována a ničena (později odsouzeno ke spálení – typické). Proč?  Protože Porfyriův břitký komentář kritizuje celé křesťanství jako snůšku gnosticismu, eklektických pověr a nesmyslů! Evangelisty označuje za šarlatány a uvádí důkazy z římského státního archívu o jakémsi Jakubovi, zélótském buřiči a Essejci, který měl být předobrazem Ježíše (srovnej zmínky o Jakubovi, bratru Ježíše u jiných autorů). Porfyrios vypočítává přes 64 výrazných rozporů a absurdností v NZ! Upozorňuje např. na to, že Marie a Josef nikdy neputovali do Betléma ke sčítání na Quirinův rozkaz – první soupis byl totiž v Judeji proveden roku 7 n. l., tedy 14 let po údajném zrození Ježíše (nebo 7 let po betlémské události dle NZ), týkal se výhradně majetku a byl proto pořizován na místě, atd.atd.

A mělo být hůř. Křesťané pohrdli velkorysostí, a blahovůlí nového císaře. Nestačila jim náboženská svoboda udělená císařem Galienem. Pronikli i na císařův dvůr v Nikomédii: jména jako Lucianus, Dorotheus a Gorgonius ještě uslyšíme v souvislosti s „Velkým Pronásledováním“. Křesťané jsou v přízni syna Konstantia Chlora Konstantina i jeho pletichářské matky Heleny – Chlorovy zapuzené souložnice, fanatické křesťanky. Nejvíce ovšem spoléhají na císařovnu, skrze níž chtějí pokřtít Diokleciána. Jak pravil křesťanský rétor Firmianus, známý později jako Lactantius, vychovatel Konstantinův, v dopise dalmatskému biskupu Severiánovi: „Ani my, nechceme být pouze trpěni, stále přikyvovat a uhýbat vůli druhých (=pohanů), našemu počtu přísluší vliv i moc!“

(pokračování příště)

 Takže přátelé, i když budete utrácet, mějte na paměti, že alespoň jedna mince pro Převozníka by vám měla vždy zbýt.

Ilustrace- Hádes unáší Persefoné od Jeana Tortona
Fotografie- Thanatos na pohřební amfoře, asi 4.stol př. n.

Roku 283 n.l. římské legie překračují pod vedením císaře Marka Aurelia Cara Eufrat a vpadají do Perské říše Sassánovců, která se po smrti šáha Šápúra I. ocitla  v hluboké vnitřní krizi. Nový šáh Báhrám II. Šápúrův vnuk čelil jak vzpouře svého bratra Hormizdy, tak nájezdům divokých Saků, které si Hormizd povolal na pomoc. Během občanské války tak skutečnou vládu v Persii řídil Kartír (rovněž z rodu Sassánovců), móbad (magupati = pán mágů, nejvyšší velekněz)  zarathuštrovské církve. Kartírův vliv na Bahráma byl zřejmý díky několika pronásledováním jinověrců, která šáh nařídil: perzekuce se dotýkaly zejména manichejců, členů nové sekty, založené perským mystikem Máním, popraveným již za předchozí vlády stejnojmenného Bahrámova otce – opět z popudu mágů. Dále postihly i kvetoucí enklávy perských křesťanů, většinou římského původu, jejichž předkové byli deportováni do Persie Šápúrem, a buddhistické misie v nejvýchodnějších satrapiích říše. Tohoto stavu využili Římané, kteří poprvé od Valeriánovy porážky u Edessy v r. 260 přešli do přímé ofenzívy. Peršané zmítaní vzájemnými rozpory nebyli schopni čelit drtivému římskému postupu, který Carus završil dobytím dvou sídelních perských měst: Seleukie na Tigridu a Ktésifónu. Poté však, prý během strašlivé letní bouře zabil vítězného císaře Cara blesk. Armáda v tom viděla znamení bohů, kteří si nepřejí obsazení Persie Římem a legie se začaly ukázněně stahovat z obsazené Mezopotámie. Císaři se volbou armády, potvrzenou vzápětí i senátem, stali Carovi synové Carinus, vládnoucí na Západě a Numerianus, na jehož bedrech spočinulo bezpečné vyvedení armády z Persie zpět na římské území a následná vyjednávání s pokořeným šáhem Báhrámem. Na přelomu let 283/284 armáda dosáhla Sýrie. Numerianus, sídlící načas v Emese, uspořádal poměry ve východních provinciích, načež se s vybranými legiemi vydal k Bosporu. Krátce po opuštění Emesy se ve vojsku roznesly zvěsti o Numerianově náhlé nemoci. Nechal je kolovat prétoriánský prefekt Arrius Aper, který tvrdil, že panovník trpí očním katarem. Císař cestoval v uzavřených nosítkách a nikoho nepřijímal. Sotva armáda dosáhla provincie Bithýnie, začala dávat najevo nespokojenost. „Ukažte nám císaře!,“ volali skleslí, nervózní vojáci. Stranu nespokojenců, tvořenou legáty, tribuny i prostými vojíny, vedl Numerianův protectores domestici , dalmatský legát a velitel jízdní stráže Gaius Aurelius Valerius Diokles, spolubojovník vynikajícího císaře Proba, na nějž hned po Aureliánovi vojáci nejraději vzpomínali. Když se vydali, navzdory Aprovu zákazu, k císařovým nosítkám, udeřil je do nosu zápach rozkládajícího se těla. Jakmile odhalili závěs, objevili na lůžku mrtvého Numeriana.

(Numerianova busta:   http://farm7.staticflickr.com/6032/6253026692_ca9e7c58bf_z.jpg )

 Císař byl zavražděn! Aper se svými přívrženci mlčky stál opodál. Bylo jasné, kdo má ve zločinu prsty. Situace vyžadovala utajení císařovi smrti. Přinejmenším do doby, než vojsko dorazilo v listopadu do Nikomédie. Zde Aper vydal zprávu, že císař podlehl nemoci. Následovala bouřlivá porada velitelů vojska. Ukázalo se, že i mrtvého Cara možná nezabil blesk, nýbrž zrádná ocel a také nešťastný císař Probus, Diokleův přítel, že byl před dvěma lety u Sirmia ubit k smrti z Aprova popudu. Navzdory Aprovým námitkám, se povolaní důstojníci rozhodli prohlásit císařem právě Dioklea, známého jako skvělý organizátor, taktik a koneckonců také voják. Diokles kromě tradičního řeckořímského pantheonu, uctíval především Mithru – boha armády, jenž splýval s kultem SOL INVICTVS tak jak jej zavedl veliký válečník Aurelián. Nejvyššího stupně zasvěcení dosáhl Diokles právě v oněch vypjatých dnech ve svatyni Slunce v Chalkedónu, kde mu požehnal Mithrův velekněz Barsanes. Zde Diokles přijal jméno Diocletianus – Dioklecián. Byl to jeho osud: NABARSE, NAMA CUNCTIS, NAMA SEBESIO.  http://www.sacred-texts.com/cla/mom/mom08.htm

Popišme si slavnostní volbu Diokleciána z 20. listopadu 284 ukázkou z románu Císař chudých od A. Trýba:

 Nechybělo mnoho do hodiny polední, když Diokles na rovině před Chalkedónem přicházel v prostém šatu vyslechnouti volbu vojska. Vyvýšené místo pod sloupem Diovým pokryli purpurovou látkou a zkropili je obětní vodou. Všechno mužstvo stálo kolem rozvinutých korouhví, opakujíc ustavičně sborem: „Hlava vládne, ne nohy! Tvého ducha jsme volili, ne tělo! Valeria Diokletiana, imperatora augusta, nechť bohové zachovají!“ Na oltáři započali kněží obřad, a vonný dým kadidla kroužil k modrému nebi. V kruhu prefektů legií, jsa obrácen zády k táboru, smočil císař prsty v medu, potřel jím rty a oslovil božstvo: „Svatý bůh, otec všeho; svatý bůh, jenž chce býti poznán a je poznáván od svých. Svatý jsi ty, jenž jsi slovem utvářel jsoucno, svatý jsi ty, jehož všeliké stvoření stalo se obrazem, svatý jsi ty, jemuž příroda nedala podobu – silnější než všeliká moc, větší nade vše, co vyniká, svatý jsi ty, stojící nad každou chválou.“ Vroucnost modlitby zesilovala hlas: „Přijmi svaté oběti myšlenek z duše a srdce k tobě se vzpínajících, nevyslovitelný, nepopsatelný, mlčením oslovovaný. Prosím, ať nepochybím v poznání lidské podstaty, přivol, posilni mne a naplň takovou milostí, abych osvítil ty svého rodu, kteří jsou v nevědomosti – své bratry, tvé syny. Věřím, nevzdávám se svědectví.“ Při těch slovech pokynul a když se vůdcové rozestoupili, přikročil k vojsku. Pohleděl do zářícího Slunce a zvolal: „Do života i světla odcházím, blahoslavený Otče; tvůj člověk ve svatosti chce tě následovati, neboť jsi mu odevzdal veškerou moc!“ Napjaté ticho hlubokého vzrušení se vznášelo nad tisíci mužstva; vrchní kněz pokryl ramena císařova šarlatovým pláštěm a on pokračoval: „Z rukou bohů přijímám tuto moc nad vámi i světem k dobru všech lidí a povznesení vlasti. Slunce je mi svědkem, že se ani mysl, ani srdce mé neposkvrnily ohavnou vraždou Numerianovou! Nechť poznání radosti ode mne odstoupí, nechť mne v prachu zahubí ten, jenž pravdou jsa, pravdou je veleben!“ Hrotem taseného meče dotkl se posvátného plamene. Pak přistoupil k blízko stojícímu Aprovi a s vážným klidem obřadníka, obětujícího býka nebo kozla, proklál mu hruď. Hlava umírajícího udeřila tupě o stupeň oltáře. Velitelé obklopili císaře a vojsko vzkřiklo, opakujíc nadšeně pozdravy novému panovníkovi. Když se všichni v poctách a blahopřání vystřídali, řekl Dioklecián Maximianovi: „Konečně jsem naplnil osud, zabiv obludného kance.“

Jak znělo proroctví galské kněžky a senonského druida? A jak se řekne kanec latinsky? Aper!

Tak se stal Dioklecián římským císařem. Na Západě ovšem vládl Numerianův bratr, neoblíbený Carinus. (Carinus: http://media.web.britannica.com/eb-media/45/44045-004-518D6022.jpg )

Carinus si údajně vedl v Římě velmi zpustle, ovšem jako vojevůdce byl úspěšnější. Porazil jak usurpátora Juliana v Pannonii, tak barbarské Kvády útočící přes dunajský limes. Přesto si znepřátelil svůj důstojnický sbor, jednak tím, že sváděl manželky svých generálů, jednak neustálými hádkami s vrchním velitelem Aristobúlem. Popudil proti sobě i římský lid spolu se senátem a také státní kněze i představitele dalších kultů, včetně křesťanské církve, když drancoval kultovní poklady, aby zaplatil legie, s nimiž hodlal zaútočit na Diokleciána.

Na přelomu let 284/5 Diokleciánovy legie vtáhly uspořádaně na Balkán. Od Carina mezitím odpadl dalmatský prokonzul Konstantius Chlorus (otec Konstantina), který se přidal k Diokleciánovi, s nímž se znal ještě ze služby v císařské gardě. Na konci května se obě armády srazily v bitvě na řece Margus (dn. Morava, Srbsko) v Moesii. Carinovy legie čítaly nějakých 150 tisíc vojáků, ovšem jen nepatrná část byla zocelena bojem na hranicích, většinu představovali tehdy již nevalní italští odvedenci. Oproti tomu vrhl Dioklecián do pole cca 50 – 70 tisíc mužů, tvrdých legionářů hlavně ilyrského původu, válčících již před bojem s Peršany na Dunaji i na Rýně. Jakmile propukla bitva naplno, Carinův generalissimus Aristobúlos zhodnotil šance na vítězství jako mizivé a následoval příkladu Konstantia Chlora. Jeho nový pán se mu za to odměnil tím, že jej ponechal ve funkci prétoriánského prefekta a dal jej zvolit konzulem pro následující období. Tehdy se legie Maximianovy, Liciniovy a Tiridatovy (Diokleciánovi vojevůdci) začaly objímat s italskými legiemi, boj ustal a nad řekou se neslo odevšad: „Zdráv buď Diokletianus, imperátor!“ Carinus obklíčený v táboře, se v hlavním stanu do krve pohádal se zbytkem svého štábu, zasypal jej urážkami a vyspílal velitelům zbabělců. To už nemohl vydržet tribun Hartomund, který mu proklál hrdlo. Dioklecián se tak stal jediným císařem Římské říše. O tom co  následovalo a co znamenala vláda tohoto církví nejvíce očerněného velikána pro křesťany, si povíme příště.

(pokračování příště)

Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků.  V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král  Nídud:

“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“

Nídud si na Völunda  počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě  dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:

“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“

Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:

“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“

Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase  se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:

“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.

Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.

Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“

Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:

“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“

Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:

“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“

Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:

“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.“

Völund ovšem neuletěl  hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova  syna. Král tedy přísahal a informace  které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:

“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.

Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.

Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.“

Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:

“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“

Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:

„Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl

a neveselý dole
Nídud zůstal.“

Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní  slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas  (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!

V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy  Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch

Zenóbia byla i se synem vedena v Aureliánově triumfálním průvodu Římem a poté odeslána do doživotního vězení na venkov. Nato se Aurelián obrátil proti Galskému císařství, kde po Postumově smrti vládl jistý Tetricus. Vzdorocísař v hrůze před neporazitelnými Aureliánovými legiemi, se císaři sám vzdal, čímž separátní galská říše padla a impérium bylo opět sjednoceno (pod jeho moc se nevrátila pouze Dácie a tzv. Agri Decumates mezi Rýnem a Dunají).

Aurelián razil heslo jedna říše, jeden císař, jeden bůh, proto, inspirován Plotínovým novoplatonismem rozhodl, aby veškeré obyvatelstvo impéria uctívalo jediného boha, ve všech jeho podobách, přičemž jeho nejvyšším projevem mělo být Slunce: tak se na několik desetiletí stalo suverénním kultem Římské říše sluneční božstvo SOL INVICTVS http://www.zkracovatko.cz/aUVwKO , v představách namnoze splývající se syrským Elagabalem (jak jej v Římě uvedl Heliogabalus), Héliem, Diem, ale hlavně s Mithrou. Roku 274 zasvětil císař slunečnímu božstvu v Římě nádherný chrám (z palmýrské kořisti). Zasvěcovacích rituálů se měli zúčastnit představitelé všech státních kultů, nebo i kultů státem tolerovaných – tedy i křesťané. Papež Felix I. odmítl, stejně jako většina římského kléru. Nevíme jak zareagoval císař, ale církev (dle svazků Liber Pontificialis) uvádí, že Felix byl popraven, zemřel  mučednickou smrtí a byl pohřben v bazilice na Via Aurelia. Ovšem římský Kalendář svatých z následujícího století tvrdí pravý opak: totiž, že Felix zemřel stářím, přirozenou smrtí a pohřben byl v Kalixtových katakombách. Zdá se, že křesťané zaměnili papeže Felika se stejnojmenným lotrem, biskupem ze sevroafrické Thibiucy, popraveným za Diokleciána za přechovávání protistátních letáků (církev vytvořila legendu, v níž tento Felix chránil Nový Zákon – nevydal jej ke spálení a místo toho nechal upálit sám sebe). Známý je i příběh sv. Agapeta, popraveného v Praeneste za to, že pobuřoval veřejnost proklínáním nového slunečního kultu. Většina historiků, i těch antických, se shoduje na tom, že Aurelián připravoval rozsáhlé, celoříšské pronásledování křesťanů, neboť jejich urážky státního kultu nehodlal tento přísný a tvrdý voják snášet, stejně jako dezertéry a křesťanské blouznění o konci světa: potřeboval pevné impérium, aby mohl podniknout ofenzívu proti Persii, která se po smrti šáha Šápúra ocitla ve vnitřní krizi. Roku 275 se Aurelián v čele velikého vojska vypravil do  Thrákie, odkud chtěl vyrazit,  přes maloasijské provincie do útoku proti Sassánovcům. Aurelián byl velice přísným císařem a neúprosně potíral korupci v zóně civilní i armádní. Jeho tajemníkem měl být jistý Erós, podle pozdně antického historika Eunapia ze Sard tajný křesťan, žák samotného Areia (tvrdí to ovšem pouze Eunapios, jiný pohanský historik Zosimos o Erótově víře nic neuvádí). Ať už to bylo jakkoli, Erós byl usvědčen z braní úplatků a aby předešel trestu, spikl se s několika prétoriánskými důstojníky a s notariem Mucaporem proti císaři. Toho poté spiklenci v září 275 zavraždili na místě zvaném Caenophrurium v Thrákii. Následovalo několikaměsíční bezvládí. Aureliánovu smrt oslavovali jednak opoziční senátoři, jednak křesťané. Za krátké vlády císaře Tacita, jenž pak nastoupil na trůn a poté za jeho bratra Floriana církev výrazně posílila, neboť císařové se věnovali potírání Germánů (Frankové, Alamani) na římském limitu. Následovala občanská válka mezi Florianem a vůdcem východních legií, vynikajícím generálem a taktikem Markem Aureliem Probem. Probus vyšel ze střetnutí vítězně a stal se římským císařem. I během vlády následujících panovníků Cara, Carina a Numeriana měla církev pokoj. Bujely hereze, biskupové se hádali o vliv a o prebendy a výmýšleli se… mučedníci.

Roku 284 se císařem stal Gaius Aurelius Valerius Diokles ( http://www.zkracovatko.cz/SjOfb2 ), magister militum císaře Proba a protector domestici (náčelník osobní stráže) císaře Numeriana.

Valerius Diokles pocházel ze Salon v Dalmácii (poblíž dn. Splitu); jeho otcem byl jistý Gaius, propuštěnec a písař senátora Antonina Anulina, tajemníka císařů Valeriána a Galiena. Zachovaly se legendy o tom, že měl sestru, jež se stala kněžkou bohyně Artemis v jejím starobylém chrámu mezi městy Epetiem a Salonami. Tuto kněžku měl zavraždit jistý Domnius, původem patricijský synek salonského rejdaře, později dalmatský biskup! Další legendy zase praví, kterak Diokleovi za válek s Germány, prorokovala galská věštkyně císařský trůn, pokud zabije zrádného kance (o čemž se ještě zmíníme). Podobnou věštbu Diokles vyslechl i od druida z kmene Senonů.

Jako mnoho vojáků, i Diokles uctíval, kromě Dia a Dionýsa hlavně Mithru, neboť Mithrův kult byl po staletí náboženstvím císařské armády. Po bitvě u Argentorate (dn. Štrasburk), v níž zabil germánského krále Logana, byl  císařem Probem povýšen do hodnosti legáta legie. Nadále pak stoupal po cursu honorum (žebříčku cti) až dosáhl hodnosti magister militum. Za manželku pojal krásnou Valerii Prisku, vlažnou, nicméně o to více ctižádostivou křesťanku. A zde začíná cesta křesťanství a církve, kdysi bezvýznamného kultu a bezvýznamné, heretické sekty odštěpené od židovství, ke světovládě. Tady hledejme počátek pozdější Konstantinovy konverze, Theodosiovských kodexů, nikájského šílenství, Vatikánu, katolicismu i Inkvizice. Největším paradoxem na tom je, že nevědomky, ba proti své vůli, tento obrovský skok umožnil její největší nepřítel – Valerius Diokles, budoucí císař Dioklecián.

(pokračování příště)

Ilustrace – Dionýsos: Jean Torton
Fotografie: Podroušený Silénos má měsidlo na víno jako polštářek pod hlavu, jižní Itálie, 4. století př.n. l.

Římské impérium se bezmála rozpadlo pod útoky Germánů a Peršanů a co víc: Galie, Hispánie a Británie se v 50tých letech III. století odtrhly a vytvořily tzv. Galské císařství, zatímco Sýrie, Egypt a velká část Malé Asie se staly kořistí palmýrské vládkyně Zenóbie, vdovy po římském veliteli jízdy Septimiu Odainathovi (http://www.zkracovatko.cz/wvtU7A).

Této královně mimo jiné sloužil antiochijský biskup Paulus (dále Pavel), původně Žid z mezopotamské Sammosaty, výtečník jemuž v tehdejším světě nebylo rovno. Než se r. 260 stal v Antiochii vůdcem křesťanů, měl prý studovat sofistiku v různých centrech vzdělanosti Orientu. Kolem roku 265 se rozešel s tradičním, současným církevním výkladem Krista a začal rozšiřovat tzv. dynamický monarchianismus, nazývaný též adopcionismus, založený na sklonku minulého století Theodotem z Byzantia a jeho žákem Artemiónem, jež oba dva exkomunikoval z církve papež Viktor I. jako heretiky. Šlo o teologický názor na soupodstatnost Logu (božího rozumu) s Otcem. V r. 268 synoda v Antiochii toto učení zavrhla a zakázala, stejně jako užívání slova homoúsios (které v dalším století zařadila do nikájského Dogmatu, uznaného na konstantinopolském koncilu r. 381 – jak spletité jsou cesty Páně, že?). Pavel byl synodou svržen a vypovězen, ovšem měl mocného ochránce – Zenóbii, která mu dovolila (jako tehdejší světský vladař Orientu) nejen zůstat v Antiochii, ale rovněž jej zařadila mezi své důvěrníky. Křesťané měli již několik desetiletí, v nichž se zbytek římské administrativy zmítal v chaosu, vynikající informační síť – dnes bychom řekli rozvědku. Již od roku 253 útočil perský šáh Šápúr (Sapor I.) na římské provincie na Eufratu a Tigridu, v té době vesměs z větší části christianizované. Do perských rukou se dostala významná římská města: Dura Europus, Callinicus, Carrhae a rovněž Sammosata. Některá z nich šáhovu vojsku otevřela sama brány – ano, ta křesťanská. Vůči křesťanství a vůči manichejcům byl Šápúr velmi tolerantní, sám ovšem podporoval zarathuštrismus a s ním související mithraismus. A právě křesťany si Peršan vyvolil jako své „spojence“, jako svou pátou kolonu na římském území. Patrně mu to ovšem sama církev, ústy Pavla ze Sammosaty nabídla. Existují rovněž důkazy, že Šápúr jednal proti legitimním císařům (Valerián a Galienus) s usurpátorem Postumem v Galii, s Germány na Rýně a s podunajskými Sarmaty. Všude jako jeho spojky působili převážně křesťané. Obrovským soustředěným útokem Šápur vydrancoval římský Orient, dobyl na 37 velkých měst, včetně „Perly Východu“ Antiochie a zmocnil se statisíců válečných zajatců, mezi nimi i množství křesťanů, které deportoval do Persie, kde je nechal v klidu žít podle jejich zvyklostí (hlavně se mu však dostali do spárů římští stavitelé a inženýři, jejichž schopností sílící Írán v následující epoše hojně využíval). Jak se ukazovalo, Šápúr hodlal obsadit staré perské državy z doby dynastie Achaimenovců a také poslal římskému císaři list, v němž Řím vyzýval k vydání veškerého území až k Helléspontu, včetně Sýrie, Arábie a Egypta. Římané pochopitelně odmítli a v čele se samotným císařem Valeriánem vytáhli proti Peršanům. Roku 260 n.l. pak u mezopotámského města Edessa došlo k bitvě století, v níž byli Římané na hlavu poraženi. Vítězný šáh zajal nešťastného Valeriána i s jeho pretoriánskými prefekty a s celým armádním štábem. Zbytek života musel ponížený císař strávit v satrapii Chúristán, kde s ostatními zajatci, podle slov perského historika Tabarího „pracoval jako otrok na stavbách pro velkého krále čtyř stran světa“. Dochoval se nám skalní reliéf, na němž  císař Valerián v póze zajatce klečí před Šápurem, výmluvné svědectví o tehdejším úpadku světovládného Říma: http://www.zkracovatko.cz/oBY402 .

Hrůza vyvolaná pádem císaře a zničením východních legií zasáhla Římany do srdce. Navíc proti Valeriánovu synovi a nástupci Galienovi vystupoval jeden usurpátor za druhým. V Římě, ale i v jiných velkých městech, dokonce i Galském císařství, konali helénikové, ba i druidové, obřady za záchranu impéria. Kdo ovšem slavil byli křesťané. Jejich oslavy nad poraženým pronásledovatelem církve Valeriánem byly tak okázalé a pompézní, že se proti nim ohrazovali Galienovi správci provincií a v ediktu i Galienus sám. Všechny římské pohanské chrámy poskytly zlato na vystrojení nové armády, stejně jako ty venkovské a provinciální.

Peršan přecenil síly. V tomto století již sasánovský Írán dosáhl nejzazších možností své expanze. Šápúrova vojska byla záhy poražena římským magisterem militum Luciem Septimiem Odaenathem, správcem Palmýry, synem senátora Lucia Septimia Heroda. Galienus udělil Odaenathovi titul „prokonzul Orientu“ a ponechal mu na Východě, do doby než budou vycvičeny nové legie, prakticky volnou ruku v úderech proti nájezdníkům z Persie. Jeho válečné akce byly velmi úspěšné. Dvakrát dokonce napadl hlavní město Sassánovců – Ktésifón. Odaenathus byl pohan – zřejmě uctíval Mithru, zatímco jeho druhá manželka Zenóbia, měla být dle církevního tvrzení křesťankou. Kristova nauka a přikázání „Nezabiješ“ jí ovšem nebránilo v tom, aby (s vydatnou pomocí palmýrského biskupa, perských agentů a Odaenathova bratrance Maeonia) slavného manžela na recepci pořádané na počest císaře Galiena nezavraždila. Hodlala podržet Orient pro sebe a svého syna Aurelia Vabalatha Athenodora (dále Vabalathus). Tak byl zabit i Odaenathův syn z prvního manželství Aeranus (Hairános).

Kulturní život impéria té doby je formován Plotínovým novoplatonismem. Plotínos ostře odsuzoval křesťany – první poukazoval na jejich očividný eklekticismus, na vykrádání rituálů, obřadů a prvků ze starších kultů a tradic. V Alexandrii vyučoval Plotínův mistr Ammonios Sakkás, mezi jehož žáky byli i křesťané, přestože převážnou část tvořili helénikové. Studoval u něj jistý Órigénés, jehož církev později zcela nestoudně ztotožnila s Órigénem – křesťanským učencem a teologem, o němž ovšem již další Plotínův žák, Porfyrios píše, že šlo o helénika a dokonce Hermova kněze. Křesťané později také rozšířili pověst o Ammóniově křtu z rukou alexandrijského patriarchy a o tom, jak k němu ve vidění mluvil Ježíš Nazaretský. Ammónios učil též Cassia Longina, později římského diplomata, který odpadl a nechal se koupit Palmýrou, kde byl jmenován dalším z rádců proradné Zenóbie.

Novoplatónismus se brzy ujal a stal se hlavním kulturním proudem pozdní antiky. Lákal zejména silným zaměřením na mysticismus a mystéria (Iamblichos z Chalkidy, Maximus z Tyru, císař Julianus). O novoplatonismu se samozřejmě ještě zmíníme.

Zatímco Orient, z něhož Odaenathus vyhnal Peršany, zůstával pod žezlem palmýrské Zenóbie a jejího syna Vabalatha, jehož prohlásila císařem ( rex conzul imperator Romanorum dux „král králů“ corector totius Orienti ), Řím výrazně posílil – a to i na válečném poli. Císař Galienus, který přerušil pronásledování křesťanů, zreformoval těžkou jízdu (zahrnul do ní po perském vzoru katafraktarie – opancéřované jezdce) a se vší vervou se vrhl do reorganizace provincií a říšské  administrativy. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat: Nejprve se Galienus utkal s galským císařem Postumem, v bitvě ale utržil zranění a legie se stáhly zpět do Itálie. Pak však byli císařskou armádou v Makedonii rozdrceni Gótové, kteří předtím vydrancovali Řecko, včetně Delf, Athén i Olympie. Rovněž Herulové byli zatlačeni zpět za Dunaj. I v těchto ponurých vojenských časech křesťanští vojáci vypovídali svým velitelům poslušnost – poblouznění křesťanskou eschatologií.

Císař Galienus byl nakonec zrazen – nejprve velitelem jízdy Maniem Aciliem Aureolem v Miláně, který se po své porážce od Galů ve strachu před Galienem spojil s Postumem, poté svými vojevůdci Claudiem a Aureliánem. Když už to vypadalo, že nemůže být hůře, došlo k zásadnímu obratu, který skončil stabilizací impéria a jeho novým rozmachem za Diokleciána, největšího z nesmiřitelných oponentů galilejství.

(pokračování příště)

Zánik a destrukce světa a jeho opětovné stvoření se objevuje takřka ve všech náboženstvích a mytologiích celého světa. Třeba v takovém hinduismu se jedná o koncept Trimúrti, kdy je Brahma bůh stvořitel, Višna bůh udržovatel a Šiva je bůh ničitel a celý tento trojný koncept je jakoby vyjádřením nejvyššího božstva Išvary. V hinduismu je svět periodicky ničen a opětovně vytvářen. Pojmy jako dobro a zlo zde nemají místo. Šiva ničitel jehož úlohou je destrukce vesmíru bývá díky křesťanskému vnímání chápán jako hrůzné apokalyptické božstvo, u kterého jediným cílem je ničení ve jménu zla a nenávisti. Přitom pouze plní svoji roli v chodu vesmíru, který stejně jako všechno živé musí zemřít nebo být zničen, aby mohl být znovu vytvořen. Jde vlastně o nekonečný koloběh života a smrti, který můžeme pozorovat všude kolem sebe a koneckonců i sami na sobě. Až teprve příchod křesťanství přinesl pojmy dobro a zlo jakožto nástroj pro ovládání a zastrašování lidí. Říše Helheim byla změněna v peklo jakožto místo věčného trestu pro všechny, kteří se neřídili božím slovem a přikázáním. Cesta k ovládnutí lidstva byla započata.

Takže i v severské mytologii máme síly tvoření a řádu . Síly ničení a chaosu, kdy jejich úloha je neměnná a je dána samou podstatou stvoření. V germánském či severském proudu jsou také následovníci a vyznavači těchto prvotních sil a božstev, které já osobně vnímám jako původní a nezkrocené síly přírody a síly, které jsou i uvnitř každého člověka. Jde jen o to, do jaké míry je si to člověk je ochoten připustit. Tento proud je nazýván Rökkr (soumrak) a čelní představitelkou je u nás například Linda Dragonari, která tvrdí že Rökkr (samozřejmě ne pod tímto názvem) je původní germánský kult, který zde byl dříve než kulty ostatních bohů (Vánů, Ásů) a jenž postupně přicházely například s rozvojem zemědělství. V Rökkru jsou vzýváni hlavně Loki, Angrboda a jejich děti: Hel vládkyně podsvětí, Jormungandr had, který obtáčí svět a Fenri, velký vlk který ukazuje cestu, ale i další jako třeba Surtr (Černý) vůdce ohnivých synů Muspellheimu a Nidhog, ledový drak, který okusuje kořeny Yggdrasilu a dlí v Nifelheimu. A právě Muspellheim a Nifelheim jsou světy základní a prapůvodní. Z jejich střetu v propasti Ginnungagap povstalo devět světů (Linda Dragonari má názor že Nidhog je dračice a tudíž došlo mezi ní a Surtrem ke kopulaci z níž povstalo Stvoření). Myslím, že je to pěkný příklad toho, že síly prvotního chaosu mohou být tvořivé i ničivé. V podstatě však můžeme říci že Surtr jakožto oheň představuje svět chaosu a změny, kdežto Nidhog jakožto led představuje určitou stabilitu – svět bez pohybu a díky spojení těchto dvou protikladů vznikl řád. Dle Lindy, je filozofie vyznavačů tohoto proudu filozofií predátora a dravce s čímž se dá jen souhlasit, protože člověk i přes veškerý technologický a civilizační vývoj zůstává ve svém nitru stále šelmou, která bojuje o přežití a o potravu. Teprve příchod monoteismu se snažil člověka pozměnit v ovci a mírumilovnou bytost, která má svůj pozemský život podřídit snaze spasit svou hříšnou duši v ráji. Dlužno dodat, že jako mocenský záměr to na některé lidi působilo a působí naprosto ideálně.

Takže, pokud se zbavíme těchto civilizačních slupek a pohlédneme na ragnarök otevřenýma očima, musíme zcela zákonitě spatřit reálný přírodní cyklus. Koloběh života, který neustále pokračuje v nejrůznějších formách, protože stvoření a zánik k sobě zcela neodmyslitelně patří. Nejde tedy o žádný souboj dobra a zla, ohně a ledu. Všech devět světů Yggdrasilu je stejně důležitých a všechny mají své opodstatnění. Pokud bychom některý z nich popírali či odebrali, celý strom by se sesypal, jako domeček z karet ve větru. Vzhledem ke stáří země a vesmíru se můžeme jen domnívat, kolikrát už takový konec světa proběhl či ještě proběhne, a to vždy nezávisle na našem snažení či myšlení…

Předně už sama legenda o dobrotivém, křesťanském císaři Konstantinovi Velikém, jehož křesťané pokládají obrazně za 13tého apoštola (proč je vlastně apoštolů 12? protože i původních božstev helénského, babylónského, chetitského, římského, ba i akkado-šumerského a egyptského pantheonu bylo 12!) je zcela falešná a propagandistická. Jak víme z pozdně antických historiků, Konstantin uctíval až do své smrti kult Nepřemožitelného Slunce (SOL INVICTVS:). S obrazem slunečního boha Hélia (mnohde, hlavně mezi legionáři, splývajícího s kultem Mithry) po svém boku se nechával Konstantin zpodobňovat též na mincích:

(http://www.alexandrospress.com/24_C_SolMed.jpg)

V Konstantinopoli a v Římě stála kolosální socha císaře vystupujícího jako Hélios (v Konstantinopoli pro ní použili sochu délského Apollóna, jemuž urazili hlavu a nahradili jí Konstantinovou – i se slunečními paprsky kolem hlavy).

Konverze císaře ke křesťanství probíhala pozvolna a byla připravována dlouhou konspirací uvnitř i vně císařského dvora – a to už od éry vlády imperátora Diokleciána! Konstantinův otec Konstantius I. Chlorus (Bledý), caesar (podřízený spoluvladař) západního augusta (vrchního císaře) Maximiana Herkulia (který byl zase kolegou augusta Diokleciána) měl milenku jménem Helena. Tato bodrá žena pocházela z pontského města Amísu, kde v jedné krčmě čepovala víno. Údajně proslula jako velice lechtivá děva, za pár mědáků potěšující kdejakého vojáka. Do této Heleny (později křesťany prohlášené za svatou) se zamiloval Konstantius Chlorus a měl s ní nemanželského syna Konstantina.

Křesťanství od dob císaře Galiena (60tá léta III. Století n.l.) ve společnosti římského impéria výrazně posilovalo: zejména z odkazů bohatých provinciálů, kteří ke kř. konvertovali. Křesťané se ovšem angažovali i jinak – totiž jako rozbíječi tradičních hodnot impéria postaveného na toleranci ke všem náboženstvím a kultům.

Konflikty křesťanů s většinovou společností se odvíjejí již od I. století. Křesťanská propaganda neustále dokola omílá hrůzy 1. pronásledování za Nerona. Tím kdo zapálil Řím prý byl císař Nero, který pak jako viníky nastrčil právě křesťany. Tato legenda se rozšířila zejména díky tvrzení, nijak nepodloženého důkazy, Cornelia Tacita, píšícího za vlády despotického Domiciána. Tacitus pochopitelně pod rouškou podobenství s Neronem (značně neoblíbeným římským lidem, v Řecku a na Východě jednoznačně považovaným za jednoho z nejlepších panovníků) tepal současné poměry a narážel tak na Domiciánovu přísnou vládu. Po něm to o desetiletí později opakoval Suetonius. Křesťané se legendy o paliči Neronovi chytili a bohatě jí přiživovali. V době požáru Říma Nero pobýval v Antiu. Rovněž mýty o jeho vystoupení na Maecenatově věži patří do říše výmyslů. Podle práce mnoha významných historiků (např. M. Grant) byli za požár zodpovědní spekulanti s pozemky.

Měli křesťané skutečně nějaký podíl na požáru Říma z roku 64? Korespondence císaře Juliána s rétorem Libaniem (ze IV. stol.n.l.) naznačuje mnohé:

Zmiňuje se o jisté křesťance Varronile, která uhasila posvátný oheň v chrámu bohyně Vesty. (patrně křesťanská legenda vzniklá po mučednické smrti Vestálky Kamily, jíž nechal císař Domicián odsoudit k smrti za cizoložství – šlo o zločin rovnající se velezradě). Dále o křesťanech, kteří pohazovali nečistoty do chrámů bohů na starém římském fóru, i v Athénách (o jejich řádění píše např. filozof Epiktétos, později také Cornelius Fronto, vychovatel Marka Asurelia). Křesťané měli též údajně podpálit Herkulův chrám v Aricii – to vše v době vlády císaře Nerona a později za dynastie Flaviovců (Vespasián, Titus, Domicián). Suetonius se zmiňuje o židovských nepokojích v Římě, které město postihly již za vlády císaře Klaudia! Židé terorizovali ctitele tradičních kultů a napadali se i mezi sebou – údajně z podněcování jistého Chrésta (možná šlo o lichvářské nepkoje?). Jestliže je to narážka na Krista, pak je to první doklad křesťanské nesnášenlivosti. Ovšem Chréstos bylo v té době oblíbené jméno pro otroky, takže Suetoniova zmíňka nemusí nutně popisovat stoupence Ježíše. Klaudius s buřiči rázně skoncoval, když je dal zmrskat a vyvést do vyhnanství na pusté ostrovy.

Křesťanství se uchytilo zejména v Malé Asii, krajině bohaté všelijakými pověrami a pak také v Egyptě, kde uchvátilo Kopty – potomky původních Egypťanů. V Malé Asii (v provincii Asia, v Bithýnii, Kappadokii, Kilikii a Pontu) se posléze ve velkém opakovalo to, co předtím v Římě: křesťané se vysmívali tradičním kultům, ničili staré chrámy a dokonce vraždili učitele helénismu – rétory. To se nijak neslučovalo s pavlinismem, kázajícím cosi o lásce a porozumění. Posléze si na křesťanské sekty stěžovali i správci provincií a prokonzulové (nebo počestní aristokraté, jimž křesťané odloudili syny – pokračovatele rodu, samozřejmě včetně značného podílu jejich majetku). Křesťané, řízení již presbytery a episkopy, se poněkud zklidnili, ale stále mezi lidem šířili své bludy, jak vyplývá z korespondence Plinia Mladšího (tehdy správce Bithýnie a Pontu) s císařem Trajánem.

Nevraživost mezi křesťany a heléniky („pohany“) nabyla takového rozsahu, že jistý Justinus, apologeta, musel sepsat obhajobu křesťanství (spíše církve), v níž před císařem Antoninem Piem ospravedlňoval  horlivost Kristovců. Pius byl naštěstí pro křesťany vládce blahosklonný a impérium mělo více problémů s Židy (po válce s Bar Kochbou, povstání židovské diaspory), než s bezvýznamnou sektou od tohoto národa odštěpenou. Křesťanstvím v té době rovněž zmítají první větší hereze: Saturninova, Basilidova a Makrionova – údajně nejnebezpečnější, neboť se pokusila o syntézu s helénismem. Zda císař Antoninus nějak reagoval na Justinovu obhajobu nevíme, protože církevním pramenům (Přípis Antonina Augusta asijským úředníkům ohledně náboženství) se nedá věřit a jako takové, je v dopisech vyvrací výše zmíněný Julianus Augustus jako výmysl a podvrh (viz. Zfalšované údaje o Ježíši ve Flaviu Josefovi:

 http://blisty.cz/art/17657.html).

Za vlády Marka Aurelia byl onen apologeta Justinus popraven spolu s několika dalšími křesťany v Lyonu r. 165, když se zjistilo, že urazil římské náboženství (podle Porfyria, nicméně křesťané tvrdí, že ho po nějaké prohrané debatě udal žárlivý kynik Crescentius) a žehnal barbarům, pronikajícím tehdy přes Dunaj (markomanské války). Popravu nenařídil císař Marcus Aurelius, jak křesťané s oblibou šíří, ale městský prefekt Rusticus. Záznamu ze soudu nelze rovněž důvěřovat, neboť kromě církevního podání (Melitus), žádné další prameny (mimo uvedeného Porfyria, jenž ovšem psal o  sto čtyřicet let později) neexistují a to dokonce ani o tomto údajném galském pronásledování.

Za Commoda došlo k dalšímu pronásledování, zejména na Východě, kde se křesťané často střetávali se ctiteli tradičních kultů a… se Židy! Již tehdy v církvi klíčila zvrácená doktrína antisemitismu a antijudaismu, podporovaná později hlavně Aureliem Augustinem a milánským Ambrosiem (Augustýn a Ambrož). Křesťané si rovněž vymysleli legendu o tom, že Commodova milenka Marcia byla tajnou křesťankou, stejně jako prý se nechal na smrtelné posteli pokřtít Commodův otec, sám Marcus Aurelius. Zhruba v této době káže heretik Montanus. Montanisté byli křesťanskou sektou, která kult rozvinula ad absurdum: jejich obřady zahrnovali orgie, pohlcování semene, hromadné bičování apod. Z Atydova kultu ukradli rituální kastraci kněží.  Tato sekta, navzdory snahám církve o její vyhlazení přetrvala na Východě až do VIII. století.

Za Septimia Severa, který podnikl rozsáhlou reformu imperiální armády, křesťané začali sabotovat vojenská tažení, a hromadně dezertovali z legií. Císař dával takové dezertéry bez milosti stínat (jako římské občany), což církvi posloužilo k výrobě dalších mučedníků. Situace nabyla hrozivých rozměrů, proto r. 202 Severus vydává edikt, jímž se snaží křesťanství (a židovství) potlačit. Soudní procesy zasáhly zejména Severovu rodnou Afriku a pak také Alexandrii, kde byl perzekvován i tamní vůdce křesťanů Kleméns, původně platonik a helénský filozof, zapřisáhlý antisemita.. Impérium se tehdy otevíralo hlavně syrským kultům, šířit se začal mithraismus a uctívání Slunce – velcí konkurenti církve.

Násilnický Caracalla zakázal křesťanství pod trestem smrti – když zjistil totéž co jeho otec Severus, totiž že křesťané podporují dezerce z armády, i poté co zvedl legionářům žold o dalších 50%. Církev se již otevřeně přihlásila k protistátnímu kurzu: křesťané odmítají oběti za blaho státu a panovníka. Církevní historici Orosius, Eutropius a Jeroným (sv. Jeroným) později o Caracallovi šířili pomluvy, že udržoval incestní poměr s matkou Julií Domnou. Císařovna Domna, Severova choť, totiž musela být očerněna, neboť uctívala kult Slunce a zajímala se o platónskou filozofii, sympatizujíc rovněž s novopythagorejci. Taktéž nechala sepsat životopis helénského divotvůrce Apollónia z Tyany.

Pomatený Heliogabalus, loutka v rukou syrských kněží, se rozhodl pro změnu zlikvidovat všechny kulty říše a hodlal zavést náboženství jediné – kult baalbeckého boha Elagabala, za něhož se nakonec sám prohlásil. Za jeho vlády kupodivu nedošlo k žádnému příkoří vůči křesťanům, stejně jako za panování jeho nástupce a bratra Alexandra Severa, který (podle církevních pramenů) údajně mezi ostatními idoly uctíval též sošku Krista. Když prý křesťané zabrali pro své bohoslužby jakousi krčmu, Alexander na stížnosti majitele reagoval slovy: „Lépe ctít na tom místě jakékoli božstvo, než se tam opíjet“ Také prý často používal biblické rčení: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!“ Hodnověrnost těchto tvrzení nelze potvrdit – byla zaznamenána až na sklonku IV. století křesťanským autorem a jde o záměrnou manipulaci s fakty ze strany křesťanů.

V severovské epoše kult Elagabala, tohoto syrského Hélia, začal postupně převládat v celém helénistickém pantheonu jako náboženství Nepřemožitelného Slunce (SOL INVICTVS).

První vojenský císař Maximinus zvaný Thrák pohlížel na křesťany s nedůvěrou – zejména poté, co se pokoušeli dezertovat ke Germánům, s nimiž tehdy říše vedla jednu z mnoha válek.

První opravdu velké pronásledování podvratných křesťanů zahájil císař Decius (http://rim.me.cz/cisarove/decius/decius.php), který si plně uvědomoval, že tento kult ohrožuje samotné základy státu a civilizace. V akcích proti křesťanům pokračoval i císař Valerianus, jehož porážku a zajetí v Persii křesťané okázale, veřejně slavili v celém impériu, čímž si vysloužili opětovné ochlazení u společnosti. Přes veškerá hrůzná líčení křesťanských pisatelů zasáhlo toto pronásledování cca deset tisíc osob, popraveno mohlo být nanejvýše několik stovek fanatiků, anebo pomatenců očekávajících díky mučednictví život věčný. Křesťanští autoři, jako Eusebios z Kaisareie, nenávistně proklínají Decia jako vražedníka a nepřítele božího. Je jisté, že byl tehdy sťat i římský biskup (papež) Fabianus, okázale brojící proti pohanskému císaři, pařížský biskup Dionysios vyjednávající s galskými generály o odpadnutí od Decia (tohoto Dionysia křesťané dokonce později ztotožnili s Dionysiem Areopagitou, jehož údajně obrátil na křesťanství Pavel z Tarsu, a který měl žít v I. Století n.l. – je zde několik problémů, které utvrzují tzv. Skutky apoštolů jako smyšlenou historii: členové athénského sněmu (jímž měl údajný Dionýsios být) se nescházeli na Areopagu – to bylo místo vyhrazené posvátným soudům, nýbrž v Búleoterionu, městské radnici na athénské agoře. O žádném Dionýsiovi pochopitelně pohanské prameny nic neví – příběh je zachycen pouze v písmech křesťanů. Od církve během Deciova pronásledování odpadla převážná část oveček, jimž křesťané říkali lapsi (odpadlíci – podle obětní tabulky, kterou jim vydávala státní komise po oběti bohům). Odpadl tak i kartáginský biskup Caecilius Cyprianus, který před římským právem uprchl na venkov, kde se užíral nad tím, že popřel víru. Později se však vrátil zpět do církve a chválil odpadlíky ve spise De lapsis (tváří v tvář smrti je lépe odpadnout). Také bránil křesťany, kteří zapálili statek jistého Demetria ve spise Ad Demetrianum. V době Valeriánova pronásledování byl Cyprianus, dříve, než stihl znovu utéci, zatčen prokonzulem Paternem a poslán do pouštního vyhnanství. (Nejprve byl ztrestán domácím vězením ve své přepychové ville). Odtud však nepřestával popichovat kartáginské křesťany k odboji vůči státu, proto byl předveden před nového prokonzula Maxima, který mu dal na vybranou: buď se přiklonit ke státnímu kultu a k císaři, anebo být popraven. Cyprianus odmítl římský stát a byl veřejně sťat. Křesťané jej okamžitě prohlásili za svatého mučedníka. Ostatně, v této době církev  „vyráběla“ mučedníky jako na běžícím páse, u některých jde o zcela smyšlené osoby: sv. Apoléna  (Apollonia z Alexandrie), údajně brutálně mučená (před očima alexandrijského prefekta, což je jasný výmysl) a zaživa upálená (zdá se, že tuto postavu stvořil náš známý, Eusebios z Kaisareie), sv. Tryfón, prostomyslný pasáček husí z Frýgie, jemuž měli z rozkazu správce provincie trhat železnými háky maso z těla, sv. Viktorie – smyšlená hrdinka milostného příběhu: zlý pohan, který stojí o ruku krásné křesťanky (jistý římský úředník Eugenius), dále sv. Kryštof (původním jménem prý Reprobus), mučedník z Lýkie – o něm se křesťané zmiňují také s pikantními podrobnostmi: prý ho měl mučit vlastnoručně císař Decius – zřejmě se tak bavil v přestávkách germánské války.

Proč vůbec vzniklo tolik falešných mučedníků? Helénikové měli spoustu héróů, divotvůrců, ctěných osobností (Atys, Adónis, Mithra, Apollón, Héraklés, Homér, Sókratés, Platón, Alexandros, Apollonios z Tyany, Hadriánův milenec Antinoos, kult zbožštělých císařů, v Egyptě božských faraónů /v helénistickém pojetí ovšem/). Proto si křesťané museli stvořit vlastní hrdiny. Nepopírám, že docházelo k popravám, ale církevní vykreslení tzv. Pronásledování, chápaného římským státem jako ochranu samotné civilizace, je podáno silně zkresleně, tendenčně, až fantasticky. Církevní katalog mučedníků tzv. Martyrologiae, byl sepsán až ve IV. století, poté, co převládlo křesťanství (údajně sv. Jeronýmem – vida, křesťané ani neví, kdo byl jejich autorem!), s úpravami v V. a VII. století (zřejmě v klášteře v Auxerre). Prvním martyrologem tak zůstává již zmiňovaný Eusebios, biskup z Kaisareie a autor tzv. Historia ecclesiae (Církevní dějiny). O tom, jak křesťané vyloženě drze přebírali místní helénské kulty a božstva se ještě zmíníme. Příkladem vzniku takového mučedníka nám může být brutální vražda helénské filozofky a matematičky Hypatie z Alexandrie r. 415/16.  (http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypatia_z_Alexandrie). Byla zabita fanatickými křesťany, přičemž kř. císař Theodosius nikdy tento hrůzný čin nenechal řádně vyšetřit. Posléze je tato poslední helénistická postava, na jejíž krutý konec bylo v kulturních kruzích pozdní antiky těžké zapomenout, byla církví úmyslně přetvořena na nikdy neexistující mučednici sv. Kateřinu. Vrcholem všeho je církevní legenda o tom, jak papež sv. Fabianus pokřtil Deciova předchůdce, císaře Filipa Araba, vraha mladistvého císaře Gordiana, jehož zradil při perském tažení.

 Valerianův syn a nástupce Galienus neměl na pronásledování křesťanské sekty čas, neboť říše se mu drobila pod rukama. Edikt proti církvi nakonec odvolal. V době nejvyššího ohrožení státu křesťané rekruty opět přesvědčovali k dezercím a jeden z nejvýše postavených – Paulus ze Sammosaty na Eufratu, se stal rádcem a agentem odbojné palmýrské královny Zenóbie, a měl zřejmě prsty v zavraždění jejího pokořitele Aureliána r. 275 n.l.

 (pokračování příště)